Jůůů, poletíme letadlem aneb Blbcem snadno a rychle
Když jsem byla malá holka, měla jsem jeden velký – tehdy nesplnitelný – sen. Letět letadlem. S hlavou zvrácenou dozadu jsem sledovala bílé čáry na obloze a představovala si, jaké asi je ocitnout se v oblacích... Rozhodně to musí být nádhera.
Od mého létavého snění mne neodradily ani katastrofické historky těch šťastnějších, kteří mi barvitě líčili houpání žaludku s následným použitím pytlíku, šílené turbulence a pro zpestření občas přihodili i téměř tragickou epizodu, kdy je od jisté smrti dělil pouhopouhý vlásek.
Na mě si nepřišli. Kdepak, aby mne něco takového vystrašilo. Po létajícím zážitku jsem velmi toužila a ve svých snech jsem se viděla, jak usedám do pohodlného křesla a půvabná letuška mi před startem dá zadarmo bonbon.
Jo, dětské sny bývají krásné a naivní. Možná právě to je na nich tak hezké. Ty nenaplněné touhy a nekonečné snění... Některé se nám vyplní, jiné zůstanou navždy uchovány v paměti jako vzpomínka na dětství.
Mně se sen o létání splnil až v době hluboké dospělosti. Už jsem byla matkou dvou dospělých dcer, když se mi naskytla příležitost splnit si hned dva z dávných snů: letět letadlem a navštívit Egypt.
A tak jsem společně s kamarádkou jednoho pozdního večera usedala do Boeningu 737, jenž měl namířeno právě do země pyramid... Pravda, turistické letadlo zdaleka nesplňovalo mou představu zažitou z dětství. Místa k sezení měla do pohodlného a prostorného křesla hodně daleko. Dokonce ani bonbon jsme před startem nedostali. Nic z toho mi však nevadilo. Srdce mi bušilo napjatým očekáváním jako na poplach...
A pak to přišlo. Letoun naroloval na startovní dráhu, nabral rychlost a fžííííííí... už jsme se odlepovali od země. Nádhera. Sledovala jsem vzdalující se pozemská světla a bylo mi skvěle.
Kamarádka letěla rovněž poprvé, a tak jsme tyto neopakovatelné pocity sdílely společně. Užaslýma očima jsme se z bezprostřední blízkosti dívaly do nočního nebe a nemohly se toho nabažit.
Pak naše pozornost utkvěla na jednom jediném světelném bodě. Měsíc zářil jako o život a my jej okouzleně pozorovaly.
„Podívej se na ten Měsíc. To je nádhera.“
„Jak svítí, viď? Úžasné.“
Z té krásy jsme málem i slzičku zamáčkly. Asi po hodině jsme s k Měsíci vrátily znovu.
„To je zajímavé, jak se nás drží, viď? Letíme a ten Měsíc je pořád na stejném místě.“
Ani jedna z nás nebyla nijak zvlášť zdatná ve fyzice, a tak jsme začaly z hlubin svých školních znalostí tahat poznatky o pohybu těles a složitě jsme rozváděly točící se zeměkouli, měsíc, letící letadlo... Nemohly jsme se dobrat žádného vysvětlení, jak je možné, že jsme přeletěly půl Evropy, a ta zářivá koule je stále na stejném místě.
Z vědeckých úvah nás vyrušil pán, sedící před námi. Nepodezírám jej, že nás poslouchal záměrně, spíš rozhovor jen slyšel. Patrně už to nemohl vydržet a rozhodl se, že ukončí naše trápení. Otočil se a suše konstatoval: „Promiňte, dámy, že se vám pletu do rozhovoru. Ale to, co vidíte, není Měsíc, to je světlo na křídle.“
Bum. Jako dvě způsobné blbky jsme mu poděkovaly a nasadily provinilé výrazy vyjadřující: „Jsme obě dvě úplně pitomé, co?“
Musím nicméně říci, že ani nepohodlné sedačky a stísněný prostor, ani absence „bonbonů zdarma“ a ani tato poněkud trapná histroka mě od létání neodradily. Ode té doby jsem letěla ještě několikrát a pokaždé jsem při usedání do letadla a následném startu měla výraz užaslého dítěte...
