Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Už nemůžu, tak jsem se rozhodla se vám tady svěřit. Možná pro mě budete mít nějakou radu, jak se obrnit vůči mé kolegyni, s níž sdílím kancelář. Ona je totiž velice náročný člověk a já na sobě pozoruju, že jsem z ní strašně utahaná, doslova ze mě vysává energii. Asi bych se měla naučit nějak ji vytěsnit a nepouštět si ji k tělu, ale i když jsem se o to snažila, tak mi to nejde.

Pracujeme spolu na jednom státním úřadě, sedíme v kanceláři jenom my dvě. Ona je starší než já, a to jak věkem, tak i služebně. Je na téhle pozici už dlouhá léta. Já jsem nastoupila před rokem a půl, prošla jsem tehdy výběrovým řízením a byla moc ráda, že jsem získala práci ve státních službách.

Nejdřív bylo všechno docela v pohodě. Anebo jsem si to aspoň namlouvala. Vlastně od začátku jsem z kolegyně měla takové trochu rozporuplné pocity. Nikdy se neusmála, nikdy nezažertovala, nic takového. Tvářila se dost nepřístupně, nicméně měla na starost mne zaučit a to dělala skvěle. Velmi rychle jsem se do své práce vpravila a brzy byla schopná fungovat zcela samostatně.

Jenže čím déle s ní sdílím kancelář, tím více se cítím unavená. Já vím, že každý jsme nějaký, ale pro mne je náročné snášet celý den její negativistickou povahu. Ona je jak očarovaná, nebo zakletá ve svém světě, kde nic není správné, dobré, uspokojující. Když promluví, tak jen kriticky, ublíženě, naštvaně. Přitom si povídat chce, to zase ano, ukecaná je dost, až příliš, ale padají z ní jenom samé stížnosti.

Stěžuje si na manžela, na děti (ty má už dospělé), na rodiče, na sousedy, na prodavačky. Vlastně na kohokoli, kdo je v její blízkosti a nebo s ním přijde nějak do kontaktu. Věřím tomu, že si doma stěžuje zase na mě. Jsem už na ni alergická a začínám z ní mít žaludeční neurózu. Já jsem pozitivní člověk, mám ráda legraci, lidi. Jasně, taky mě občas něco naštve a postěžuju si, ale nemám to jako životní náplň.

Ona ano. Všechno a všichni jsou špatní, jen ona je ta správná, kterou ale nikdo nechápe. Stěžuje si, že manžel s ní nekomunikuje, že prý doma jen sedí u televize a nemluví s ní. Já se mu nedivím, asi ho už přestalo bavit dělat jí vrbu pro její věčně nespokojené litanie. Dětem mluví do výběru partnerů a pak si stěžuje, že s ní děti nechtějí probírat, co je v jejich životech nového. V práci jde na oběd a vrátí se z jídelny naštvaná, že to jídlo stálo zase za nic a že by ty kuchařky měli všechny vyházet. Jde nakoupit a i tam je všechno špatně - neochotné prodavačky, nekvalitní zelenina apod.

Nemůžu sem rozepsat úplně všechno, bylo by to na dlouho. Nejhorší je, že ona má nutkavou potřebu všechna ta svá negativa s někým sdílet a jelikož jsme v kanceláři jen my dvě, sdílí je se mnou. A nestačí jí, když jenom kývám, ona přímo vyžaduje účast, podporu, uznání, jak je dobrá a jak jsou všichni ostatní ti zlí.

Já už nějak nemůžu. Několikrát jsem se snažila ji nějak usměrnit, navést na pozitivnější náhled, jednou jsem jí dokonce na rovinu řekla, že ze mě tím svým neustálým nadáváním vysává energii, že by se měla krotit. Ale k ničemu to nevedlo. Na chvíli se urazila, dva dny se držela zpátky a pak to začalo nanovo.

Neporadíte mi někdo, jak se vůči takovému člověku obrnit? Přemístit se do jiné kanceláře není možné, všude je plno. Stěžovat si na ni u vedení je hloupost, ona pracovně je dobrá, všechno zvládá a nějaké osobní problémy mezi námi by asi vedení neřešilo.

Nevím, jak na ni. Anebo lépe - jak na sebe? Jak se naučit ji nějak vytěsnit, aby mě tak nevysávala?