Reklama: Základem každé pracovny jsou kvalitní kancelářské židle . Na Hawaj.cz si vyberete tu pravou přesně podle vašeho stylu.  

Buritto s Jihočeským žervé, fazolemi, hovězím ragú, avokádem a koriandrem

Buritto s Jihočeským žervé, fazolemi, hovězím ragú, avokádem a koriandrem

Mexická klasika s Jihočeským žervé od Madety. V tomto jednoduchém receptu nechybí kvalitní hovězí maso, mexické fazole nebo avokádo. Šmrnc mu dáte kořením Fajitas a koriandrem. Zarolujte si dnešní dokonalý oběd...

pošlete nám recept

Ostuda našeho národa aneb Účastníci zájezdu

Ostuda našeho národa aneb Účastníci zájezdu

„Vy jste ostuda celé naší země,“ cedil přes vztekem sevřené čelisti na Pepu Kováře nadávky jeden z účastníků našeho zájezdu. Psal se rok devadesát dva, otevřely se hranice a kdo mohl, zakoupil levný autobusový zájezd, nejlépe do exotického Bibione. My jsme směřovali do Španělska, a ještě než jsme dojeli na Rozvadov, bylo jasné, že už jen ta cesta bude zážitek sám o sobě. Pepa Kovář o sobě dával vědět od rozjetí autobusu, který kvůli různým hysterickým výstupům stavěl každých dvacet minut někde u krajnice a nikdy nebylo jasné, jestli nás opustí on, nebo zoufalá průvodkyně, na které bylo vidět, že hluboce lituje této volby povolání.

Pepovi vadilo všechno. Umístění sedačky. Sousedův kabát na háčku u okénka. Pomalá rychlost. Velká rychlost. Teplo. Zima. Den i noc. Vadili mu spolucestující. Nebyl mu vhod program na videu. Nemohl bdít. Nemohl spát. Zastávky byly buď za dlouhou, nebo za krátkou dobu. Neustále si stěžoval na všechno a na všechny. Hromadně jsme přemýšleli, jak ho sprovodit ze světa a udělat si navzájem alibi. Když se na rakouské benzínce marně pokoušel vrátit české lahve od piva, ztropil tam scénu, o které se chudákovi prodavačce muselo zdát ještě dva roky poté, a proklínal ji teatrálním řvaním „sarakóóóóóózaaa“, které bylo slyšet až do nejbližší vesnice, jednomu rekreantovi vytekly nervy a začal mu málem ručně vysvětlovat svoji vizi národní hanby. Později jsme ale zjistili, že nebýt Pepy, byl by celý zájezd ukrutná nuda.

Pepa byl človíček nejasného věku, rasy, sociální skupiny, povolání i zálib a jediné, co šlo odhadnout zcela jasně, bylo jeho pohlaví. Ačkoliv vlastnil hodinky, nosil na krku pod košilí obrovský kovový budík, který vyndaval pokaždé, jakmile zahlédl jakýkoliv jiný veřejný čas a neustále ho přeřizoval v rámci minut nebo sekund, a to na jakémkoliv místě. Nezapomenu na vyděšený pohled jeptišky v jednom kostele, když před křížem vydoloval svůj budík, přičemž se zpola obnažil a pak významným pohledem zkontroloval čas, jakoby se chtěl přesvědčit, že tam vážně visí tak dlouho. Do moře vstupoval v plavkách s nohavičkami, které připomínaly doby první republiky, plážovým prodavačům dával přednášky o úpalu, až utíkali oni před ním a do restaurace přinesl mrtvou chobotnici, kterou vyplavilo moře, a dožadoval se její úpravy pouze za cenu energií. Brzy jsme se všichni vykašlali na přírodu nebo památky a naším cílem se stal Pepa. Houfně jsme se za ním trousili kamkoliv se hnul, čekali na jeho další excesy a také ho v nich podporovali. Morálně, finančně i fyzicky. Stačilo se zmínit o tom, že by Pepa něco potřeboval, a okamžitě se našel někdo, kdo byl ochotný se vzdát věcí, peněz nebo času, abychom o něj nepřišli. Zkrátka zprvu nenáviděný Pepa se stal miláčkem národa a nechávali jsme se s ním fotit a podepisovat si ho na památku. Na zpáteční cestě už nenadával na všechno kolem sebe, ale své pověsti zůstával věrný alespoň při zastávkách ve velkých městech.

