Startuju na první našlápnutí. Dá se to odnaučit?
.jpg)
Je mi pětatřicet a mám problém, který mi komplikuje vztahy mezi lidmi. A to jak v rodině tak v práci, nemám ani žádnou kamarádku, všechny mne postupně opustily a přestaly se se mnou stýkat. Uvědomuju si, že je chyba ve mně, neumím s lidmi vyjít.
První manželství skončilo po roce a půl, teď jsem vdaná podruhé už pět let a tak dlouho to vydrželo jen proto, že manžel je flegmatik. Ale i jemu už se mnou došla trpělivost a řekl mi, že jestli se svým chováním něco hodně rychle neudělám, podá žádost o rozvod. To bych samozřejmě nechtěla. Máme spolu tříletou holčičku, záleží mi na tom, aby vyrůstala v úplné rodině.
Stydím se sama za sebe. Za to, jak se chovám. Nejsem vůbec trpělivá, všechno okamžitě řeším tak zvaně na kordy. Jsem schopná se pohádat kvůli každé prkotině, do každého se navážím. Nevím, proč to dělám, samotné je mi jasné, že je to špatně. Už mi to řeklo hodně lidí, že je se mnou těžké vyjít. Jedna, dnes už bývalá, kamarádka, mi to natřela pěkně natvrdo. Prý jsem nesnesitelný člověk, se kterým není těm druhým dobře, vysávám je.
Trápí mě to. Hlavně teď po tom, co mi řekl manžel. A taky mi vadí, že dcerka, se kterou jsem ještě na mateřské, se vždycky celý den vyptává, kdy přijde tatínek z práce. A ve chvíli, kdy on dorazí, vrhne se k němu a já jsem vzduch. Uvědomila jsem si, že i to malé dítě je se mnou patrně nešťastné. Když se nad tím zamyslím, tak se jí ani nedivím, pořád je ve střehu, jestli něco nedělá špatně a já zase nezačnu křičet a zlobit se na ni.
Co mám dělat? Táhne se to se mnou od dětství, vždycky jsem měla problémy tohoto rázu. Ve škole jsem odmlouvala učitelům, ostatní děti jsem chtěla komandovat a organizovat. Vyrůstala jsem dost osaměle, první opravdovou kamarádku jsem našla až v prváku na střední škole, vydrželo nám to rok. Pak se mne začala stranit. Když jsem se jí zeptala, co se stalo, tak mi řekla, že jsem až moc přímočará a dokážu slovem neskutečně ranit. A že už to nechce snášet a tolerovat.
Nevím, jestli není na vině prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. Možná mne naši rozmazlili, byla jsem jejich jediné, vytoužené a na tehdejší dobu „pozdní“ dítě. Mamince bylo osmatřicet a tátovi pětačtyřicet, když jsem se narodila. Chovali se ke mně jako k princezně, měla jsem všechno, nikdy na mne kvůli ničemu nezvýšili hlas, nepamatuji se, že bych byla za něco pokáraná. Asi jsem si už od mala v sobě zakořenila pocit, že jsem nejlepší, že si všechno můžu dovolit. Nevím, když o tom tak přemýšlím, tak na tom asi něco bude.
Jenže už nejsem malá holka, jsem dospělá ženská, máma, nechci se vymlouvat, že za to nemůžu. Chci s tím začít něco dělat, vím, v čem je chyba. Prostě rychleji střílím než mířím, jakmile mi na někom něco vadí, nebo se mi něco nelíbí, okamžitě startuju. Neumím nic říct v klidu. Prý mám už v intonaci svého mluveného projevu usazenou aroganci a opovržení.
Ale já to tak nechci, chtěla bych být milá, chtěla bych, aby mne ostatní měli rádi, aby jim se mnou bylo dobře. Jenže zatím od sebe asi každého jen odháním. I v práci to mám těžké, nemám tam žádnou spřízněnou duši, s kolegy se bavím jen o pracovních věcech, na oběd chodím sama, nikdy mi nikdo neřekne, abych šla s nimi.
Jsem strašně nešťastná. Chci se změnit a nevím, jestli je to vůbec možné. Podařilo se vám někomu překonat v něčem sami sebe? Třeba zrovna v té trpělivosti? Dá se to naučit? A jak?
11.7.2013 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 32 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Startuju na první našlápnutí. Dá se to odnaučit?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Jinak k psychologovi lze získat doporučení od praktického lékaře a pak ti terapii zaplatí pojišťovna. V případech, kdy člověk neví už kudy kam, ovlivňuje to kvalitu jeho života to není nic neobvyklého, napsat doporučení. složitější je si o něj říct, ale to zvládneš. Když by ti ho doktor z nějakého důvodu nenapsal, hledej pomoc sama, psycholog tě neodmítne, ale hradíš si to sama a pokud chceš opravdu pomoct a makat na sobě, zjistíš, že cena opravdu závratná není. Desetitisíce na měsíc to opravdu nestojí.
Chce to navštívit psychologa. Pomalými postupnými krůčky pod vedením odborníka se budeš učit jinak se chovat.
