Pracujeme spolu, žijeme spolu... a já mám pořádnou ponorku
Minulý týden jsem si přečetla příběh čtenářky Kláry „Když dva chtějí, ale nemohou být spolu“. Rozhodla jsem se, že se s vámi také podělím o to, s čím bojuji. Možná tím Kláře i ostatním, kdo prožívají podobné trápení, trochu poodhalím druhou stranu mince. Mám totiž úplně opačné starosti.
Manžel je oční lékař a já zdravotní sestra. Pracujeme spolu v naší soukromé ordinaci. Jsme spolu čtyřiadvacet hodin denně. Den co den. Už sedmnáct let.
Věřím, že je smutné, když se dva mají rádi, a nemohou být spolu. Jenomže ono je to možná ještě těžší, když spolu dva musejí být neustále. I když se také mají rádi.
Klidně se přiznám, že ponorkovou nemoc pociťuji velmi silně. Například když můj muž telefonuje, já už předem přesně vím, co bude říkat. Vadí mi způsob, jakým si myje ruce, že smrká, jak se tváří, když vypisuje recepty... Zkrátka někdy mi vadí i to, že dýchá. Jsem si jistá, že jemu na mně také vadí spousta maličkostí, kvůli nimž jsem pro něj občas nesnesitelná. Dělat úplně všechno společně je opravdu náročné. Žít, pracovat, jíst, spát, odpočívat o víkendech, jezdit na dovolené. Přesto ho mám moc ráda a vím, že takový náš život prostě je a bude. Lidé, kteří žijí podobně, vědí, že potřebují nadhled, humor a toleranci v mnohem větší míře než páry, které žijí „standardně.“ Ráno si dají pusu, každý odkvačí na svou stranu do práce, odpoledne se sejdou doma a povyprávějí si, jak se měli. A už se moc těší na pár dní společné dovolené. My se naopak těšíme na to, kdy drahá polovička zmizí z dohledu, doslechu a dosahu alespoň na hodinu. Jsou to pro nás vzácné chvíle soukromí a odpočinku.
Ani jeden extrém není dobrý. V obou případech jsou podle mne partnerské vztahy vystaveny velkému tlaku.
V poslední době mi dochází nadhled, humor i tolerance. Jsem bezdůvodně vzteklá a napjatá. Na sebemenší maličkost reaguji nepřiměřeně. Stačí, aby mi muž řekl dobré ráno, a začínám zuřit. Hledám na něm chyby a sama sebe přesvědčuji, že za to může on, protože se změnil. Pak si však uvědomím, že ten, kdo vyhledává zbytečné konflikty, jsem já. Čím víc zůstává v klidu, tím víc mne štve. Nějak se s tím v poslední neumím poprat.
Poraďte mi nějaký spolehlivý recept, jak zůstat klidná a nerozčilovat sama sebe. Máte-li podobné zkušenosti a způsob života, zajímalo by mne, jak pracujete se svou (většinou zbytečnou) averzí. Jak se srovnat ve vypjatých chvílích „ponorkového syndromu“?
Hana
17.3.2008 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 32 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Pracujeme spolu, žijeme spolu... a já mám pořádnou ponorku
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Ráno jdeme skoro současně do práce, manžel přichází domů daleko později než já, nejvíc se vídáme v neděle a protože máme velký byt, tak to u nás někdy vypadá, že spolu nemluvíme, protože pracujeme i doma každý u svého počítače.Dovolené trávíme společně a protože máme oba dva zaměstnání, kde neustále mluvíme, jsme rádi, že máme doma klid.
MK: To jo, manžel je celkem kliďas, ale když už je toho vrchovatě, tak vybuchne a to mizím, protože bych mohla přijít k úrazu.
.JPG)
A co takhle trávit víkendy každý zvlášť? Pokud nepracujete i tehdy...
Jinak těžko radit. Jak Ti začne vadit i to, že dýchá, tak nejlepší lék je si od sebe odpočinout - ale to asi víš už sama.
Takže se drž. 
Hano, jsi dobrá, že jsi to vydržela tak dlouho. Já bych s partnerem pracovat nemohla ani nechtěla - nechtěla bych s ním sdílet vše, a nemoct se těšit, že přijdeme z práce, a začne ten náš společný čas.
Takže zkus pracovat jinde, a hlavně si udělej dovolenou - a sama nebo s kamarádkou.
To tě obdivuju, já bych to nevydržela - jsem starej vztekloun a to by nedělalo dobrotu být spolu pořád.. Kolikrát mi stačí, že přítel mlaská u jídla a jsem naštvaná, že nemám chuť s ním komunikovat..
hned mě napadlo, domluvit se s jiným kolegou a vyměnit se. Ty jdi načas pracovat k jinému doktorovi a manžel ať si k sobě vezme jeho sestřičku. Nebo kdyby to nešlo, tak po práci si jděte aspoň na dvě, tři hodiny každý jinam. Ty s kamarádkou na kávu, do kina, manžel třeba na fotbal nebo s kamarády do fitka.
Nic jiného mě nenapadá. 
.jpg)
Přiznávám se, že bych byla raději na pracáku, než se vidět s drahým 24 hodin. Ne. Ne.
dadka: to máš 100% pravdu, nesnáší řešit problémy. Ale je to opravdu kouzelné, až vypění a vybuchnou. To potom vyjde na světlo věcí,co?
.JPG)
No a nemůžeš jít pracovat jinam a manžel aby zaměstnal jinou sestru?
raději
MK: Chlapi taději zatnou zuby a nekomentují naše zlozvyky a zvyky. Ale určitě jim také lezeme, jako oni nám, v něčem na nervy.
.gif)
Souhlasim s tim, že svůj volný čas spolu trávit nemusíte. Každý má určitě své zájmy.
To si nedovedu představit, chtělo by to změnu místa. Pokus se to taktně navrhnout. To aby asi lezlo na nervy všem, ikdyž ho máš ráda. Třeba to taky tak cítí a neřekne to. 
Určitě máš nějaké známé ve svojí branži, tak se zkuste apoň na čas vyměnit. Nedovedu si dost dobře představit, že bych byla celý život každých skoro 24 hodin denně s manželem. Nebo aspoň jezděte každý sám na dovolenou, třeba to pomůže.
Hano - predpokaldam, ze ti je kolem 40 (+ - ) let - a to zacinaji hormonalni zmeny a zacinas ztracet trpelivost - potrebujes vypadnout z domu a na dovolene jezdit kazdy sam (treba nejake tematicke dovolene a kdyz se vratite, tak si muzete povykladat o cem byly)...
take si muzes najit jinou praci a za sebe najit nahradu... potrebujete prebudovat trochu svuj vztah....
