Reklama: Základem každé pracovny jsou kvalitní kancelářské židle . Na Hawaj.cz si vyberete tu pravou přesně podle vašeho stylu.  

Buritto s Jihočeským žervé, fazolemi, hovězím ragú, avokádem a koriandrem

Buritto s Jihočeským žervé, fazolemi, hovězím ragú, avokádem a koriandrem

Mexická klasika s Jihočeským žervé od Madety. V tomto jednoduchém receptu nechybí kvalitní hovězí maso, mexické fazole nebo avokádo. Šmrnc mu dáte kořením Fajitas a koriandrem. Zarolujte si dnešní dokonalý oběd...

pošlete nám recept

Ostuda našeho národa aneb Účastníci zájezdu

Ostuda našeho národa aneb Účastníci zájezdu

„Vy jste ostuda celé naší země,“ cedil přes vztekem sevřené čelisti na Pepu Kováře nadávky jeden z účastníků našeho zájezdu. Psal se rok devadesát dva, otevřely se hranice a kdo mohl, zakoupil levný autobusový zájezd, nejlépe do exotického Bibione. My jsme směřovali do Španělska, a ještě než jsme dojeli na Rozvadov, bylo jasné, že už jen ta cesta bude zážitek sám o sobě. Pepa Kovář o sobě dával vědět od rozjetí autobusu, který kvůli různým hysterickým výstupům stavěl každých dvacet minut někde u krajnice a nikdy nebylo jasné, jestli nás opustí on, nebo zoufalá průvodkyně, na které bylo vidět, že hluboce lituje této volby povolání.

Pepovi vadilo všechno. Umístění sedačky. Sousedův kabát na háčku u okénka. Pomalá rychlost. Velká rychlost. Teplo. Zima. Den i noc. Vadili mu spolucestující. Nebyl mu vhod program na videu. Nemohl bdít. Nemohl spát. Zastávky byly buď za dlouhou, nebo za krátkou dobu. Neustále si stěžoval na všechno a na všechny. Hromadně jsme přemýšleli, jak ho sprovodit ze světa a udělat si navzájem alibi. Když se na rakouské benzínce marně pokoušel vrátit české lahve od piva, ztropil tam scénu, o které se chudákovi prodavačce muselo zdát ještě dva roky poté, a proklínal ji teatrálním řvaním „sarakóóóóóózaaa“, které bylo slyšet až do nejbližší vesnice, jednomu rekreantovi vytekly nervy a začal mu málem ručně vysvětlovat svoji vizi národní hanby. Později jsme ale zjistili, že nebýt Pepy, byl by celý zájezd ukrutná nuda.

Pepa byl človíček nejasného věku, rasy, sociální skupiny, povolání i zálib a jediné, co šlo odhadnout zcela jasně, bylo jeho pohlaví. Ačkoliv vlastnil hodinky, nosil na krku pod košilí obrovský kovový budík, který vyndaval pokaždé, jakmile zahlédl jakýkoliv jiný veřejný čas a neustále ho přeřizoval v rámci minut nebo sekund, a to na jakémkoliv místě. Nezapomenu na vyděšený pohled jeptišky v jednom kostele, když před křížem vydoloval svůj budík, přičemž se zpola obnažil a pak významným pohledem zkontroloval čas, jakoby se chtěl přesvědčit, že tam vážně visí tak dlouho. Do moře vstupoval v plavkách s nohavičkami, které připomínaly doby první republiky, plážovým prodavačům dával přednášky o úpalu, až utíkali oni před ním a do restaurace přinesl mrtvou chobotnici, kterou vyplavilo moře, a dožadoval se její úpravy pouze za cenu energií. Brzy jsme se všichni vykašlali na přírodu nebo památky a naším cílem se stal Pepa. Houfně jsme se za ním trousili kamkoliv se hnul, čekali na jeho další excesy a také ho v nich podporovali. Morálně, finančně i fyzicky. Stačilo se zmínit o tom, že by Pepa něco potřeboval, a okamžitě se našel někdo, kdo byl ochotný se vzdát věcí, peněz nebo času, abychom o něj nepřišli. Zkrátka zprvu nenáviděný Pepa se stal miláčkem národa a nechávali jsme se s ním fotit a podepisovat si ho na památku. Na zpáteční cestě už nenadával na všechno kolem sebe, ale své pověsti zůstával věrný alespoň při zastávkách ve velkých městech.