Co vy a létání? Užíváte si to, nebo se bojíte? Zažili jste někdy při letu vypjatou situaci?
8.9.2008 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 28 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jůůů, poletíme letadlem aneb Blbcem snadno a rychle
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
trpajzlik: kdepak, letecka doprava je minimalne o 100% bezpecnejsi nez takova D1
ja ted aletani nemusim, ale chapu, ze do nekterych destinaci je to nezbytnost... mno.. ale musis rict, zessi pokazde moc oddechnu, kdyz jsme zase hezky zpet na zemi...
kdyz jsme v cervnui leteli ze Spanel, meli 4 hodky zpozdeni.. no a kdyz letadlo rolovalo va vzlet, kapitan znudeny hlasem ohlasil, ze to zpozdeni bylo zpusobeny technickou zavadou na letadle, ktera je uz samo odstranenaa letadlo pripraveno k letu zpet do Prahy... mno.. zatimco muj muz cele ty tri hodky prospal, ja nezmhourila oka.. a to jsem nespala celou noc, neb jsme meli odletat ve 22:50.. a tim padem leteli az ve 2:50...a ja byla grogy..
.gif)
Letěla jsem zhruba 10x? Létání si užívám, ale samozřejmě jsem ráda, když se v pořádku dostaneme na zem. Nesmím vidět křídlo letadla, připadá mi, že se klepe a vypadá jak na rozpadnutí
Nejhorší zážitek z létání mi popsala dcera z Moskvy někam na Kavkaz - místní linkou Tupolev. Klepající se letadlo, každý cestující - tedy ruský si sedl tam kam chtěl, bez ohledu na letenku i s domácími zvířátky. Zážitek byly záchody na letišti
Oproti tomu let jambem z Vídně do Bankoku byl neuvěřitelný zážitek.
Létání fandím, je to rychlá přeprava, jen se nesmí přemýšlet nad tím, co kdyby se něco stalo. Stejně nebezpečná je i dálnice D1 a ostatní silnice u nás
Lei: A co to teda dělal? Měl strach z létání?
Nikdy jsem neletěla.
Já jsem poprvé letěla v r. 1969, když mi bylo 10 let do Bulharska. Užívala jsem si to tehdy maximálně. Letěli jsme sovětským letadlem Il-18, sedadla byla dost daleko od sebe (nebo jsem byla ještě malá), i bonbon jsme dostali. Mohli jsme si koupit pohlednici s naším letadlem a poslat ji přímo z letadla, což jsme udělali - poslali jsme si ji s tatínkem domů. Dostali jsme jídlo v plastových krabičkách a jedli je plastovými příbory. Bylo to úžasné a skoro to zastínilo i můj zážitek z moře.
Pak jsem letěla několikrát na vnitrostátní lince - z Brna do Prahy a z karlových Varů do Ostravy, to už tak úžasné nebylo, protože letadlo bylo malé, hlučné a celou cestu děsně vibrovalo. Pak jsem letěla až jako dospělá na Rhodos a už to nemělo to kouzlo toho prvního letu.
Lei: 
taky jsme jednou leteli z Prahy s tlupou cernych. Letadlo bylo skoro prazdne a oni se behem te hodiny letu x krat stehovali smerem ke kokpitu. To jeste bylo pred dvojcatama v lete stejny rok. Bala jsem se tehda docela dost.
Jinak litam rada na kratsi vzdalenosti, ale sedet v letadle 11-13 hod, jako treba ted v kvetnu do Thajska ve mne vyvolavalo stavy beznadeje a pri kazdem mrknuti na hodinky se mi chtelo brecet, zdalo se mi za cas stoji na miste
Z letadla strach nemám. V autech na silnici se zabije daleko víc lidí, ale v letadle to vypadá hrozivě, protože je to najednou moc lidí.
