Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi pětatřicet a mám problém, který mi komplikuje vztahy mezi lidmi. A to jak v rodině tak v práci, nemám ani žádnou kamarádku, všechny mne postupně opustily a přestaly se se mnou stýkat. Uvědomuju si, že je chyba ve mně, neumím s lidmi vyjít.

První manželství skončilo po roce a půl, teď jsem vdaná podruhé už pět let a tak dlouho to vydrželo jen proto, že manžel je flegmatik. Ale i jemu už se mnou došla trpělivost a řekl mi, že jestli se svým chováním něco hodně rychle neudělám, podá žádost o rozvod. To bych samozřejmě nechtěla. Máme spolu tříletou holčičku, záleží mi na tom, aby vyrůstala v úplné rodině.

Stydím se sama za sebe. Za to, jak se chovám. Nejsem vůbec trpělivá, všechno okamžitě řeším tak zvaně na kordy. Jsem schopná se pohádat kvůli každé prkotině, do každého se navážím. Nevím, proč to dělám, samotné je mi jasné, že je to špatně. Už mi to řeklo hodně lidí, že je se mnou těžké vyjít. Jedna, dnes už bývalá, kamarádka, mi to natřela pěkně natvrdo. Prý jsem nesnesitelný člověk, se kterým není těm druhým dobře, vysávám je.

Trápí mě to. Hlavně teď po tom, co mi řekl manžel. A taky mi vadí, že dcerka, se kterou jsem ještě na mateřské, se vždycky celý den vyptává, kdy přijde tatínek z práce. A ve chvíli, kdy on dorazí, vrhne se k němu a já jsem vzduch. Uvědomila jsem si, že i to malé dítě je se mnou patrně nešťastné. Když se nad tím zamyslím, tak se jí ani nedivím, pořád je ve střehu, jestli něco nedělá špatně a já zase nezačnu křičet a zlobit se na ni.

Co mám dělat? Táhne se to se mnou od dětství, vždycky jsem měla problémy tohoto rázu. Ve škole jsem odmlouvala učitelům, ostatní děti jsem chtěla komandovat a organizovat. Vyrůstala jsem dost osaměle, první opravdovou kamarádku jsem našla až v prváku na střední škole, vydrželo nám to rok. Pak se mne začala stranit. Když jsem se jí zeptala, co se stalo, tak mi řekla, že jsem až moc přímočará a dokážu slovem neskutečně ranit. A že už to nechce snášet a tolerovat.

Nevím, jestli není na vině prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. Možná mne naši rozmazlili, byla jsem jejich jediné, vytoužené a na tehdejší dobu „pozdní“ dítě. Mamince bylo osmatřicet a tátovi pětačtyřicet, když jsem se narodila.  Chovali se ke mně jako k princezně, měla jsem všechno, nikdy na mne kvůli ničemu nezvýšili hlas, nepamatuji se, že bych byla za něco pokáraná. Asi jsem si už od mala v sobě zakořenila pocit, že jsem nejlepší, že si všechno můžu dovolit. Nevím, když o tom tak přemýšlím, tak na tom asi něco bude.

Jenže už nejsem malá holka, jsem dospělá ženská, máma, nechci se vymlouvat, že za to nemůžu. Chci s tím začít něco dělat, vím, v čem je chyba. Prostě rychleji střílím než mířím, jakmile mi na někom něco vadí, nebo se mi něco nelíbí, okamžitě startuju. Neumím nic říct v klidu. Prý mám už v intonaci svého mluveného projevu usazenou aroganci a opovržení.

Ale já to tak nechci, chtěla bych být milá, chtěla bych, aby mne ostatní měli rádi, aby jim se mnou bylo dobře. Jenže zatím od sebe asi každého jen odháním. I v práci to mám těžké, nemám tam žádnou spřízněnou duši, s kolegy se bavím jen o pracovních věcech, na oběd chodím sama, nikdy mi nikdo neřekne, abych šla s nimi.

Jsem strašně nešťastná. Chci se změnit a nevím, jestli je to vůbec možné. Podařilo se vám někomu překonat v něčem sami sebe? Třeba zrovna v té trpělivosti? Dá se to naučit? A jak?