Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Minulý týden jsem si přečetla příběh čtenářky Kláry „Když dva chtějí, ale nemohou být spolu“. Rozhodla jsem se, že se s vámi také podělím o to, s čím bojuji. Možná tím Kláře i ostatním, kdo prožívají podobné trápení, trochu poodhalím druhou stranu mince. Mám totiž úplně opačné starosti.

Manžel je oční lékař a já zdravotní sestra. Pracujeme spolu v naší soukromé ordinaci. Jsme spolu čtyřiadvacet hodin denně. Den co den. Už sedmnáct let.

Věřím, že je smutné, když se dva mají rádi, a nemohou být spolu. Jenomže ono je to možná ještě těžší, když spolu dva musejí být neustále. I když se také mají rádi.

Klidně se přiznám, že ponorkovou nemoc pociťuji velmi silně. Například když můj muž telefonuje, já už předem přesně vím, co bude říkat. Vadí mi způsob, jakým si myje ruce, že smrká, jak se tváří, když vypisuje recepty... Zkrátka někdy mi vadí i to, že dýchá. Jsem si jistá, že jemu na mně také vadí spousta maličkostí, kvůli nimž jsem pro něj občas nesnesitelná. Dělat úplně všechno společně je opravdu náročné. Žít, pracovat, jíst, spát, odpočívat o víkendech, jezdit na dovolené. Přesto ho mám moc ráda a vím, že takový náš život prostě je a bude. Lidé, kteří žijí podobně, vědí, že potřebují nadhled, humor a toleranci v mnohem větší míře než páry, které žijí „standardně.“ Ráno si dají pusu, každý odkvačí na svou stranu do práce, odpoledne se sejdou doma a povyprávějí si, jak se měli. A už se moc těší na pár dní společné dovolené. My se naopak těšíme na to, kdy drahá polovička zmizí z dohledu, doslechu a dosahu alespoň na hodinu. Jsou to pro nás vzácné chvíle soukromí a odpočinku.

Ani jeden extrém není dobrý. V obou případech jsou podle mne partnerské vztahy vystaveny velkému tlaku.

V poslední době mi dochází nadhled, humor i tolerance. Jsem bezdůvodně vzteklá a napjatá. Na sebemenší maličkost reaguji nepřiměřeně. Stačí, aby mi muž řekl dobré ráno, a začínám zuřit. Hledám na něm chyby a sama sebe přesvědčuji, že za to může on, protože se změnil. Pak si však uvědomím, že ten, kdo vyhledává zbytečné konflikty, jsem já. Čím víc zůstává v klidu, tím víc mne štve. Nějak se s tím v poslední neumím poprat.

Poraďte mi nějaký spolehlivý recept, jak zůstat klidná a nerozčilovat sama sebe. Máte-li podobné zkušenosti a způsob života, zajímalo by mne, jak pracujete se svou (většinou zbytečnou) averzí. Jak se srovnat ve vypjatých chvílích „ponorkového syndromu“?

Hana