17. listopad. Jak na něj vzpomínáte vy?
Byl pátek 17. listopadu 1989 a já jsem se svými dcerkami odjížděla na víkend k rodičům. V době, kdy jsme seděly v autobuse, odehrávalo se v Praze na Národní třídě drama, které znamenalo počátek nové éry našeho státu. V tu chvíli jsem, stejně jako většina lidí, ještě nic netušila. V nevědomosti jsem zůstala i po následující dva dny a až v neděli večer, po návratu do Prahy, jsem zaslechla první zprávy a informace o tom, k čemu v pátek večer došlo.
Pak již braly události a informace rychlý spád a lidé, dosud dřímající v každodenní socialistické všednosti, se doslova přes noc semkli dohromady. Zpočátku byli dezorientovaní a v záplavě stále nových a nových informací se ztráceli. Radost střídal strach, obavy zase naděje.
Když si na tu dobu vzpomenu, mísí se mi nepřeberné množství jednotlivých útržků, které mi vykreslují toto emotivní období tak, jak jsem jej vnímala já osobně.
Vztek nad zlovůlí, která byla příčinou sadistického zbití stovek studentů, falešná informace o smrti studenta Šmída, poplašná zpráva oznamující, že na Prahu jedou tanky… Demonstrace na Václavském náměstí, rozpaky, když jsem poprvé viděla a slyšela Václava Havla, slzy dojetí při Modlitbě pro Martu v podání Marty Kubišové. Její třesoucí se hlas zaplnil celý Václavák a těch vlhkých očí bylo nespočet.
Demise komunistické vlády, Václav Klaus, Walter Komárek, Miloš Zeman, Občanské fórum. Štěpánovo fiasko v ČKD, kdy chtěl na svou stranu naklonit místní pracovníky a byl nekompromisně vypískán. Prapory a vlajky v oknech, trikolóry, které jsme všichni hrdě nosili. Zpráva o vážném úrazu herce Jana Potměšila… Usmívající se prodavačky, pošťačky i úřednice, lidé usmívající se na sebe navzájem, všeobecná ochota, ohleduplnost, jakou jsem nikdy předtím ani nikdy potom již nezažila. Dojetí, když se Václav Havel stal prezidentem, a jeho roztomile krátké kalhoty.
Všichni jsme tehdy byli v očekávání věcí příštích. Těšili jsme se na změny, i když v souvislosti s nimi panovaly určité obavy. Vzpomínám na otevření hranic a na kamarádky a příbuzné vyrážející na výlety a nákupy do Rakouska, Německa, na dovolené do Bibione. Věci dosud nevídané se pro nás začaly stávat samozřejmostí a my jsme si na tuto samozřejmost rychle a rádi zvykali.
Postupem času jsme zjistili, že není všechno tak růžové, jak jsme si představovali, nad mnoha změnami a lidmi jsme pocítili trpkost a zklamání. A tak je tomu v podstatě dodnes. Jedno nám však – i přes všechny těžkosti, které současný život přináší – zůstalo. Svoboda. Už nám žádný soudruh nemusí schvalovat cestu do zahraničí, psát na nás kádrové posudky, rozhodovat, jestli jsme politicky natolik vyspělí, aby naše dítě mohlo studovat…
Moje babička říkávala, že doba vždycky je, jaká je. A člověk se s ní musí nějak vypořádat, přizpůsobit se. A já jsem ráda, že můžu žít právě nyní. Že mé dcery nezažily socialistické školství. Přes všechny potíže, které život přináší, bych neměnila. A jsem moc ráda, že jsem u „toho“ před dvaceti lety mohla tak trošku být a prožívat onen přerod jedné společnosti v druhou na vlastní kůži.
Jaké jsou vaše vzpomínky na 17. listopad 1989?
16.11.2009 Rubrika: Společnost | Komentářů 327 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - 17. listopad. Jak na něj vzpomínáte vy?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..JPG){kind=avatar}
Arna: Naše firma neměla v kraji dost zakázek, ale získali jsme zakázku v Praze. Vždy v pondělí časně ráno jsem jela do Prahy, v pátek jsem se vracela domů. O děti se staral manžel. Naše svoboda spočívala v tom, že jsme se společně mohli rozhodnout, jestli budu v domácnosti a budeme mít mnohem méně peněz, nebo bude mít menší pohodlí a postará se o věci, o které jsem se dříve starala já. Rozhodli jsme se, že vyzkoušíme, jak to bude fungovat, když tu práci vezmu. Fungovalo to. Sice jsme byli oba unavení, ale připomnělo nám to, že jsme na všechno dva. Jistě, děti už nebyly maličké, bylo jim 11 a 8 let. Stýskalo se mi po nich. Jenže ztrátu kvalifikace bych taky nesla těžce. Jde o to, že nemůžeme čekat, že se o nás někdo postará. Musíme se rozhodnout, ne vždy je dobré a špatné řešení, často jsou špatná obě, a pak musíme nést důsledky svého rozhodnutí, nesvalovat vinu na jiné. "Pomož si člověče, Pán Bůh ti pomůže." V tom byla vychovaná moje maminka a pak tak vychovala i mě.
.gif)
Bellana: Máma od dětí ale za prací odjet nemůže.
