17. listopad. Jak na něj vzpomínáte vy?
Byl pátek 17. listopadu 1989 a já jsem se svými dcerkami odjížděla na víkend k rodičům. V době, kdy jsme seděly v autobuse, odehrávalo se v Praze na Národní třídě drama, které znamenalo počátek nové éry našeho státu. V tu chvíli jsem, stejně jako většina lidí, ještě nic netušila. V nevědomosti jsem zůstala i po následující dva dny a až v neděli večer, po návratu do Prahy, jsem zaslechla první zprávy a informace o tom, k čemu v pátek večer došlo.
Pak již braly události a informace rychlý spád a lidé, dosud dřímající v každodenní socialistické všednosti, se doslova přes noc semkli dohromady. Zpočátku byli dezorientovaní a v záplavě stále nových a nových informací se ztráceli. Radost střídal strach, obavy zase naděje.
Když si na tu dobu vzpomenu, mísí se mi nepřeberné množství jednotlivých útržků, které mi vykreslují toto emotivní období tak, jak jsem jej vnímala já osobně.
Vztek nad zlovůlí, která byla příčinou sadistického zbití stovek studentů, falešná informace o smrti studenta Šmída, poplašná zpráva oznamující, že na Prahu jedou tanky… Demonstrace na Václavském náměstí, rozpaky, když jsem poprvé viděla a slyšela Václava Havla, slzy dojetí při Modlitbě pro Martu v podání Marty Kubišové. Její třesoucí se hlas zaplnil celý Václavák a těch vlhkých očí bylo nespočet.
Demise komunistické vlády, Václav Klaus, Walter Komárek, Miloš Zeman, Občanské fórum. Štěpánovo fiasko v ČKD, kdy chtěl na svou stranu naklonit místní pracovníky a byl nekompromisně vypískán. Prapory a vlajky v oknech, trikolóry, které jsme všichni hrdě nosili. Zpráva o vážném úrazu herce Jana Potměšila… Usmívající se prodavačky, pošťačky i úřednice, lidé usmívající se na sebe navzájem, všeobecná ochota, ohleduplnost, jakou jsem nikdy předtím ani nikdy potom již nezažila. Dojetí, když se Václav Havel stal prezidentem, a jeho roztomile krátké kalhoty.
Všichni jsme tehdy byli v očekávání věcí příštích. Těšili jsme se na změny, i když v souvislosti s nimi panovaly určité obavy. Vzpomínám na otevření hranic a na kamarádky a příbuzné vyrážející na výlety a nákupy do Rakouska, Německa, na dovolené do Bibione. Věci dosud nevídané se pro nás začaly stávat samozřejmostí a my jsme si na tuto samozřejmost rychle a rádi zvykali.
Postupem času jsme zjistili, že není všechno tak růžové, jak jsme si představovali, nad mnoha změnami a lidmi jsme pocítili trpkost a zklamání. A tak je tomu v podstatě dodnes. Jedno nám však – i přes všechny těžkosti, které současný život přináší – zůstalo. Svoboda. Už nám žádný soudruh nemusí schvalovat cestu do zahraničí, psát na nás kádrové posudky, rozhodovat, jestli jsme politicky natolik vyspělí, aby naše dítě mohlo studovat…
Moje babička říkávala, že doba vždycky je, jaká je. A člověk se s ní musí nějak vypořádat, přizpůsobit se. A já jsem ráda, že můžu žít právě nyní. Že mé dcery nezažily socialistické školství. Přes všechny potíže, které život přináší, bych neměnila. A jsem moc ráda, že jsem u „toho“ před dvaceti lety mohla tak trošku být a prožívat onen přerod jedné společnosti v druhou na vlastní kůži.
Jaké jsou vaše vzpomínky na 17. listopad 1989?
16.11.2009 Rubrika: Společnost | Komentářů 327 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - 17. listopad. Jak na něj vzpomínáte vy?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Simba: To co popisuji naštěstí není z mého osobního života. Dnes se mi žije dobře, ale nemusím už živit děti. A mám práci.
jupii: Ale ty jsi ošklivá, socialismus byl a je přeci nesmírně úspěšný ve spoustě zemí. Např. Severní Korea, Kuba ...