Zajímalo by mne,jestli Monika takto reaguje i doma na své rodiče...Jinak,kdo chce,ten může! Čili bych si našla nejdřív v knihovně knihy o tom tématu,přečetla je,promyslela si vše a pak bych začala malými změnami,za pomoci manžela,tj. zkusit si "nanečisto" různé situace,pak na to reagovat "postaru" a potom "nově".Nejlepší by bylo si to nahrávat a pak si to pustit,tak se člověk vidí jinak a možná to bude ten hlavní motor změny.Ovšem,že to nebude změněno za týden,ale jako kapka vody denně dopadá až za roky vyhloubí důlek,tak i malé denní změny přinesou po roce výsledky.Určitě to stojí za to,si nezničit manželství pro hloupé chování...
.JPG)
Jo jo, jenže vy všechny co navrhujete zhluboka dýchat a podobně když "to na ni jde" mluvíte o normální cholerické povaze, jenže Monika má ten problém ještě víc posunutý (mám to taky), a to tak, že ani nestihne zaregistrovat že by se v ní nějaká vlna zvedala, to prostě přijde okamžitě bez varování... 
já vím přesně proč se mi to děje, stačí se podívat na mého otce...taky se s tím snažím bojovat, ale ono to fakt není o tom říkat si - tohle mi nestojí za to, nevybouchnu, protože se to prostě stane... Hodně mi pomohla knížka Chvála pomalosti od...fix, teď si nevzpomenu...není to sice o nátuře jako takové, je to o celkové filozofii zpomalení světa a zjišťuju že u hodně věcí které mě dřív vyloženě startovaly - např. že zákonitě ve frontě u pokladny kam se postavím se něco posere a celá se zastaví - už sem trochu přeprogramovaná a nejdřív zhodnotím jestli spěchám, bolí mě nohy a tak a jestli to vzhledem k budoucím žaludečním vředům a infarku stojí...ale to samotné přeprogramování bych neměla, kdybych nečetla tu knížku, takže nevím nevím esi to Monika sama zvládne, asi by to taky potřebovalo nějakou pomoc... 
Když jsem si přečetla ten nadpis, myslela jsem si, že je to o mně - typ papiňák
Ale tohle je vážně už moc. To, že si to uvědomuješ, je první krok k úspěchu. Ale myslím si, že sama to nezvládneš.
Anahir: 
moc trefně popsáno, obzvlášť to s těmi odborníky. Opravdu není ostuda se někam obrátit. Mmch já chodila víc než rok k úžasné psycholožce, a bylo to úplně zadarmo. Chce to jen si zjistit, jaké jsou v okolí možnosti. A můžu říct, že i když už je to skoro deset let, čerpám z některých rad dodnes.
Když budeš skutečně chtít, zvládneš to.
Nemyslím si že bys byla zlý člověk. Často se stává, že sám ,,zraněný" osamělý člověk zraňuje druhé aby na tom byli stejně.
Zlý člověk se ve své zlobě a v ubližování vyžívá, rochňá se v posměškách a připomínkách, má radost jak to někomu zase natřel, setřel ho a pak spěchá aby byl zlý zase někde jinde a namasíroval se na slabším. Tihle jsou skutečně zlí a nic s tím dělat nechtějí, protože jim to vyhovuje, myslí si, jací jsou páni situace.
A to myslím ty nejsi.
Máš spoustu možností, dnes můžeš jít i za odborníkem (ono to skutečně zas tak drahé opravdu není), jemu můžeš čím říct celé své vnitřní nešťastné já. Ono se tomu ,,posílání k odborníkovi" dnes někteří smějí, že se z toho stala jakási modla. ale dělají to jen ti, co nikdy neprožili své osobní dno, jen si myslí, že ano (a nemluvím o penězích, dluzích a pod.). Většinou říkají,,to JÁ měl, zažil....dosaď co chceš" a myslí si že ostatní jsou stejní. Nejsou. Chybí jim empatie, nerozumí jiné osobnosti člověka než své vlastní.
Mynželovi řekni, že jsi se rozhodla na tom makat, že to je ale dlouhá cesta, požádej ho o pomoc, promysli si, co konkrétně bys od něj potřebovala (a nemělo by to být aby dál sášel výbuchy, ale pomoci s korekcí a tolerancí když se každý třetí pokus nepovede), najdi psychoga abys mohla někomu svěřit své bolavé tajemství a on ti dokázal pomoci.
Nejvíc práce bude ale na tobě, nečekej, že to všichni udělají za tebe, Oni tě pouze podpoří, ale makat budeš ty sama. A když to vydržíš, odměnou ti bude třebas nová kamarádka, pozvání na oběd.....to už za tu námahu stojí, ne?
První krok je nejtěžší. Pak jak nasedneš už jenom jedeš.....
