Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„A proto spiklenci v čele se Slánským, podle příkazu svých imperialistických chlebodárců nasadili všechny páky, aby nemohla vzniknout tato základna, z níž by vyrostl radostný a šťastný život našeho lidu. Aby spiklenci mohli zločinně zasahovat do všech úseků československého hospodářství...“ „Tisíce projevů, které došly tomuto soudu ze všech vrstev tohoto národa vyjadřují nesmírný hněv našeho pracujícího lidu nad hanebnou činností žalovaných...“ Fanatické, šílené projevy prokurátora Josefa Urválka nahánějí posluchačům hrůzu i dnes, po mnoha letech.

Jak se potom asi cítili ti, kteří byli v padesátých letech přímými účastníky zmanipulovaných politických procesů? Lidé vzdělaní a inteligentní, postavení na pranýř a vydaní na milost, či spíše nemilost tehdejšímu právnímu systému? Dá-li se něco takového vůbec nazvat právním systémem.

Čarodějnické procesy uprostřed 20. století

Falešná obvinění, zmanipulované procesy, fyzické a psychické týrání odsouzených... Mnoho a mnoho utrpení, nelidského věznění a vynesené rozsudky smrti. Na významné a rozhodující pozice byli postaveni lidé, kteří neměli potřebné vzdělání ani lidské kvality. Rozhodujícím faktorem byla naprostá loajalita vládní komunistické straně, Sovětskému svazu a socialismu. Pokud dotyčný tyto předpoklady splnil, mohl se klidně stát i soudcem s pravomocí posílat na smrt v podstatě kohokoli.

Jak jinak by se mohla soudkyní stát Ludmila Brožová-Polednová, jež má – kromě jiného – na svědomí i smrt Milady Horákové? Žena bez právnického vzdělání; absolvovala pouze jakousi povinnou právnickou přípravu a stanula na postu, kde se rozhodovalo o životě a smrti. Kolik fanatismu v sobě musela mít, aby byla schopná vyřknout smrtící ortel nad ženou, matkou..? Nad člověkem vzdělaným, inteligentním, nadmíru lidským?

Milada Horáková byla žena s pevným charakterem, mimo jiné se angažovala v boji za ženská práva. Za druhé světové války se zapojila do protinacistického odboje, následně byla vězněna a tehdy jen o vlásek trestu smrti unikla. Po válce se stala poslankyní Národního shromáždění a vykonávala ještě řadu dalších funkcí. Přestože se po únorovém převratu poslaneckého mandátu vzdala, pomstě komunistů neunikla. Ještě v září téhož roku byla zatčena a obviněna ze špionáže a velezrady.

Rozjel se kolotoč. Výslechy, psychické a fyzické týrání... To vše mistrně doplňovala manipulace s veřejným míněním. Prostřednictvím rozhlasu pronikaly do éteru hysterické, plamenné projevy, jejichž cílem bylo vzbudit v lidu nenávist vůči všem vlastizrádcům a špiónům. V důsledku toho se množily pamflety a petice, v nichž pracující žádali smrt všech zrádců. Nebylo výjimkou, že do těchto krvežíznivých akcí se zapojovaly i děti sotva školou povinné.

Nesměla ani naposledy obejmout svou dceru

Po dvouletém věznění, mučení a zpracovávání započal 31. května 1950 proces s Miladou Horákovou a její skupinou. Rozsudek byl vynesen již 8. června a ještě tentýž měsíc, 27. června, byl vykonán.

Třebaže se rozsudek setkal v celém světě s vlnou odporu a mnohé významné osobnosti té doby psaly protestní dopisy a žádosti o jeho zrušení, nestalo se tak. Naopak. Jak nemilosrdný byl celý způsob vyšetřování až po konečný ortel, tak nemilosrdné byly i poslední chvíle Milady Horákové. Dokonce jí ani nedovolili, aby naposledy objala svou dceru. Těžko si dokážeme představit, jak mučivé chvíle musely obě dvě při svém posledním setkání prožívat. Smrt našla Milada Horáková na šibenici, která byla upravena tak, aby odsouzený umíral pomalu a bolestivě pozvolným uškrcením.

Po pádu komunistické vlády v roce 1989 byla Milada Horáková rehabilitována a její smrt byla označena za justiční vraždu. Vraždu, která však zůstávala dlouhá léta nepotrestaná. Až nyní byla soudkyně Ludmila Brožová-Polednová odsouzena za spolupachatelství na vraždě k osmi letům nepodmíněně. Je ovšem jasné, že ve svých 86 letech si tento trest jen těžko skutečně „odsedí“.

I když pozdě, přesto bylo spravedlnosti alespoň částečně učiněno zadost. Možná si někdo řekne: „A co si dnes kdo vezme na staré, nemocné ženě?“ Pravda, nevezmeme si na ní nic. Jenže ona nebyla vždycky stará a bezmocná. A za to, na čem se podílela a co svým přičiněním způsobila, musí nést následky. Třeba i po mnoha letech. A ne jenom ona. Už kvůli těm, na nichž se dopustila zločinného bezpráví.