17. listopad. Jak na něj vzpomínáte vy?
Byl pátek 17. listopadu 1989 a já jsem se svými dcerkami odjížděla na víkend k rodičům. V době, kdy jsme seděly v autobuse, odehrávalo se v Praze na Národní třídě drama, které znamenalo počátek nové éry našeho státu. V tu chvíli jsem, stejně jako většina lidí, ještě nic netušila. V nevědomosti jsem zůstala i po následující dva dny a až v neděli večer, po návratu do Prahy, jsem zaslechla první zprávy a informace o tom, k čemu v pátek večer došlo.
Pak již braly události a informace rychlý spád a lidé, dosud dřímající v každodenní socialistické všednosti, se doslova přes noc semkli dohromady. Zpočátku byli dezorientovaní a v záplavě stále nových a nových informací se ztráceli. Radost střídal strach, obavy zase naděje.
Když si na tu dobu vzpomenu, mísí se mi nepřeberné množství jednotlivých útržků, které mi vykreslují toto emotivní období tak, jak jsem jej vnímala já osobně.
Vztek nad zlovůlí, která byla příčinou sadistického zbití stovek studentů, falešná informace o smrti studenta Šmída, poplašná zpráva oznamující, že na Prahu jedou tanky… Demonstrace na Václavském náměstí, rozpaky, když jsem poprvé viděla a slyšela Václava Havla, slzy dojetí při Modlitbě pro Martu v podání Marty Kubišové. Její třesoucí se hlas zaplnil celý Václavák a těch vlhkých očí bylo nespočet.
Demise komunistické vlády, Václav Klaus, Walter Komárek, Miloš Zeman, Občanské fórum. Štěpánovo fiasko v ČKD, kdy chtěl na svou stranu naklonit místní pracovníky a byl nekompromisně vypískán. Prapory a vlajky v oknech, trikolóry, které jsme všichni hrdě nosili. Zpráva o vážném úrazu herce Jana Potměšila… Usmívající se prodavačky, pošťačky i úřednice, lidé usmívající se na sebe navzájem, všeobecná ochota, ohleduplnost, jakou jsem nikdy předtím ani nikdy potom již nezažila. Dojetí, když se Václav Havel stal prezidentem, a jeho roztomile krátké kalhoty.
Všichni jsme tehdy byli v očekávání věcí příštích. Těšili jsme se na změny, i když v souvislosti s nimi panovaly určité obavy. Vzpomínám na otevření hranic a na kamarádky a příbuzné vyrážející na výlety a nákupy do Rakouska, Německa, na dovolené do Bibione. Věci dosud nevídané se pro nás začaly stávat samozřejmostí a my jsme si na tuto samozřejmost rychle a rádi zvykali.
Postupem času jsme zjistili, že není všechno tak růžové, jak jsme si představovali, nad mnoha změnami a lidmi jsme pocítili trpkost a zklamání. A tak je tomu v podstatě dodnes. Jedno nám však – i přes všechny těžkosti, které současný život přináší – zůstalo. Svoboda. Už nám žádný soudruh nemusí schvalovat cestu do zahraničí, psát na nás kádrové posudky, rozhodovat, jestli jsme politicky natolik vyspělí, aby naše dítě mohlo studovat…
Moje babička říkávala, že doba vždycky je, jaká je. A člověk se s ní musí nějak vypořádat, přizpůsobit se. A já jsem ráda, že můžu žít právě nyní. Že mé dcery nezažily socialistické školství. Přes všechny potíže, které život přináší, bych neměnila. A jsem moc ráda, že jsem u „toho“ před dvaceti lety mohla tak trošku být a prožívat onen přerod jedné společnosti v druhou na vlastní kůži.
Jaké jsou vaše vzpomínky na 17. listopad 1989?
16.11.2009 Rubrika: Společnost | Komentářů 327 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - 17. listopad. Jak na něj vzpomínáte vy?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Majucha: to je totiz to nejvetsi svinsto kterej komunismus napachal. totalne zdeformoval lidi. ty kteri v tom zili a myslim, ze i ty, kterym v tom zili rodice. zacina to takovejma drobnostma jako ze nikomu nepripada divny si v praci kopirovat soukrome veci a konci to predstavou, ze by se o nas mel stat postarat.
dneska to zdaleka neni idelani, to netvrdim, ale kdyz prohlasim na verejnosti ze Jirka (Mirek, David, Marek, Vaclav .........) je kreten, tak me ani nepovesi ani nezavrou a nikdo se nad tim ani nepozastavi.
Majucha: presne, on i ten havel na te konferenci to rikal..
vsichni co byli zvykli,ze se nemusim rozhodovat a starat.. proto jsou ted tak v pr...
.gif)
bohunka: ten kdo chodí s dokořán otevřenýma očima a nemyslí jen na sebe s Tebou musí souhlasit ....
bohunka: a to já ho chápu a nemyslím si, že by lhal
.
Už jen když si promítnu svůj život, tak představa, že místo cestování, psaní, hraní, studování a dalších aktivit, co mám, by mě čekala směna v Kolbence, večer fronta na kus olezlého bůčku a za hranice bych se podívala maximálně se Zikmundem a Hanzelkou; že bych se musela bát, kde co plácnu, aby mě nezavřeli, že bych o své vůli nesměla dělat skoro NIC ... to bych byla radši MRTVÁ.
