17. listopad. Jak na něj vzpomínáte vy?
Byl pátek 17. listopadu 1989 a já jsem se svými dcerkami odjížděla na víkend k rodičům. V době, kdy jsme seděly v autobuse, odehrávalo se v Praze na Národní třídě drama, které znamenalo počátek nové éry našeho státu. V tu chvíli jsem, stejně jako většina lidí, ještě nic netušila. V nevědomosti jsem zůstala i po následující dva dny a až v neděli večer, po návratu do Prahy, jsem zaslechla první zprávy a informace o tom, k čemu v pátek večer došlo.
Pak již braly události a informace rychlý spád a lidé, dosud dřímající v každodenní socialistické všednosti, se doslova přes noc semkli dohromady. Zpočátku byli dezorientovaní a v záplavě stále nových a nových informací se ztráceli. Radost střídal strach, obavy zase naděje.
Když si na tu dobu vzpomenu, mísí se mi nepřeberné množství jednotlivých útržků, které mi vykreslují toto emotivní období tak, jak jsem jej vnímala já osobně.
Vztek nad zlovůlí, která byla příčinou sadistického zbití stovek studentů, falešná informace o smrti studenta Šmída, poplašná zpráva oznamující, že na Prahu jedou tanky… Demonstrace na Václavském náměstí, rozpaky, když jsem poprvé viděla a slyšela Václava Havla, slzy dojetí při Modlitbě pro Martu v podání Marty Kubišové. Její třesoucí se hlas zaplnil celý Václavák a těch vlhkých očí bylo nespočet.
Demise komunistické vlády, Václav Klaus, Walter Komárek, Miloš Zeman, Občanské fórum. Štěpánovo fiasko v ČKD, kdy chtěl na svou stranu naklonit místní pracovníky a byl nekompromisně vypískán. Prapory a vlajky v oknech, trikolóry, které jsme všichni hrdě nosili. Zpráva o vážném úrazu herce Jana Potměšila… Usmívající se prodavačky, pošťačky i úřednice, lidé usmívající se na sebe navzájem, všeobecná ochota, ohleduplnost, jakou jsem nikdy předtím ani nikdy potom již nezažila. Dojetí, když se Václav Havel stal prezidentem, a jeho roztomile krátké kalhoty.
Všichni jsme tehdy byli v očekávání věcí příštích. Těšili jsme se na změny, i když v souvislosti s nimi panovaly určité obavy. Vzpomínám na otevření hranic a na kamarádky a příbuzné vyrážející na výlety a nákupy do Rakouska, Německa, na dovolené do Bibione. Věci dosud nevídané se pro nás začaly stávat samozřejmostí a my jsme si na tuto samozřejmost rychle a rádi zvykali.
Postupem času jsme zjistili, že není všechno tak růžové, jak jsme si představovali, nad mnoha změnami a lidmi jsme pocítili trpkost a zklamání. A tak je tomu v podstatě dodnes. Jedno nám však – i přes všechny těžkosti, které současný život přináší – zůstalo. Svoboda. Už nám žádný soudruh nemusí schvalovat cestu do zahraničí, psát na nás kádrové posudky, rozhodovat, jestli jsme politicky natolik vyspělí, aby naše dítě mohlo studovat…
Moje babička říkávala, že doba vždycky je, jaká je. A člověk se s ní musí nějak vypořádat, přizpůsobit se. A já jsem ráda, že můžu žít právě nyní. Že mé dcery nezažily socialistické školství. Přes všechny potíže, které život přináší, bych neměnila. A jsem moc ráda, že jsem u „toho“ před dvaceti lety mohla tak trošku být a prožívat onen přerod jedné společnosti v druhou na vlastní kůži.
Jaké jsou vaše vzpomínky na 17. listopad 1989?