.jpg)
Byla jsem stejna, deti me prevychovali k obrazu svemu 
, jenze ja je mela pomerne brzy, v tvem veku uz s nimi mlatila puberta od vychodu k zapadu a me nezbylo nez se naucit dychat zhluboka nez neco reknu, protoze jinak bych je zabila tak minimalne jednou do hodiny. Takze za sebe bych ti rekla, ze prvni krok jsi uz udelala, protoze vis kde je chyba. Druhy krok je srovnej si v hlave, jestli veci k vuli kterym vybuchnes jsou opravdu tak silene dulezite na vybuchnuti.Opravdu se zbori svet kdyz kamosce nevyctes ze dejme tomu kouri? Ano kouri, ano vadi ti to, ano je to tvoje kamaradka a zalezi ti na jejim zdravi, ale kdyz to shrnes je to jeji zdravi a ne tvoje tak proc vybuchnout . Ja se naucila nez otevru pusu se zhluboka nadychnout, pocitat hodne dlouho (do deseti nestaci) a behem pocitani zacit myslet na neco jinyho, neco co mi nevadi. Cimz se odpoutam od tematu a uz danou vec nekritizuji (=nebouchnu).
.gif)
vosmajda: 6:56 : 
promiň,ale to mě rozesmálo,jak to máš přesně vystihlí,že v neděli kolem poledne když je hic-boucháš
,to je opravdu zajímavý
Joo to znám velice dobře
,začalo mi to v období puberty a od tý doby s tím taky bojuju,vadilo mi to,ale hned,tak už se umím hodně ovládat a ten cholerismus nedávat najevo
...podle tvýho vyprávění,víš přesně co máš dělat,tak to zkus v sobě potlačit,samozřejmě,že to nepůjde hned,máš to docela slušně rozjetý
,ale důležitý je,že to CHCEŠ změnit a to je dobrá cesta k úspěchu...hlavně se nepodceňuj a neříkej si,že NEVÍŠ co máš se sebou dělat,moc dobře to VÍŠ,tak na sobě pracuj a uvidíš,že to půjde...mě například pomáhá,když chci vylítnout,odejít do jiný místnosti a třeba třísknout dveřma-to je úlevička a hned je mi líp.počítat do deseti mi nestačí,to jsem zkoušela a nezabírá to na mě...přeju ti hodně štěstí,máš před sebou dlouhou cestu,ale věř,že to JDE změnit,když budeš opravdu chtít
.gif)
Mitrola: sallie: Být na mateřské a chodit do práce se přece v dnešní době vzájemně nevylučuje.
Milá Moniko, taky jsem hodně startovací. Ale asi se to dá vydržet Občas budu na zabití, to jo - ale snažím se. Vím, že s určitými lidmi prostě nevyjdu (nesnesu lidskou blbost), a záměrně se kontaktu s nimi vyhýbám.
Myslím, že je výborné, že znáš svoji chybu a dokážeš ji otevřeně přiznat. Stejným stylem promluv s maželem a třeba s kamarádkou... ať Ti pomůžou, podrží Tě - ve chvíli, kdy začněš být jízlivá, ať Tě zpraží - klidně slovně na veřejnosti stylem " "drž hubu, nerozumíš tomu" ... párkrát to udělají a ono Tě znemožňování se přejde.
A jinak doporučuji, kdykoliv oteřeš pusu k poznámce, hluboce se nadechni - a jenom vydechni, kousni se do rtu a třeba Tě ty rychlé reakce trošku přejdou..
Držím palce - bude to boj hlavně pro Tebe.
A nejvíc startuju v létě za teplého počasí v něděli kolem poledne. Od malička mě tahle kombinace nějak vadí, nevím proč. Snad je kolem oběda nějaká nervózní atmosféra a horko mi prostě vadí, hlavně s těmi výpary z jídel.
Měla jsem to taky, řvaní, křičení, vztek, jenže u mě to bylo takové ještě nešt´astnější, že jsem nebyla ta povýšená, co má navrch, ale naopak ta ponížená. Stále měli navrch všichni ostatní a na mě to prostě někdy přišlo. Strašně jsem se styděla před dětmi, bohužel, když bylo pozdě. S léty je to lepší, více se ovládám, a když ne, tak mě to mrzí ještě víc, protože už jsem tak dlouho vydržela. Taky to s lidma nějak neumím, neumím si něco vymoci s nějakou elegancí a bez řevu.
sallie: také jsem si všimla toho rozporu kde píšeš, že jsi na mateřské s dcerou a dále pak píšeš o tom, že s tebou v práci nikdo nechce chodit ani na obědy.....jinak toto je hrozná povaha a nedivím se že i tvůj druhý manžel se chce rozvést, byť je flegmatik. Rozhodně chceš-li zachránit rodinu musíš s tím něco udělat, třeba i za pomoci odborníka, jinak dopadneš velmi špatně na všech frontách.
už to, že jsi zanalyzovala svoji chybu, je dobrý krok. Určitě se můžeš změnit, pracovat na sobě. Klasická lidová medicína - vodu do úst. Uvidíš, jak to zabere. Ale ta voda se musí v ústech držet v přítomnosti jiných hodně dlouho, dokud to jde.
no já nevím, co ti na to říct... v jednom odstavci jsi s dcerkou na mateřské a v dalším píšeš, jak s tebou v práci lidi nechtějí chodit na obědy... jeslti problém není v tom, že tak trochu kecáš... 