V Barceloně rozbil stan před hlavním vchodem do slavné Sagrada familia, nazul plážové žabky, lehl si na deku a bez ohledu na to, že v blízkosti žádné moře není, se začal natírat modrou Indulonou, aby se nespálil. Za hodinu zmizel beze stopy. Autobus už potřeboval odjet, ale Pepa stále nikde. K večeru už ho hledala i místní policie a průvodkyně už se chystala ohlásit na velvyslanectví ztrátu českého občana. V tu chvíli se Pepa objevil. Kde byl, to netušil ani on sám a odvolával se na odlišná časová pásma. Průvodkyně byla šťastná, že nestráví zbytek života ve vězení, ale jen do té doby, než zjistila, že při hledání Pepy se ztratila další polovina lidí, kteří ho šli hledat. Znovu nalezený zájezd další cestou nabral síly a vyklopil nás v Monaku. To je přece jenom menší než Barcelona, a pokud by někdo neuprchl zpátky do Francie, byla daleko větší šance na nalezení všech lidí. Ale právě tady předvedl Pepa svoje vrcholné číslo.

Poté, co se marně dobýval do nejslavnějšího kasina s budíkem na krku a šortkách, si celý frustrovaný z neúspěchu sedl do kavárny, která s kasinem sousedila. Podle mého odhadu to byla nejdražší restaurace ve Středomoří. Na stolek před sebe vyskládal české bankovky a podupáváním nohy dával jasně najevo, že čeká na obsluhu. My všichni jsme stáli opodál a napjatě čekali, co se bude dít. Dočkali jsme se. Za nedlouho se objevil číšník a jakoby tušil, že s tímto zákazníkem to nebude jen tak, se nejistě zeptal na objednávku. „Kafe“ zavrčel Pepa. Číšník kývnul a na cosi se ho zeptal. „Kafe!“ zesílil Pepa hlas a přidal na důrazu tónu. Číšník opět neodešel a znovu rozhodil rukama v gestu, že neví, co po něm pán chce. „Ka-fe!!!“ slabikoval Pepa a nasadil výraz funícího býka hrabajícího přední nohou. Bylo nám jasné, že pokud číšník nepochopí, stane se něco hrozného. Nepochopil. Pepa vyskočil a ve výbuchu vztek zařval tomu chudákovi do obličeje. „Kafe, vole!“. A stalo se něco, co nikdo nečekal. Číšník se rozzářil jako sluníčko a za chvíli už cupital nazpátek se sklenicí kávy s mlékem. Zatímco Pepa znal jen našeho turka, tamnější nabídka byla o dost bohatší a chudák číšník nemohl odejít, dokud neuslyšel bližší specifikaci vybrané kávy. Café au lait.

Stylové rozloučení přišlo těsně před koncem cesty, zcela nečekaně. Na videu běžel nějaký český film, který jsme už ani moc nevnímali, když se z reproduktorů ozvala věta „Dejte to na recepci na jméno Josef Kovář“. Celý autobus padl smíchy i s řidičem. Pepa se na poslední chvíli stal ještě slavnějším, než dosud byl, a než jsme se rozešli, všichni jsme si od něj nechali podepsat nějakou osobní věc.

A tak se stal největší bručoun během pár dnů nejoblíbenějším člověkem z Evropy a vzpomenu si na něj pokaždé, když na svých cestách potkám člověka podobného ražení. Protože jsem si jistá, že spoustu těch malérů dělal hlavně pro naše pobavení a pod tou nepříjemnou slupkou se schovával fajn člověk s dobrým srdcem.