(a že vim, o čem mluvím, páč jsem dlouho byla imobilní s rozsáhlou frakturou páteře)
Stanik: Já bych docela ráda hromadu těch oslavných keců vyměnila za špetičku sociálních jistot. Vždyť my ku** nemáme jistý ani ten důchod! Za tohle jste všichni cinkali? Já ne, já vozila kočárek a odhazovala sníh z chodníku! A kdybych demonstrovala za ten BORDEL co tu vládne, byla bych naštvaná ještě víc. Tuhle mě nas** Tachecí. Zeptala se Potměšila jestli by nevyměnil zdravé nohy za dnešní svobodu. On jí celý rozzářený řek že NE, SVOBODA JE MU DRAZŠÍ. Ulhanec, tohle přece normální člověk nemůže říct! Takovéhle kecy jsem slýchala ve škole o sovětských hrdinech a teď nás těmahle řečma krmí i ti naši "Hrdinové". Je mi ze všeho blivno.
Stanik: ona jedna kolegyně říkala, že všechny ty generace, které zažily socialismus, budou muset vymřít, než se to tady konečně změní a pohne. Tehdy jsem si říkala, že přehání. Dneska vidím, že měla stoprocentní pravdu. I ta naše generace je tím trošku postižená. Takže až naše děti, ev. vnuci to tady budou mít docela dobrý, protože se k tomu systému a dění dokážou správně postavit. Za nás to bude pořád ještě cucání výhod, obíhání zákonů a plnění korýtek
. I když je to rok od roku lepší, řekla bych :-)
mě bylo tehdy 37 taky jsem cinkala jako divá, kdybych jen tušila, že za dvacet let budem v totální prdeli
tak jsem si měla radši nohy zlomit....
Majucha: kruci ted koukam, jak pisu jak tatar, kdyz me vzdycky tyhle kecy na tema " dovolena v Jugoslavii - prvni dite a pak uz jen sama pozitiva a socialni jistoty" dokazou silene vytocit... 
Majucha: presne...
Stanik: banány a "teď máme sice otevřené hranice, ale nemáme na to, abychom mohl vyjet" se stanou pojmem
.
Pak se není čemu divit, že po dvaceti letech jsme se dostali sotva za humna
bohunka: jde o to JAK TAKHLE
, chceš radši trh práce znovu vyměnit za pracovní povinnost? Za to, že skoro všichni brali stejně bez ohledu na výkonnost, odpovědnost nebo kvalifikaci? To snad ne...
Myslím, že jsme našlápli docela dobrým směrem, jen nám to jde šíleně pomalu. On málokdo se najednou chtěl vzdát výhod zadarmo, na které nás ten předchozí režim pěkně naučil a většina lidí zjistila, že na to, co předtím dostávala bez většího přičinění a gratis, se teď musí pěkné otáčet.
Byla jsem ve ctvrtaku a cela trida jsme chrastili jak divi klicemi na namesti. Kdyz jsem se po deseti letech setkala s kamarady ze skoly, tak jsme si ale slavnostne slibili, ze tento svuj slabomyslny pocin svym potomkum zamlcime . Jak rekl jeden kamos, jeste by nas za ten marazmus, co jsme pomahali nastolit, nasi potomci vyliskali 
.No jo, idealy mladi... Jak se rika, ze holt kazdy narod ma takovou vladu jakou si zaslouzi, teda pardon, jakou si zvolil .
bohunka: nejde o ty obchody plny bananu preci... proc se porad argumetuje bananam sakra... me nejvic vadilo,jak na uz jako deti blby propagandou.. pamatuju si jak jsem byla coby asi 8 lety decko zdesena, kdy probihala zkouska siren... my byli s brachou sami doma... a jelikoz nam porad ve skole psali, ze takhle zni vzdusnej poplach, kdyz imperialisti utoci.. byli jsme uplne vedle a vydeseny... a jine a jine...
z komunistu mi vzdycky bylo a je na blinkani porad.
doporucovala bych vsem.. skoda ze to nebylo povinne sledovat konferenci "Svoboda a jeji nepratele", ktera probehla v sobotu... velmi poucne... jak se ten "vezensky syndrom" projevuje.. krsane o tom mluvil Havle a pani Madeleine Albright
Majucha: Někteří už prolezli esovitou kličku a jsou někde ve střevech - směrem k žaludku. Nechci být zlá - ale někteří by možná plné obchody banánů a jiného zboží rádi vyměnili za práci a bydlení. Takhle jsme snad dopadnou nechtěli!
bylo mi necelych 14 a pamatuju si setjne jako tornado-lou, ze nasi koukali na zpravy.. pak taky jak jsme vsichni ve tride nosili trikoloru... a uca v hudebce nas ucila ach synku synku a ucitelka na piano mi dala noty, jak jan Masaryk pro piano udelal pisnicky co mel rad jeho otec.
a ad ucitelky... tak nejvetsi svine, co nosili odznak z VUMLu najednou nemely zadny odznak...
