Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsme teď ve velkém sporu s manželem. Týká se to našeho třiadvacetiletého syna, se kterým byly v pubertě značné problémy.

Po devítiletce nastoupil na střední školu, z níž ho před koncem prvního ročníku vyloučili pro neomluvené absence. Kluk slíbil, že se polepší, a tak jsme zařídili přestup na jinou školu. Soukromou, kterou jsme museli platit. Doufali jsme, že se syn poučil a bude sekat dobrotu.

Nastoupil do prvního ročníku a dva roky to vypadalo nadějně. V půlce třetího ročníku se situace bohužel opakovala a on byl opět vyloučen. To už mu bylo osmnáct a já jsem trvala na tom, že další šance nebude. Druhé pololetí chodil syn na různé brigády, k čemuž jsme ho museli poměrně dost nutit, ale dá se říct, že se snažil.

Manžel proto rozhodl, že mu dáme poslední šanci. Syn tedy od září začal chodit do třetího ročníku další soukromé školy. Samozřejmě za poměrně vysoké školné. Zdůraznili jsme, že je to naposledy, kdy může vystudovat na naše náklady. Zvládl třetí ročník a začátek čtvrtého, když se začal opět flákat.

Domlouvali jsme, vyhrožovali, k ničemu. V půlce čtvrťáku nebyl klasifikován z několika předmětů a tím bylo jasné, že o zakončení maturitou si může nechat leda zdát. Od února tedy do školy přestal chodit úplně.

Mysleli jsme, že to s námi šlehne. Spočítali jsme, že do jeho vzdělání včetně všech pomůcek atd. jsme investovali skoro sto tisíc a bylo to úplně k ničemu. Syn není ani vyučený, natož aby dosáhl maturity.

Utáhli jsme kohout a důrazně synovi řekli, že jestli chce zůstat bydlet doma, bude se podílet na placení nájemného, jídla atd. Nastoupil do jednoho supermarketu jako skladník a začal pracovat.

Po nějaké době asi dospěl, nebo co, protože mu natvrdo došla životní realita. Zjistil, že jako nekvalifikovaná síla si moc nevydělá, více než půlku platu navíc odevzdá nám, a přišel s tím, jestli bychom mu nedali ještě poslední šanci a finančně ho nepodpořili při studiu. Přihlásil by se prý na večerní studium, ale nestihl by při tom tolik pracovat, takže by se bez naší podpory neobešel.

A to je právě předmětem nynějšího sporu mezi mnou a mým mužem. On tvrdí, že bychom mu tu úplně poslední šanci dát měli, kluk prý dospěl, dostal za vyučenou a určitě už k tomu bude přistupovat jinak. Já jsem toho názoru, že pokud chce nějakého vzdělání dosáhnout, má se snažit sám a sníst všechno, co si nadrobil. Nejsme žádní boháči a už jsme se na jeho úkor uskrovňovali dost, když jsme mu několik let platili soukromé školy.

Co myslíte, čí názor je správný? Můj, nebo manželův? Zaslouží si syn ještě jednu šanci?