Majucha


24.7.2009   Rubrika: Život a vztahy   |   Komentářů 31   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 3/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - Ostuda našeho národa aneb Účastníci zájezdu

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-31
Dandenka
Dandenka - 24.7.2009 10:31

JarkaP: přesně, ze začátku vidíš, jak si všichni nandavají co nejvích a po třech dnech je jim šoufl. All jsou toho jasným důkazem. My jezdíme hodně na řecké ostrovy a tam je co poznávat. Takže si obj. po zkušenostech jen snídani, a celé dny cestujeme a poznáváme. Všude jsou taverny a nechceme se ochudit o posezení nad večeří pokaždé na jiném místě. Nebo stačí jen gyros na pláži.

 
Jarča*
Jarča* - 24.7.2009 10:24

Lugrecia: Dandenka: To nejsou jen Češi, já jsem v Tunisku pozorovala ruský pár, jak si nandali od všeho, že se to ani nemohlo vejiít na stůl - nemám ráda zbytečné vyhazování jídla, my jsme si vždycky nandali, kolik jsme byli schopni sníst, a tohle mě přímo deptalosmajlik - 76

 
Dandenka
Dandenka - 24.7.2009 10:17

Lugrecia: ovšem nenažranost čechů je něco jiného... - "jsem si to zaplatil, tak" ..... Hrůůůza

 
Dandenka
Dandenka - 24.7.2009 10:14

Lugrecia: zajímavé, ale mám úplně opačnou zkušenost. Řekové nás rádi vidí a dávají to svou vstřícností najevo. Rádi se přiučí nějaké to české slovíčko. Pravda, ke slovákům mají blíž, ale kdekoli v Řecku odpovíme na jejich otázku "odkud?" ček, dají se do hovoru. Vlastní obrázek (nejsem jediná) mám o němcích - řekové je nemusí, jako asi většina zemí. Když němci přišli k bazénu se svými nevychovanými ratolestmi, ostatní mizeli.

 
Lugrecia
Lugrecia - 24.7.2009 10:10

Grainne mě taky vždycky rozesmívaly, ale tentokrát mě opravdu přiváděly k pláči neustálé čepování limonád s postmixu do lahví ač to tam bylo namalováno i napsáno, že si to manažer nepřeje. O jídle ani nemluvím tam se málem ubodaly vydličkam jen aby nikdo neměl míň pak to nechávaly na stole na talíře si nacpaly kyla melounů a pomerančů, které nakonec nesnědli, ale, když můj čtyřletý synn po tom co všechno spapal si šel pro dva kousky pomeranče a došel skroušeně, že už tam není a vedle u stolu jich měly tři talíře a když ho slyšeli ani je nenapadlo mu nabídnout. A když v jedenáct konči al inkluziv češi v deset obsadily bar a obědnávali si všechno do foroty stoly obložené zvětralím pivem a teplím ouzem byly nechutné a tyto břečky pili třeba do tří do rána, kdy ulehly aby mohli opět být první ve frontě na snídani a rvát se o nejlepší žvanec. A tak by se dalo pokračovat do nekonečna a ještě snad jediná cedule vcelém městečku, která byla česky byla u taverny a naní stále dobrá levná jídlo málo peněz dost pro dva

 
Grainne
Grainne - 24.7.2009 9:33

Bych se zase tak moc nepohoršovala nad Čechy, když se člověku podaří nalézt skrytá místa, která se turistům běžně neukazují smajlik - 68....tatam jsou bezvadně čisté německé záchody, kdeže je bezpečnost v ulicích.......a že se říká, že zrovna Německo je tím proslulé. Pravda je, že čim víc na sever, tím míň schovávaného hnojíčku, čím víc na jih, tím je ho víc.
Svého času jsem se bavila nad pohoršováním se nad českým řízkem, pojídaným kdesi ve stínu světových památek a sledovala turisty, pojídající své bagety kdekoliv - pomník Jana Husa, schody do metra.... a Češi to nebyli.
Chování britských, nebo německých turistů v Praze taky nebývá přesně podle pravidel etikety a dost pochybuju, že by se kvůli tomu ostatní Britové, či Němci cítili méněcenní. Tu méněcennost si každý nese v sobě.