Největší plus za minulého režimu bylo to,že člověk měl dost času na všechny koníčky,na chalupu,chatu,přátele,návštěvy,mejdany,na kino,divadlo...Dnes sice máme haldy "žrádla" a mlsot,můžeme cestovat kam nám peněženka dovolí,můžeme nadávat na koho se nám zachce,nemusíme chodit volit...ALE jsme víc v práci,při nákupech taky stojíme kolikrát dlouhé fronty u pokladen,s přáteli si více SMS-kujem nebo mailujem ALE nemluvíme z očí do očí,jezdíme všude autama,což by mělo šetřit čas,ALE stojíme často v zácpě nebo se sunem jak hlemýždi....A HLAVNĚ:nemáme na nic čas,kolikrát ani se důstojně rozloučit se zesnulými...Je to jen stále rychlejší kolotoč,ze kterého možná vystoupíme rovnou do rakve...
talenka: Ale jsou. Jen mě štvě jak z nás-totalitních dětí- dělají dnes takové chudinky. Žila jsem dobře,dnes žiju taky dobře. Ale víc se bojím. Zda mě nevykradou, zda mě nevyhodí z práce, zda dostanu vůbec za pár let důchod.
talenka: Souhlasím s tebou. Žijeme svobodně. Protože soudím hlavně podle lidí, které znám, tak většina tu svobodu i správně chápe a nezaměňuje ji s anarchií. Je ale trochu problém v tom, že dost lidí by dalo přednost kleci a jistotě poledního krmení před volností a možností, že když neulovím, tak nemám o jíst. Já pocházím z kreje, kde ani za socíku nebylo moc práce a nebyla dobře placená. Můj otec to řešil tak, že šel pracovat "do světa", byť tenkrát to znamenalo, že byl na stavbách po republice. Dnes mě rozžhaví do běla, když dvacetiletý kluk trčí v mamahotelu a kňučí, že nemá práci, protože v kraji žádná není, místo aby za prací vyjel, i když tam bude mít méně, než si představuje a rozhodně nebude mít pohodlíčko s nohama na stolku a čučení do bedny. Takovým lidem je svoboda na nic a vlastně i prázdné slovo.
Arna: ne, zapšklost je nevidět žádná pozitiva, o tom tu celou dobu píšu. A neříkej mi, že pozitiva nejsou, protože to je prostě lež.
talenka: Jj, žiješ, máš práci. Ale můj syn ji nemá.
Jiný příklad: Firma nedodělala silnici k našim domkům,protože zkrachovala. Ale pan majitel podniká dál, žije si jako prase v žitě a my si už jednou zaplacenou silnici budeme platit znova. Reklamace nám už taky nikdo nevyřídí, firma neexistuje a my si fasádu znovu uděláme za své. Přitom si pan majitel staví kousek od nás svůj domek. Ten bude jistě kvalitně postaven.A nám se jen směje. A nikdo na něj nemůže. To je dnešní spravedlnost a svoboda. Nebo snad zapšklost?
Arna: ne, já nevnímám svobodu jen jako to, že můžu svobodně nadávat. Já totiž nenadávám, jestli sis nevšimla. Jen upozorňuju, že i to veřejné nadávání je projevem svobody. Prostě nemám ráda lidi, co nedokážou hodnotit objektivně - a tím nemyslím konkrétně tebe. Změnilo se hodně, k lepšímu i k horšímu. Plivat na dnešní dobu a vyzdvihovat jen její nedostatky - a jedním dechem nedodat všechna pozitiva, která ta změna přinesla, z toho čiší zapšklost na sto honů. A to se mi protiví.
A budu ti odporovat. Žijeme svobodně.
když jsem viděla, jak jsme tenkrát zpívali:"jednou budem dál" a protože ti na straně studentů byli mí spolužáci a ti na straně policistů byli mí vrstevníci / vše ročníky 66-68/ jasně vidím, že dál jsou ti, kteří tenkrát byli na straně policistů, znám je osobně...ti jsou prostě za vodou...
talenka: Nebylo toho tolik co dnes. A kradou hodně ti co nemají práci.
Ale já se nechci přít o tom co bylo lepší. Jen mě štve kam jsme to za těch 20 let dopracovali.
A pokud budeme svobodu vnímat především v tom,že můžeme nadávat, tak podle toho to bude vypadat. Svobodně můžeme říct svůj názor, ale svobodně nežijeme.
Arna: ale božínku, dřív se nekradlo, nefetovalo, pedofilové nebyli, politici byli čistí jako lilie aneb to za našich mladých let nebývalo... 
Ne,jen nebyl přístup k informacím. Teď je. A dobrá zpráva není žádná zpráva. Proto se píše převážně o těch špatnostech. Dřív se lidi dozvídali jen samá pozitiva - jak úspěšně si vedou kolchozníci v SSSR. Negativní věci jen na tom prohnilém Západě.
talenka: Jdeš si svobodně pozdě večer domů. Co když někdo omezí tvou svobodu na návrat domů? A dnes to není nic až tak vyjímečného. Okrade tě,v nejlepším případě. Kde začíná a končí tvá svoboda a jeho? Pak si můžeš fakt jen svobodně nadávat.
talenka: A nebo svoboda jak pro koho.
Arna: hm,podle mě buď svoboda je, nebo není. Pokud je, pak ji neseme se všemi důsledky. Něco jako "správná" a "nesprávná" svoboda neexistuje.
Pardon, jednou to stačilo.