16.11.2009 Rubrika: Společnost | Komentářů 327 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - 17. listopad. Jak na něj vzpomínáte vy?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
tornado-lou: Zatím doplácím poze na chyby druhých - našich politiků - občas z toho padám na hubu. Jak ráda bych byla závislá puze na SVÝCH ROZHODNUTÍCH! A opravdu už končím, letím 
sharon: jsou jiste lidi, kteri to maji tezky. ale vsechno vzdycky taky neni chyba politickyho systemu. zadna vlada nemuze nikoho chranit pred dusledky jeho vlastnich spatnych rozhodnuti
tornado-lou: Tak se loučím, jdu do práce a trochu si tu trasu protáhnu kolem toho nejlepšího co jsme mohli mít. Vezmu to kolem rozpadeného a opuštěného kravína a vepřína, obejdu zrušené dílny, vyhnu se bývalé autobusové zastávce - teď jezdí jeden spoj ráno tam, druhý večer zpět a staví 2 km od nás. Pak projdu bývalou železniční zastávkou - zrušena pro nerentabilitu, dostanu se k bývalé Jednotě (nyní CASINO zvané ŠŇUP). Pak se uličkou dostanu do čtvrti lufťáků - bývalé domky továrních dělníků, kousek po ulici a jsem na křižovatce. A doufám, že dnes ten autobus pojede včas. V práci bude zas takový frmol, že na přemýšlení co a jak bylo nebude čas. Alespoň si vyčistím hlavu.
K těm komentářům - koho jsme si zvolili : "Kdyby volby mohly něco zmenit, tak už je dávno zakázali.."
.gif)
tornado-lou: můžu jen podotknout.....jak kdo (a to fakt nemyslím sebe, protože já si "chrochtám" )
sharon: ja to beru, lecos z toho co se tu deje vazne nedava moc duvodu k radosti, ale porad mame to nejlepsi co jsem mohli mit.
tornado-lou: to mi nepíšeš nic novýho, spoustu tohoto mám dávno za sebou....oni jsou lidi už taky unaveni, zvlášť ti co jim už není třicet....
bohunka: jinak samozrejme se taky vztekam, ze jsem vzdycky zaplatil amale nadrazi a celou dezovic rodinu... ale to zase jen zehras na ten slavny prubehovy system.. nase penize jsou na chod statu, davky, zdravotnictvi a duchody... a asi milion dalsich veci... toz tak
bohunka: jak se rika, jsou jedine dve jistoty v zvite.. a to jsou daně a smrt... a cim dirv se tim clovek smiri, potazmo se podle toho zaridi.. tim lip
bohunka: takze radsi, kdyz reknu, Paroubkova ideologie se mi nelibi, protoze sazi na lidskou zavist... tak me rovnou zavrou za podvaceni socialniho statu.. hmmm.. supr....
tornado-lou: 
a to je prave ta hruza... co nam zbyla po komunistech.. zdefomovany az hruza
Stanik: Od nikoho nečekám milodary. Jen na své pásce vidím ty sumy co odcházejí státu - a pak vidím různé prognózy jak budou vypadat důchody. Opravdu ale od nikoho nic nechci - jen malý opěrný bod, jen trochu jistoty. Zatím kolem sebe vidím jen chaos, zmatek a podvody. Vždyť než vstoupí zákon v platnost, je už 2 x novelizován.Tohle má být ta naše svoboda? Tenhle BORDEL ?
sharon: jo ale prave proto musi jit a zvolit nekoho jinyho. byt znechucenej nestaci.
a je mozny byt aktivni i jinak, psat petice, zakladat obcansky sdruzeni, na uradech neprosit ale otravovat...... branit se kdyz se mi neco nelibi. ale ono sedet a plakat je pohodlnejsi a rict si ze je to stejne k nicemu taky.
Stanik: nic proti Karlovi, ale ten než by dokončil projev tak chrní jako mimino....
Stanik: strašná škoda je že my dvě se za dalších dvacet let už znát nebudem, abychom si ovšem popovídali, já už budu pod kytkama a Tebe bude konec bůhví kde......