Jinak ten článek je bezvadný a "Pepové" tohoto druhu mě vždycky fascinovali, miluju je.smajlik - 68

 
Channah
Channah - 24.7.2009 9:33

smajlik - 34smajlik - 34smajlik - 34 to jsem po ránu potřebovala

 
kubikm
kubikm - 24.7.2009 9:29

já na zájezdu do Francie zažila podobného...ten krom jiného den co den reklamoval klasickou fr. snídani a dožadoval se guáše, nebo alespoň tlačenkysmajlik - 34smajlik - 34

 
PEGG
PEGG - 24.7.2009 9:27

Majucha - smajlik - 34smajlik - 47
Kdysi dávno jsme jeli do Legolandu a jela babička a dvě vnoučata cca 8 a 10 let.Celou cestu jsme poslouchali její jedovatý hlas a neustálé "Davííídkůůů" nemáš žízeň? Než jsme dojeli na naše hranicde nalila do dětí 2,5l fantu, polila sedadla,podlahu a sebe.Děti chodily pořád čůrat,až to řidič nervově nevydržel a madam upozornil, že to chmické WC je jen pro nutné případy a že musí vydržet na celou cestu. Chvíli byl kdlid a pak se ozvalo:"Davíídkůů, nemáš hlad?"smajlik - 76

 
nagy
nagy - 24.7.2009 9:15

kafe volesmajlik - 34

 
štoudev
štoudev - 24.7.2009 9:09

Taky to byl první a poslední výlet, kdy jsem použila služeb cestovní kanceláře. Je ale pravda, že český zájezd se dost často pozná už na dálkusmajlik - 42, i když je to rok od roku lepší. Ale na druhou stranu, když si vybavím, jak se někteří cizinci chovají u nás, tak my jsme ještě slabý odvarsmajlik - 68

 
Jarča*
Jarča* - 24.7.2009 8:26

Majucha:smajlik - 34
Stejně je to fakt, že se nad takovými "účastníky" ostatní jakoby pohoršují, a přitom se náramně baví. Vzpomněla jsem si na jeden zájezd na Moravu, kdy se dva kolegové hned od výjezdu vydatně posilovali alkoholem, takže se kvůli nim nejen muselo každou chvíli stavět, ale největší ostuda byla v krápníkových jeskyních, kde mermomocí pořád chtěli čůrat na krápníky - průvodkyně je radši nespouštěla z očísmajlik - 76smajlik - 68

 
Lugrecia
Lugrecia - 24.7.2009 8:15

Omlouvám se píšu jak tatar snad je to srozumitelné nějak sem u toho pacifikovala děti a trošku se to zmátlosmajlik - 76

 
Lugrecia
Lugrecia - 24.7.2009 8:11

Krása! V roce 92 byl Pepa hrdinou a mohla to být legrace. Jenže bohužel účastníci záovna zájezdu se v zahraničí takto chovají a dvacet let po revoluci. Narážíme na to v zahraničí každý rok a letos v řecku mě bylo až do breku, když já, která sem hrdá na to že jsem čech jsem se za to styděla my a poláci jsme ostudou evropy. Ne všichni, ale zrovna letos jsme narážely opravdu na elitu. A při odpovědi na otázku odkud jsme se místím prokonce po tom co jsme v protáhl obličel a zabručela hmmm ček.
Dokonce po tom co jsme nechaly v restauraci,když jsme nechali euro dýžko mě pan vrchní přesvědšoval, že jsem slovák tak sem mu řekla, že bydlíme kousek od slovenských hranic aby chudák nekroutil nad tou eurovkou hlavou ještě týden.
A tak mě napadá proč účastníci zájezdu od sousedů tak nějak do evropy zapadli a naši Pepové stále vyčnívají a bohužel už nejsou tak směšní.

 
hegemone
hegemone - 24.7.2009 6:44

smajlik - 35

 

Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-31
Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Soutěže na Soutez.cz

    Anketa

    Covid

    Prodělali/y jste v uplynulém roce Covid?

    Celkem hlasovalo 77214.
    Archiv anket.