17. listopad. Jak na něj vzpomínáte vy?
Byl pátek 17. listopadu 1989 a já jsem se svými dcerkami odjížděla na víkend k rodičům. V době, kdy jsme seděly v autobuse, odehrávalo se v Praze na Národní třídě drama, které znamenalo počátek nové éry našeho státu. V tu chvíli jsem, stejně jako většina lidí, ještě nic netušila. V nevědomosti jsem zůstala i po následující dva dny a až v neděli večer, po návratu do Prahy, jsem zaslechla první zprávy a informace o tom, k čemu v pátek večer došlo.
Pak již braly události a informace rychlý spád a lidé, dosud dřímající v každodenní socialistické všednosti, se doslova přes noc semkli dohromady. Zpočátku byli dezorientovaní a v záplavě stále nových a nových informací se ztráceli. Radost střídal strach, obavy zase naděje.
Když si na tu dobu vzpomenu, mísí se mi nepřeberné množství jednotlivých útržků, které mi vykreslují toto emotivní období tak, jak jsem jej vnímala já osobně.
Vztek nad zlovůlí, která byla příčinou sadistického zbití stovek studentů, falešná informace o smrti studenta Šmída, poplašná zpráva oznamující, že na Prahu jedou tanky… Demonstrace na Václavském náměstí, rozpaky, když jsem poprvé viděla a slyšela Václava Havla, slzy dojetí při Modlitbě pro Martu v podání Marty Kubišové. Její třesoucí se hlas zaplnil celý Václavák a těch vlhkých očí bylo nespočet.
Demise komunistické vlády, Václav Klaus, Walter Komárek, Miloš Zeman, Občanské fórum. Štěpánovo fiasko v ČKD, kdy chtěl na svou stranu naklonit místní pracovníky a byl nekompromisně vypískán. Prapory a vlajky v oknech, trikolóry, které jsme všichni hrdě nosili. Zpráva o vážném úrazu herce Jana Potměšila… Usmívající se prodavačky, pošťačky i úřednice, lidé usmívající se na sebe navzájem, všeobecná ochota, ohleduplnost, jakou jsem nikdy předtím ani nikdy potom již nezažila. Dojetí, když se Václav Havel stal prezidentem, a jeho roztomile krátké kalhoty.
Všichni jsme tehdy byli v očekávání věcí příštích. Těšili jsme se na změny, i když v souvislosti s nimi panovaly určité obavy. Vzpomínám na otevření hranic a na kamarádky a příbuzné vyrážející na výlety a nákupy do Rakouska, Německa, na dovolené do Bibione. Věci dosud nevídané se pro nás začaly stávat samozřejmostí a my jsme si na tuto samozřejmost rychle a rádi zvykali.
Postupem času jsme zjistili, že není všechno tak růžové, jak jsme si představovali, nad mnoha změnami a lidmi jsme pocítili trpkost a zklamání. A tak je tomu v podstatě dodnes. Jedno nám však – i přes všechny těžkosti, které současný život přináší – zůstalo. Svoboda. Už nám žádný soudruh nemusí schvalovat cestu do zahraničí, psát na nás kádrové posudky, rozhodovat, jestli jsme politicky natolik vyspělí, aby naše dítě mohlo studovat…
Moje babička říkávala, že doba vždycky je, jaká je. A člověk se s ní musí nějak vypořádat, přizpůsobit se. A já jsem ráda, že můžu žít právě nyní. Že mé dcery nezažily socialistické školství. Přes všechny potíže, které život přináší, bych neměnila. A jsem moc ráda, že jsem u „toho“ před dvaceti lety mohla tak trošku být a prožívat onen přerod jedné společnosti v druhou na vlastní kůži.
Jaké jsou vaše vzpomínky na 17. listopad 1989?
16.11.2009 Rubrika: Společnost | Komentářů 327 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - 17. listopad. Jak na něj vzpomínáte vy?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
bohunka: nikdo netvrdi, ze je vsechno uzasny.. ale uvedom si, ze i za to, ze nadavas na pomery, by te komunisti zavreli...