V Barceloně rozbil stan před hlavním vchodem do slavné Sagrada familia, nazul plážové žabky, lehl si na deku a bez ohledu na to, že v blízkosti žádné moře není, se začal natírat modrou Indulonou, aby se nespálil. Za hodinu zmizel beze stopy. Autobus už potřeboval odjet, ale Pepa stále nikde. K večeru už ho hledala i místní policie a průvodkyně už se chystala ohlásit na velvyslanectví ztrátu českého občana. V tu chvíli se Pepa objevil. Kde byl, to netušil ani on sám a odvolával se na odlišná časová pásma. Průvodkyně byla šťastná, že nestráví zbytek života ve vězení, ale jen do té doby, než zjistila, že při hledání Pepy se ztratila další polovina lidí, kteří ho šli hledat. Znovu nalezený zájezd další cestou nabral síly a vyklopil nás v Monaku. To je přece jenom menší než Barcelona, a pokud by někdo neuprchl zpátky do Francie, byla daleko větší šance na nalezení všech lidí. Ale právě tady předvedl Pepa svoje vrcholné číslo.

Poté, co se marně dobýval do nejslavnějšího kasina s budíkem na krku a šortkách, si celý frustrovaný z neúspěchu sedl do kavárny, která s kasinem sousedila. Podle mého odhadu to byla nejdražší restaurace ve Středomoří. Na stolek před sebe vyskládal české bankovky a podupáváním nohy dával jasně najevo, že čeká na obsluhu. My všichni jsme stáli opodál a napjatě čekali, co se bude dít. Dočkali jsme se. Za nedlouho se objevil číšník a jakoby tušil, že s tímto zákazníkem to nebude jen tak, se nejistě zeptal na objednávku. „Kafe“ zavrčel Pepa. Číšník kývnul a na cosi se ho zeptal. „Kafe!“ zesílil Pepa hlas a přidal na důrazu tónu. Číšník opět neodešel a znovu rozhodil rukama v gestu, že neví, co po něm pán chce. „Ka-fe!!!“ slabikoval Pepa a nasadil výraz funícího býka hrabajícího přední nohou. Bylo nám jasné, že pokud číšník nepochopí, stane se něco hrozného. Nepochopil. Pepa vyskočil a ve výbuchu vztek zařval tomu chudákovi do obličeje. „Kafe, vole!“. A stalo se něco, co nikdo nečekal. Číšník se rozzářil jako sluníčko a za chvíli už cupital nazpátek se sklenicí kávy s mlékem. Zatímco Pepa znal jen našeho turka, tamnější nabídka byla o dost bohatší a chudák číšník nemohl odejít, dokud neuslyšel bližší specifikaci vybrané kávy. Café au lait.

Stylové rozloučení přišlo těsně před koncem cesty, zcela nečekaně. Na videu běžel nějaký český film, který jsme už ani moc nevnímali, když se z reproduktorů ozvala věta „Dejte to na recepci na jméno Josef Kovář“. Celý autobus padl smíchy i s řidičem. Pepa se na poslední chvíli stal ještě slavnějším, než dosud byl, a než jsme se rozešli, všichni jsme si od něj nechali podepsat nějakou osobní věc.

A tak se stal největší bručoun během pár dnů nejoblíbenějším člověkem z Evropy a vzpomenu si na něj pokaždé, když na svých cestách potkám člověka podobného ražení. Protože jsem si jistá, že spoustu těch malérů dělal hlavně pro naše pobavení a pod tou nepříjemnou slupkou se schovával fajn člověk s dobrým srdcem.

Majucha


24.7.2009   Rubrika: Život a vztahy   |   Komentářů 31   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 3/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - Ostuda našeho národa aneb Účastníci zájezdu

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-31
sallie
sallie - 24.7.2009 0:35

kafe vole smajlik - 34

 

Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-31
Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Soutěže na Soutez.cz

    Anketa

    Covid

    Prodělali/y jste v uplynulém roce Covid?

    Celkem hlasovalo 77214.
    Archiv anket.