Mají prarodiče právo zasahovat svým dětem do výchovy?
Vždycky jsem si říkala, že až budou mé děti dospělé a založí vlastní rodiny, nikdy jim nebudu do ničeho mluvit. Sama jsem si takových zásahů užila dost od své matky i od tchyně. Nechtěla jsem být stejná. Když se syn i dcera osamostatnili a začali žít se svými partnery, bylo všechno v pořádku. Vztahy jsme měli dobré a já jsem byla věrna svému předsevzetí.
Jenže pak se synovi a snaše narodila holčička a postupně se všechno nějak pokazilo. Je to naše první vnučka, s manželem ji oba doslova zbožňujeme. Velmi nás však trápí výchovné metody našeho syna. Vůbec nechápeme, kde se to v něm bere, ale on se chová skoro jako tyran. Trpí tím i snacha a poslední dobou se situace u nich vyhrotila natolik, že máme strach, aby nedošlo k rozvodu a my o vnučku nepřišli.
Syn je snad jako zabedněný. Dokud byla malá miminko, bylo všechno celkem v pořádku. Změna přišla s tím, jak malá rostla, začala chodit a samostatně se projevovat. Teď je jí dva a půl roku a podle nás je naprosto normální, hodné, zvídavé a aktivní dítko. Poznává svět, je jasné, že ve svém věku ještě nemůže všemu rozumět.
Jenže syn si snad myslí, že ji všechno naučí a vysvětlí křikem, zákazy, sekýrováním a bohužel, i velmi častým výpraskem. Výprask je možná silné slovo, ale nevím, jak to mám nazvat. Když malá něco vyvede, on ji chytne a třeba pětkrát jí naplácá.
Je to dost hrozné. Když k nám všichni jako rodina přijdou nebo jsme na návštěvě my u nich a syn je doma, jsme svědky neustálého okřikování, křiku a pláče naší vnučky. Je vidět, že se svého tatínka bojí, vyhýbá se mu, nechce se s ním ani pomazlit. To se ho samozřejmě dotýká a když vidí, že malá jde radši za maminkou, opět z toho udělá scénu.
Zkusili jsme synovi několikrát domluvit, vysvětlovali jsme mu, že takhle malé dítě potřebuje trpělivost a hlavně pocit lásky a bezpečí. Ale je to jako když mluvíme do dubu. On na to řekne, že život se s ní v dnešní době mazlit nebude, ať si zvyká.
Nelíbí se nám to a máme s manželem sto chutí na syna udeřit rázně a snad mu i pohrozit sociálkou, protože to, jak se ke své dceři chová, nám rozhodně nepřipadá normální. Snacha se mi svěřila, že je z něj už pěkně unavená, jako matka samozřejmě trpí tím, že její dcerka často pláče a bojí se vlastního tatínka.
Je nám z toho hodně smutno. Vždycky jsme se naše děti snažili dobře vychovávat a teď, když vidíme, co se stalo z našeho syna, nemůžeme tomu uvěřit.
Co byste dělali na našem místě, kdy žádné domluvy nepomáhají? Drželi byste se zpátky a nezasahovali mladým do života s tím, že si to musejí srovnat sami, nebo byste nějak razantně zasáhli, hlavně v zájmu té malé, bezbranné holčičky?
4.9.2014 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 31 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Mají prarodiče právo zasahovat svým dětem do výchovy?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Moc si nedovedu představit, co by to byl razantní zásah. Synovi už jste se to snažili vysvětlit, se snachou jste o tom také mluvili. Upřímně řečeno, ani bych se nedivila, kdyby se chtěla snacha rozvést. Vy snad můžete dělat jen to, že dáte snaše najevo, že jste na její straně.
Syn by měl pochopit, že takhle z dcerky vychová akorát tak ustrašeného, nesebevědomého jedince. Možná by si měl přečíst nějakou knížku o výchově dětí, ale nevím, jestli ho k tomu někdo přiměje.
