Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Myslím, že to zná každá z nás. Spánek holt občas není ani posilující, ani klidný, ale někdy v něm prožíváme doslova horory. Já jsem na takové situace skutečný expert. Někdy mívám sny tak živé, že se s tím neumím vypořádat sama. Pak chodím v noci po bytě a hledám někoho, kdo mi pomůže „problém“ vyřešit. Můj přítel si už zvykl, že ho občas přepadnu se zcela nelogickou otázkou, na kterou ovšem čekám naprosto logickou odpověď.

Jeho velkým přáním je, aby se mu podařilo trefit do mého rozpoložení a navázat tak se mnou nějaký hodnotný rozhovor. Zatím se mu to nepodařilo, protože jeho odpovědi vždy postrádaly logiku, čímž přispěl k mému rychlému probrání. I když někdy to probrání zas tak rychlé není...

Před časem se mi zdálo, že nám naši známí po dobu své dovolené svěřili kočičku, abychom se o ni pěkně a zodpovědně postarali. V tom snu jsem si s hrůzou uvědomila, že je sobota, kočičku jsme obdrželi ve čtvrtek a že jsem ji od té doby neviděla, nekrmila, nenapájela. Vzbudila jsem se děsem, že ta chuděra nebohá někde pod válendou zmírá hlady a žízní... Vstala jsem, oblékla si župan a šla za přítelem, který ještě seděl u PC. A jak jsem toho byla plná, okamžitě jsem na něj vybafla: „Kde je ta kočka?“

Jelikož přítel je na mé noční akce velmi dobře vycvičen, okamžitě se zorientoval a bylo mu jasné, o co jde. Bez zaváhání odpověděl: „Dali jsme ji sousedům.“

Opět se netrefil. Tato odpověď samozřejmě postrádala logiku a mně v mém podivném spícím deliriu došlo, že se snaží si ze mě utahovat. Tím mě tedy dost namíchnul.

Velmi důrazně jsem se ohradila: „Ty mě neštvi. Děláš si ze mě srandu, myslíš si, že spím. Ale já nespím! Kde je ta kočka, se tě ptám?“

To byla skutečně dlouhá řeč. Vzala vítr z plachet i příteli, který zjistil, že jde do tuhého. Na to nebyl připraven. A tak zatímco hledal slova a sumíroval si, co mi odpoví, já jsem se začala pomalu probírat.

V hlavě se mi postupně rozsvěcovalo a došlo mi, že žádnou kočičku jsme v domácnosti neměli a nemáme. A pak jsem mu předvedla závěrečnou náměsíčnou etudu, kterou miluje ze všeho nejvíc. Z rozhořčeného pohledu jsem plynule přešla k nechápavému, posléze k chápavému... a vše jsem zakončila úlevným úsměvem idiotka, který právě přišel na to, jak se dělají bábovičky.

„Hihi, tak už je to dobrý. Jdu zase spát.“ Důstojně jsem odkráčela a sama nad sebou vrtěla hlavou. Jsem blázen, nejsem blázen? Myslím, že nejsem blázen, ale pravda je, že když mě tyto noční běsy polapí, velmi silně o tom pochybuji.

Co vy? Máte nějaké podobné historky? Také chodíte v noci po bytě, komunikujete, přestavujete nábytek..? Křičíte ze spaní tak, že z toho ochraptíte?