Heleď Máničko, pokud ti není 30, tak musíš být úžasný sklerotik nebo notorik. To co tady celou dobu píšeš není diskuze, ale tvrdý dogmatismus. Víš ono jde o to, nenalhávat si do vlastní kapsy a pak zejména myslet na zadní kolečka. I s tebou si m§že osud nehezky zahrát. Ale nelži o věcech o kterých nevíš, nebo nechceš vědět. Kéž by v dnešní době bylo o lidí tak ve zdravotnictví postaráno jako bylo v 80,letech. Kdejaký podnik měl vlastní lékaře a té době odpovídající, tech.pokroku, péči. Možná, že tě nějaký papaláš předběhl ve frontě v ordinaci, ale jinak byl léčen stejně jako tehdejší pracující. Pokud jde ty ubožačko o dovážení léků z ciziny, ano i ty stát dovážel. Kdo by měl na to, aby vi je sám vozil a kdopak by mu je vydal v západní lékárně, když ta byly a jsou rovněž léky vydávány na recept. Jinak ti přeju jenom to , abys se svým nadhledem vydržela do konce svého života, nepotkala tě nezaměstnanost či nějaký bankrot. Já bych se totiž nemusel ve svém věku tvými názory vůbec zatěžovat, protože mám zatím svůj důchod /ne zrovna malý/ jistý. Co mi ale vadí, že vědomě lžeš a blbneš mladší hlavy. Co bylo, bylo, ale lhát se nemá. A kdo lže, ten i krade....Pamatuj.
Arna: Můžeš mi prosím vysvětlit, jak souvisí tvá rodinná situace a zadluženost se 17. listopadem a polistopadovým vývojem?
Nejhoerší byla ta faleš! Veřejné a drzé lhaní do očí, pomlouvání Západu. Povinné jásání v průvodech. Všichni věděli, že to není pravda, že vedení lže, že všechny "úspěchy socialismu" jsou jen propaganda. V novinách vycházely prognózy za kolik let předhoníme USA. Nikdo tomu nevěřil, všichni viděli, že za zadrátovanými hranicemi je lépe.
Ale seděli doma, pekli bůček a s přáteli se občas i zasmáli, pokud nešel okolo soused práskač.
Arna: Ale máš takový řeči, takže asi tak 
Renee: Jen si posluž, ale já soudružka nikdy nebyla. 
Arna: násilí nemám ráda. Naopak velmi oblibuji aspoň trochu konzistentní logickou argumentaci 
No jo, jsou holt lidi, který potřebujou, aby je někdo vodil za ručičku - určoval, co můžou a co nesmí, protože sami se sebou si zřejmě rady nevědí. Takovým socialismus vyhovoval, všechno měli nalajnovaný a moc odchylek z plánu se nekonalo, protože ani nemohlo. Věděli, že za 20 let dostanou byt na pořadník, za 3 roky jim přijdou zapojit telefon, za 5 let ušetří na embéčko a že na dovolenou pojedou zase na východ nebo k Balatonu, protože jinam se stejně nesmí. Není to krása, takhle mít všechno jistý a vlastně nemuset vůbec ani myslet?
Vy zdejší soudružky, uvědomujete si, že kdyby tady byl socik, sice možná máte doma internet, ale někdo vám bude určovat, co si budete číst a co kam budete psát? 
Mánička: Ať žije svoboda! Vždyť bys mě asi umlátila za můj svobodný projev. 
.jpg)
Mánička: To se ani jako argumenty označit nedá. 
JarkaP: Hrušky s jabkama. Nevolá se po starých časech ani se mocně neadoruje současný stav společnosti. Řeší se to, že teď je jen na nás, jaké si to uděláme, soudruzi už nebudou linkovat, co a jak. Kvůli tomu jsem na Svoboďáku taky pár večerů mrzla, před dvaceti lety.
Kdyby se dnes takové akce konaly, v mrazu, jistě by podnikavci otevřeli hbitě stánky s horkými nápoji. Před dvaceti lety by je za to soudruzi zavřeli. Fakt není vidět ten rozdíl?
Arna: co je to zase za "argumenty"?!?!? 
Prosím, dokonči myšlenku - kdybych byla matka dvou dětí, kterou zadlužil manžel na automatech a byla odpojená od vody, tak...............????
Se slzou v oku vzpomenu na housky za dvacet halířů? Prostě NIKDY, smiř se s tím.
Ch.Z. Kochanská:Nikdo tu nevolá po socialismu, aspoň doufám. Já OSOBNĚ si nemám na co stěžovat. Ale vnímám příběhy lidí kolem sebe a vadí mi, že když si někdo dovolí nad něčím postesknout, hned dostane nálepku, že by chtěl komunisty zpátky. Já jsem to takhle řečené v žádném příspěvku nezaznamenala. Ale na druhou stranu není snad povinné říkat, jak je všechno báječné.
Včerejší výročí jsem byla na náměstí oslavit, dobře si tehdejší události pamatuju, i to, jak jsme byli šťastní, ale opakuju, co jsem psala včera - myslím si, že jako společnost se ještě máme co učit.
JarkaP: No ale co chceš za 20 let? Těžko může být té rozvojové země hned vyspělá,na západě to trvalo desítky let, takže ranný kapitalismus je v podstatě správné označení a ještě dost dlouho bude. Jen se projevuje trochu jinak vlivem okolních zemí a možná se vývoj trochu urychlí, pokud se budeme schopni poučit jinde.
Materiálně jsme možná západ dohnali ,ale to je to nejsnazší.