Mánička: no jo a ja dodneska myslela, ze je to tim, ze nejsem lina zvednout pr*el
Teoretik: Díky, jen se jaksi bojíme ozvat. Dnes se "nosí" bezbřehý optimismus.
K. J. Erben - Finančnice
U záložny lidé stáli,
z plna hrdla křičeli.
Kde jsou naše prachy, králi,
kam úspory zmizely?
královy jim ruce kynou -
mlčte, dám vám svobodu!
Lid však kleje: piješ víno,
nás posíláš pro vodu!!!
Tady každá rada těžká
ve čtvrtek i v pondělí.
Zeptejte se Klause, Ježka,
kam se prachy poděly.
Král jim hází hračky z věže -
Klause, Ježka, Kohouta.
Všechno marno, Klaus i Ježek
bum bác letí do kouta.
Bude-li vám, lidi, zima,
bude-li se krátit dech,
chcete-li se míti prima,
čtěte si v mých dramatech.
Zase křičí, rudnou v líci -
čti si svoje kydy sám!
Že na vás, vy nezbedníci,
Koženého zavolám?
Pojď si pro ně, zbohatlíku,
pojď, vem si ty zlostníky!
A hle, kdosi bere kliku,
lodě, banky, podniky -
Jako stín se ruka plíží,
na co sáhne - otočí.
Z obýváků, ložnic, spíží
vybírá si obročí.
Již vztahuje černé ruce
po chlebě i po soli -
Sametová revoluce
dneska právě vrcholí.
Slyšte, první, druhá, třetí,
v poledne zvon udeří -
klika cvakla, dveře letí -
EU vchází do dveří.
Ve mdlobách tu národ leží,
na čele se perlí pot.
Pokladna je prázdná, temná -
zbudou prachy na důchod?
Bohunko takových jako jsi ty je nás více. I já při pohledu a poslechu televize, zejména včera se nepřestávám divit, kdeže jsem to vlastně žila. Moje děti měli vše co k životu potřebovali, v sezóně i dostatek banánů, o toiletním papíru nemluvě. Počítače a mobily nebyly a le byla nap. Rubickova kostka, stavebnice Lego, krásné knížky, sportovní kroužky, dětské tábory, návštěvy divadel a pod. Ani jinde ve světě to nebylo jinak, prostě dnešní pokrok nelze porovnávat podle ismů, ale vědeckého vývoje. Je pravda, že i tehdy některé mámy proparádily více než bylo záhodno a dětem ty banány ani nekoupily. Ale tak to funguje dodnes. Vychovali jsme 3 děti, postavili dům- zkrátka jsme byli spokojeni. Při tom jsme nikoho nevykořisťovali ani nepodceňovali.Dnes si to nedovedu představit a ani nemusím, již výhody socializmu, až na důchod a zdravotnictví nepotřebuji. Nejsem zlomyslná a proto těm co zda horují z vyšších pozic nepřeji trvdý dopaddo skutečnosti. A že někteří ho zažijí o tom nepochybuji.
Mánička: Hezky jsi se rozparádila. Ale přiznej, je dneska všechno tak ÚŽASNÝ jak se nám tvrdí ? Když někdo začne básnit o revoluci, opěvovat svobodu a tvrdě odsuzovat minulou dobu, dělá se mi špatně. Ale dnes se fakt nevyplatí obhajovat něco z minulosti. Okamžitě mám nálepku podvratníka .... Takhle nějak jsem si vždycky představovala Jezuity a jejich boj s kacíři. Prostě fanatické "kdo nejde s námi, jde proti nám". Nikdy přece není nic černobílé, nikdy není všechno tak jak to vidíme v telce. Trochu zdravého rozumu a tolerance.
Mánička: OK, jdu zpytovat a makat 
talenka: Buď štěstí nebo si vaše rodina včas nakradla 
Můžeme zpytovat svědomí spolu 
, my se totiž taky máme dobře
bohunka: teď se taky nemáme špatně. Jsme mezi 10-15% NEJBOHATŠÍCH lidí na světě - a to i naše sociální případy. Chudoba vypadá sakra jinak. Baví mě to rozdělení - kdo nenadává a je rád za svobodu, ten kuje pikle a politikaří a nemá jiné starosti než rajzovat po světě. 
