17. listopad. Jak na něj vzpomínáte vy?
Byl pátek 17. listopadu 1989 a já jsem se svými dcerkami odjížděla na víkend k rodičům. V době, kdy jsme seděly v autobuse, odehrávalo se v Praze na Národní třídě drama, které znamenalo počátek nové éry našeho státu. V tu chvíli jsem, stejně jako většina lidí, ještě nic netušila. V nevědomosti jsem zůstala i po následující dva dny a až v neděli večer, po návratu do Prahy, jsem zaslechla první zprávy a informace o tom, k čemu v pátek večer došlo.
Pak již braly události a informace rychlý spád a lidé, dosud dřímající v každodenní socialistické všednosti, se doslova přes noc semkli dohromady. Zpočátku byli dezorientovaní a v záplavě stále nových a nových informací se ztráceli. Radost střídal strach, obavy zase naděje.
Když si na tu dobu vzpomenu, mísí se mi nepřeberné množství jednotlivých útržků, které mi vykreslují toto emotivní období tak, jak jsem jej vnímala já osobně.
Vztek nad zlovůlí, která byla příčinou sadistického zbití stovek studentů, falešná informace o smrti studenta Šmída, poplašná zpráva oznamující, že na Prahu jedou tanky… Demonstrace na Václavském náměstí, rozpaky, když jsem poprvé viděla a slyšela Václava Havla, slzy dojetí při Modlitbě pro Martu v podání Marty Kubišové. Její třesoucí se hlas zaplnil celý Václavák a těch vlhkých očí bylo nespočet.
Demise komunistické vlády, Václav Klaus, Walter Komárek, Miloš Zeman, Občanské fórum. Štěpánovo fiasko v ČKD, kdy chtěl na svou stranu naklonit místní pracovníky a byl nekompromisně vypískán. Prapory a vlajky v oknech, trikolóry, které jsme všichni hrdě nosili. Zpráva o vážném úrazu herce Jana Potměšila… Usmívající se prodavačky, pošťačky i úřednice, lidé usmívající se na sebe navzájem, všeobecná ochota, ohleduplnost, jakou jsem nikdy předtím ani nikdy potom již nezažila. Dojetí, když se Václav Havel stal prezidentem, a jeho roztomile krátké kalhoty.
Všichni jsme tehdy byli v očekávání věcí příštích. Těšili jsme se na změny, i když v souvislosti s nimi panovaly určité obavy. Vzpomínám na otevření hranic a na kamarádky a příbuzné vyrážející na výlety a nákupy do Rakouska, Německa, na dovolené do Bibione. Věci dosud nevídané se pro nás začaly stávat samozřejmostí a my jsme si na tuto samozřejmost rychle a rádi zvykali.
Postupem času jsme zjistili, že není všechno tak růžové, jak jsme si představovali, nad mnoha změnami a lidmi jsme pocítili trpkost a zklamání. A tak je tomu v podstatě dodnes. Jedno nám však – i přes všechny těžkosti, které současný život přináší – zůstalo. Svoboda. Už nám žádný soudruh nemusí schvalovat cestu do zahraničí, psát na nás kádrové posudky, rozhodovat, jestli jsme politicky natolik vyspělí, aby naše dítě mohlo studovat…
Moje babička říkávala, že doba vždycky je, jaká je. A člověk se s ní musí nějak vypořádat, přizpůsobit se. A já jsem ráda, že můžu žít právě nyní. Že mé dcery nezažily socialistické školství. Přes všechny potíže, které život přináší, bych neměnila. A jsem moc ráda, že jsem u „toho“ před dvaceti lety mohla tak trošku být a prožívat onen přerod jedné společnosti v druhou na vlastní kůži.
Jaké jsou vaše vzpomínky na 17. listopad 1989?
16.11.2009 Rubrika: Společnost | Komentářů 327 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - 17. listopad. Jak na něj vzpomínáte vy?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Renee: Takže stařecká demence?
jupii: Můžeš mi vyvráti to co jsem napsal? Nebo ti došly argumenty? Docela se bavím, jak se umíš vytočit. Ještě se vrátím k tomu průvodu - popírat nepopiratelné je opravdu na hlavu. Tak připusť, že ti lidé byli nesvéprávní až blbí, možná i primitivní. Dej však pozor, mluvíš i o svých rodičíš, prarodičích. Nemyslím, že bys patřila k disidentům, to bys asi netrávila večery u internetu ale na nějakém rautu.
jupii: Nebo je dokonale kovanej komunista.
jupii: Jo, už má problémy i s identitou a pohlavím, měl/měla by spěchat k závodnímu lékaři.
