Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Trápí mne chování mého přítele, připadá mi, že mě jen nějak využívá, ale jistá si nejsem. Chodíme spolu přes tři měsíce a on na můj vkus příliš často mluví o své bývalé přítelkyni, která se s ním rozešla. Není mi to příjemné, a když ho požádám, aby se o ní přede mnou nezmiňoval, nechápe, co mi na tom vadí.

Jsem z jeho chování opravdu zmatená a mám na sebe vztek, že se vůči němu nedokážu dostatečně razantně vymezit. Důvod je asi v mém malém sebevědomí, možná potřebuji trochu nakopnout, a tak jsem se rozhodla napsat sem na magazín.

Nikdy jsem nebyla zrovna krasavice, kluci o mne nejevili prakticky žádný zájem. V době, kdy spolužačky sbíraly první zkušenosti a pusy, já jsem brečela večer co večer do polštáře a trápila se, že mne nikdo nechce. První známost jsem měla až skoro v devatenácti letech, o panenství jsem přišla skoro ve dvaadvaceti. Před současným přítelem jsem chodila jen se třemi kluky (mladými muži) a pokaždé došlo k rozchodu z jejich iniciativy.

Neúspěchy v partnerském životě mne dost poznamenaly. Nevěřím si, trpím velkým komplexem méněcennosti. Připadám si nejošklivější a nejnemožnější žena na světě. Když se mi před čtvrt rokem začal dvořit současný přítel, byla jsem doslova v sedmém nebi. Je to kluk, o kterém bych si myslela, že si o holku, jako jsem já, neopře ani kolo. Vysoký, sportovní typ, chytrý.

Po prvních pár týdnech mi začalo docházet, že se z jeho strany pravděpodobně nejedná o žádnou velkou lásku. Chvílemi mi to připadá, že se mnou chodí jen proto, aby nebyl sám, a v skrytu duše doufá, že se k němu jednou vrátí jeho bývalá přítelkyně.

Ona je totiž hlavním tématem jeho hovorů. Pořád na ni vzpomíná, bere mne na výlety a na večeře tam, kam chodil s ní, vypráví, jaká byla, jak se uměla krásně smát, milovat. On prý by jí snesl modré z nebe a ona se na něj vykašlala a našla si jiného. Vždycky dodá, že toho určitě už lituje.

Mám z toho dost rozporuplné pocity. Připadám si jen jako nějaká náhradnice pro vyplnění času. Řekla jsem mu, jak se cítím, a on mi to začal vehementně vyvracet, prý to tak není, ale  komu jinému by se měl svěřit s tím, jak mu je, než mně. Považuje to důkaz důvěrnosti mezi námi.

Jak to na vás působí? Je mé tušení správné, nebo slyším trávu růst a na jeho chování není nic nenormálního?