To, že ty ses zase tak špatně neměla (já tehdy taky ne, pokud si pamatuju), neznamená, že jiní se neměli špatně a nemohli to ovlivnit. Teď ti, co se mají špatně, nebo si to myslí, mají možnost a měli by chtít to změnit. Mají tu možnost - ale taky tu zodpovědnost sám za sebe.
Ale já holt mám to štěstí, tak o tom vím prd. Štěstí mi spadlo jen tak do klína, nijak jsem se o ně nezasloužila, ani můj muž, ani třeba můj táta, co v 50 dostal bílou obálku a hledal práci - a našel... My jen máme štěstí, tak co máme co povídat...
Možná je to naše štěstí způsobeno tím, že vidíme sklenici poloplnou
knížky... nelíbilY. Ta osoba mě fakt rozčílila 
bohunka: mohla bys zgruntu dělat předsedkyni politické strany s názvem MČČ. Malý český člověk, který nepotřebuje nic, jen mít co do huby. Nepotřebuje studovat, nepotřebuje se svobodně vyjadřovat, nemuset se kontrolovat, kde co před kým řekne, nepotřebuje cestovat, nepotřebuje se v profesi vzdělávat i z něčeho jiného než z Rudého práva, nepotřebuje se aspoň u voleb vyjadřovat k dění ve státě, nechce pro své děti nic lepšího, nepotřebuje prostě zhola nic než čtyři holé stěny a plné břicho.
Věř mi, že lidi, kteří do MČČ nepatří a třeba něco dělat chtěli, se před 25 lety fakt dobře neměli. Je Ti fakt úplně ukradený, že v době, kdy "jsme se špatně fakt neměli" seděli ve vězení lidi jenom proto, že chtěli psát knížky, který se nelíbili vládnoucí straně? Já to prostě nechápu, jak někdo může mít takhle omezený vidění světa.
Taky jsem občas koukla na telku, ale nemůžu si pomoct, líp bylo venku v přírodě. Asi jsem tenkrát žila jinde, protože prostě tenkrát nebylo všechno tak úplně špatné jak je nám teď v telce líčeno. Všechno co se vysílá beru s rezervou - a protože moje vzpomínky jak jsme žili před 25 lety jsou úplně jiné než těch v telce - s rezervou hodně velkou. Ze zkušenosti vím co dokáže kamera a taky vím že dnes ne nenosí vzpomínat v dobrém. Jo, v padesátých letech to bylo zase jiné, ale furt si myslím že my jsme se špatně fakt neměli. Každý nepotřebuje cestovat, politikařit a kout pikle, ale každý potřebuje bydlet, jíst a mít to čím zaplatit = mít práci.
Stanik: no jo, když Ty máš to štěstí, tak asi tomu nemůžeš ROZUMĚT, neasi 
Arna: hmm, jenze jaksi se kazdej muze sebrat a jit hledat stesti jinam, ja jsem taky nezustala v regionu, kde neni zrovna moc prace a kdyz tak mizerne placene... tu svobodu volby ma kazdy... jen by konecne mela dobehnout deregulace najmu, aby se srovnalo trzni a reg. najemne... pak by se konecne pohnul trh s najemnim bydlenim a tim by vzikl i prostor pro mobilitu pracovni sily... ale kdyz duchodkyne breci, jak bydli sama vy byte na vonhradech, za kterej plati smesnou devitku a obyva 85m2... tak pardon, ale lito mi ji neni.. mela 20 let na to to vyresit
Mánička: 
kdo si mysli, ze za komousu to bylo lepsi, doufam, ze vcera sledoval CT1... protoze jestli vam prijde lepsi, ze se mladi do lidi , co zpivaji narodni hymnu a mavaji vlajkou a maji transparent nechcem nasili a taky se podle toho chovaji... pak je mi z vas opravdu na bliti