Ch.Z. Kochanská: nějak blábolí, asi Nigerijská úplavice!
talenka: O Sanopsu jsem věděla a věřte mi nebo ne, moc mi to nevzrušovalo. Dokonce připouštím, že i tehdy si byli lidé rovní a rovnější. Toto se ale vůbec nezměnilo, naopak prohloubilo. A co kdybych vám napsal, že i já, jako obyčejný člověk jsem tam byl léčen? To byste mi asi nevěřila, nebo věřila a pak bych odpovídal a zapadal do jiné dle vás sorty lidí, kteří mají názory obdobné mým. Takže se dohadujte do které skupiny patřím. Kam patříte vy vím bezpečně.
jupii: Máš pravdu, skočila jsem mu na to! To nemůže být opravdové.
Prý, jak bych se cítila v průvodu! Skvělé! :-)))))
Teoretik, ty jsi dokonale propracovaný mulťák! Gratuluji.
Ch.Z. Kochanská: Děvče, děvče, máš to trochu popletené. Ale nic, když jsi byla na té omluvence víš houby o tom, jak by ses v tom průvodu cítila. Kdo nevidí, nechce. No a k té přezaměstnanosti. Ta dnes určitě není v opravdu pracovních profesích, leda na úřadech, kde jsou nzaměstnáni průkopníci dnešních lepších zítřků. A ti teprve dnes musí držet krok a huby, protože počet donašečů a sledovatelů /vč. kamerových systémů/ narostl geometrickou řadou. A k udávání jsou lidé veřejně vyzýváni. K těm klinikám už jen tolik, že v nich by se skutečně všichni lidé nevyléčili Myslím že jste urazila hodně bývalých závodních lékařů. A to, že si dnes dovolí kdejaký felčar chlastat, byť je soukromníkem je nešvarem těchto dnů Dříve by skončil okamžitě. Ale to vy určitě vědět nechcete. Víte jak se traduje : neházejte perly sviním a ono to platí dodnes. Ten kdo má omezené znalosti a schopnost přijímání názorů jiných se musí utápet ve vlastních pochybnostech.
Teoretik: "Kdejaký podnik měl vlastní lékaře a té době odpovídající, tech.pokroku, péči. Možná, že tě nějaký papaláš předběhl ve frontě v ordinaci, ale jinak byl léčen stejně jako tehdejší pracující." Slyšel jste o zdravotnickém zařízení zvaném Sanops?
Teoretik: No jo, ale to, že tys chodil do průvodů dobrovolně a se soudružským nadšením, neznamená, že to tak měli všichni. Většina tam byla povinně, jak píše Ch.Z. Kochanská. A komu se z toho chtělo zvracet, musel mít omluvenku, protože hrozil průser ve škole nebo v práci.
Teoretik: Účast v průvodu byla povinná. Ve škole jsme to dostali příkazem.
Naši mi museli psát omluvenku.
Teoretik: A hrome :)))
Teoretik: Mánička nelže, nekrade a není ubožačka. Ale o kvalitách tvé osoby lze úspěšně pochybovat.
Proč měl kdejaký podnik svého lékaře? Protože byla soudruhy vytvářena umělá zaměstnanost. Takže jsi měl lékaře soudruhy přiděleného. Pokud například tento lékař chlastal a svou profesi závodního lékaře vykonával proto, že na klinice si neškrtl, měl jsi svobodnou možnost tohoto lékaře změnit?
Jupí- ty chceš tvrdit, že lidé se dříve v průvodech smáli jen tak, nebo byli zfetovaní? Nebo že tam šli kvůli udržení práce? Nebuď na hlavu. Prostě jen měli k sobě blíž, měli jistotu a určitou /ač se ti to zase nebude líbit/ perspektivu. Pro porovnání, kam se tito spokojení lidé vytratili při včerejším průvodu Prahou, nebo ses nedívala? Zachmuřené, nehybné, tváře bez nálady. A to byli studenti. Představ si, jak by to vypadalo, kdy tam vyrazili ti starší /pokud by to nebyly býv. havlovky a diensbírovky z Prahy/. I na internetu jsou starší lidé v menšině a přesto se dokáží jako i zde v diskuzích prosadit.
