Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Rozhodl jsem se svěřit se svým problémem na ženském magazínu, protože by mne zajímaly především názory vás, žen. Možná mi pomohou lépe pochopit mou přítelkyni, nebo naopak – dostane se mi ujištění, že mé pocity jsou zcela normální.

Je mi 32 let a s přítelkyní spolu žijeme skoro dva roky. Ona je o pět let mladší než já. Do doby, než jsme se rozhodli si společně pronajmout byt, jsme oba bydleli u svých rodičů.

Po prvotním nadšení se po pár měsících začaly projevovat drobné neshody, které, jak jsem doufal, jsou přirozenou součástí vývoje vztahu a po čase se nám podaří vše zajet do nějakých rozumných kolejí, které budou vyhovující pro obě strany. Jenže teď, po dvou letech, mám pocit, že jsem se mýlil.

Náš problém se totiž jmenuje péče o domácnost. Ohledně nakupování, vaření, úklidu apod. se hádáme téměř denně a začíná to být velice unavující. Zuza totiž na domácnost docela kašle. Lednička u nás téměř stále zeje prázdnotou, o nějaké večeři si mohu nechat jen zdát. Pokud se o to nepostarám já, snad bychom ani nejedli.

Stejně je to s úklidem. Ona je zvyklá z domova, že se uklízí jen o víkendu a pak se na nic celý týden nesáhne. Jak to tady vypadá po pár dnech, kdy se všechno válí všude, nemusím popisovat. Ji to však nechává chladnou a klidně mi řekne, že pokud mi to vadí, ať se postarám sám.

Nejsem pohodlný a neočekávám, že mi bude posluhovat, to v žádném případě. Nečiní mi problém dojít na nákup, uvařit či uklidit. Jen mi připadá nenormální, abych to dělal jen já a ona se „vezla“.  Oba chodíme do práce a doma se scházíme až večer. Zuza odmítá po práci cokoli doma udělat, k večeři jí stačí namazaný chleba. Já ale pracuji manuálně a kolikrát nemám možnost za celý den sníst teplé jídlo, pořádnou večeři bych tudíž alespoň párkrát v týdnu uvítal. Uvařit si ji však musím sám.

Zuzku mám rád, ale její laxní přístup k domácnosti mne docela mrzí. Myslím, že jako žena by pro to měla mít větší cit než já jako muž. Přitom je to u nás obráceně. Pokud bychom se o práci dělili rovným dílem, neřešil bych to, ale u nás to vypadá tak, že ona se celý týden válí u seriálů nebo u knížky, a já udržuji domácnost. Její přínos je pouze velký sobotní úklid, který, musím uznat, dělá důkladně a bez reptání.

Vadí mi, že se v týdnu musím vracet domů, kde je binec, její po různu povalující se svršky a ostatní věci (hrnečky, talířky, papírky od sušenek) tam, kde jí to zrovna odpadlo od ruky. Kdyby si uklidila alespoň po sobě. To ale ona neřeší a obviňuje mne ze zbytečného buzerování.

Co vím, většinou to bývá naopak. Tím lenochem je v domácnosti zpravidla muž. U nás je to obráceně. Začínám si připadat jako chlap v zástěře a je mi to dost nepříjemné. Zuza však na mé připomínky reaguje dost podrážděně a odmítá je akceptovat.

Vím, že to asi bude znít hloupě, ale její nepořádnost mne doslova vytáčí do běla a začínám uvažovat o rozchodu. Zajímaly by mne názory ostatních žen. Je pravda, co tvrdí Zuza, že dnes je jiná doba a časy, kdy ženy kmitaly v domácnosti a zajišťovaly servis, jsou nenávratně pryč? Jen podotýkám, že o zajišťování servisu mi nejde, umím se postarat, ale nerad bych ze sebe dělal blbce.