Létám často a ráda a když vzlétneme, okamžitě mě přestane všechno bolet. Naposledy jsem letěla do Egypta, byla jsem po operaci menisku a těšila jsem se na let, že koleno bude v pohodě.
první let-strach,nevolnost,zaléhaní v uších,dnes to mám vychytané-1panák před letem,bonbon nebo žvýkačka před a při přistání,dobrá nálada.Letos jsem letěla 16hodin a v pohodě,letadlu dávám přednost před ostatními prostředky-je to rychlejší,pohodlnější.
.jpg)
Me na jare "lehce" prekvapilo British Airways. Pár dní pred odletem jsme potvrzovali letenky - z Hamburgu do Londýna, z Londýna do Hong-Kongu a odtud do Melbourne. To uz samo o sobe nebylo jednoduchý, ale oni nám navíc s klidem oznámili, ze prestavujou terminál na Heathrouw (snad se tak píse) a tudíz se nám predem omlouvají, ale s nejvetsí pravdepodobností nám pri prestupu ztratí zavazadlo, tudíz at máme víc mensích nez jedno velké . Kam to svet speje, kdyz uz i BA predem varují, ze ztratí kufr???
Lei: Poprvé při letu přes oceán jsem byla taky šokovaná tím bincem, co po sobě nechali cestující. Shodou okolností to byl taky let Londýn-CA. Polštářek, deku a časopisy jsem po letu urovnala a složila, ale ten binec okolo! Deky, polštářky po zemi, mezi tím prázdné láhve, roztrhané noviny, papíry od čehokoliv. Dcera mně potom říkala, že to je běžné, cestující si jednou zaplatili a tím to končí. Pán přes uličku celý let jedl a zbytky házel pod sedadlo.
Mesic vs. svetlo na kridle. To mi pripomina, jak se nase rodina kdysi vypravila letecky do Bulharska. Rodice zakoupili obrovske kozene kufry, ktere chudak muj otec pracne dovlekl na vlak, z vlaku na autobus, z autobusu konecne na letiste. Pak uz jsme se konecne vznaseli nad zemi, tata jeste oroseny namahou a najednou moje tehdy 6ti leta sestra vola - "Tati, honem koukej ven, vedle nas leti nejake dalsi letadlo - to asi s tema nasima kuframa, ze jo?".
Meryl, také jsem si na první let počkala 
. Zato byl rovnou přes oceán. Letadla jsem obdivovala už jako malá, založila jsem si na vše o nich sešit s konspiračním názvem "Letadla" První let si pamatuji velmi dobře, mimo jiné ten neuvěřitelný nepořádek, který po sobě zanechávali cestující při vystupování (let z Londýna do USA). Snad ani kopa dětí ze školky by nedokázala něco podobného spáchat. Já i tu použitou deku složila zpět do vzorného obdélníčku .
No a když jsme pak s kamarádkou letěly domů na Vánoce, seděly jsme vedle pána, který vykazoval několik znaků, jež v nás probouzely naše labilnější já:
1. choval se podezřele (základní zjištění )
2. neustále vysouval zpod nohou malý kufřík, kontroloval jeho obsah a zase jej zasouval zpět
3. v pravidelných intervalech odcházel na toaletu
4. neustále těkal nervózně očima
5. když netěkal, tak je měl protočené a modlil se
6. striktně odmítal veškeré jídlo i nápoje
7. rozhodně to nebyl árijský typ
Samy tyto indicie nám zadělaly na pořádnou dávku úvah typu Co s námi bude. Když však
8. vytáhl z náprsní kapsy malou kovovou krabičku a cosi s ní začal kutit
9. a poté i malý BUDÍK S DIGITÁLNÍM UKAZATELEM 
, dostoupilo naše zděšení vrcholu a byly jsme s to zalarmovat veškerý palubní personál...
A jak to dopadlo? No, evidentně dobře, když píšu tento příspěvek a má-li někdo chuť tipnout si, co za tím vším vězelo (není to až tak těžké odhadnout), tak do toho - dle zájmu odtajním posléze 
.
Hezký den 
.
