Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Někdy si říkám, že by si moje tchyně mohla založit živnost a dát si na dveře bytu ceduli: „Nevyžádané rady a porady všechno druhu“. Provdala jsem se totiž za syna učitelky, která strávila (a dosud tráví) celý svůj pracovní život ve třídě mezi dětmi na prvním stupni základní školy.

Když jsem dříve zaslechla nějaké vtípky na téma učitelky a nemoc z povolání, připadaly mi vždycky tak trochu přitažené za vlasy. Sami máme několik učitelek v příbuzenstvu a všechno jsou to fajn ženské, u kterých se nějaká úchylka v souvislosti s jejich zaměstnáním neprojevuje.

Moje tchyně je však jiná. Myslím, že ke všem vtipům, které o učitelkách kolují, posloužila jako příklad právě ona. Do jaké míry se na ní podepsala její profese a do jaké je to důsledek povahových vlastnosti, však nejsem schopná určit.

Jediné, co vím, že je to osoba téměř nesnesitelná, která komanduje každého, kdo se objeví v její blízkosti. Rodinou počínaje, návštěvami konče. Její manžel už rezignoval a nachází se ve stavu jakési podivné apatie, kdy je na něm vidět, že vůbec nevnímá, co mu říká. Což ji přivádí k šílenství a tím více do něj hučí a hučí. Divím se, že se ještě nezabili.

Můj muž, její syn, jí taky radši všechno odkýve, protože to prý nemá cenu a je lepší radši ustoupit, než se s ní dohadovat. Vyčítá mi, že já se s ní pořád snažím bojovat a vzpírat se jí, že tím akorát dělám zbytečné dusno.

Jenže pro mne je to těžké. Vyrůstala jsem celkem svobodně, naši mi nikdy do života příliš nemluvili a nejsem zvyklá, aby mne někdo komandoval. Jako bych byla její podřízená. Teď jsem těhotná a je to z její strany ještě horší než dřív. Má tendence kontrolovat, co jím, kritizuje oblečení, které nosím, protože podle ní jsou ta těsně obepnutá těhotenská břicha neestetická. Koupila mi dokonce i několik o tři čísla větších volných šatů, ve kterých vypadám jako stan pro celou rotu vojáků. Samozřejmě, že je nenosím, z čehož je ona uražená a tvrdí, že bych v sobě měla mít alespoň tolik slušnosti a obléknout si to, když jedeme k nim.

Organizuje všechno. Vyptává se, jaký kočárek chceme koupit, zajímá se o výbavičku, zařízení pokojíčku. A to vše jenom proto, aby nám sdělila, že naše volba je špatná, že ona to ví všechno zaručeně nejlíp.

Jsem z toho utahaná, nebaví mě dohadovat se s ní o takových pitominách, které jsou navíc čistě a jen mou a manželovou záležitostí. Nechce se mi jí nic bezmyšlenkovitě odkývávat a za pár let skončit jako apatická troska jako její muž. Chci, aby se naučila mne respektovat jako dospělou osobnost. Manžel tvrdí, že něco takového je nemožné, že se o to pokoušeli roky, ale ona je zválcovala, takže jsou radši ticho, a když je matka pošle před obědem do koupelny umýt si ruce, bez řečí jdou a mají klid.

Asi mi poradíte, že nejlepší by bylo k nim nejezdit. Taky jsem o tom uvažovala, ale tohle řešení beru jako to nejzazší. Chtěla bych se s ní nějak domluvit, docílit toho, aby pochopila, že svým přístupem od sebe lidi odhání. Ale nevím, jak na to.