17. listopad. Jak na něj vzpomínáte vy?
Byl pátek 17. listopadu 1989 a já jsem se svými dcerkami odjížděla na víkend k rodičům. V době, kdy jsme seděly v autobuse, odehrávalo se v Praze na Národní třídě drama, které znamenalo počátek nové éry našeho státu. V tu chvíli jsem, stejně jako většina lidí, ještě nic netušila. V nevědomosti jsem zůstala i po následující dva dny a až v neděli večer, po návratu do Prahy, jsem zaslechla první zprávy a informace o tom, k čemu v pátek večer došlo.
Pak již braly události a informace rychlý spád a lidé, dosud dřímající v každodenní socialistické všednosti, se doslova přes noc semkli dohromady. Zpočátku byli dezorientovaní a v záplavě stále nových a nových informací se ztráceli. Radost střídal strach, obavy zase naděje.
Když si na tu dobu vzpomenu, mísí se mi nepřeberné množství jednotlivých útržků, které mi vykreslují toto emotivní období tak, jak jsem jej vnímala já osobně.
Vztek nad zlovůlí, která byla příčinou sadistického zbití stovek studentů, falešná informace o smrti studenta Šmída, poplašná zpráva oznamující, že na Prahu jedou tanky… Demonstrace na Václavském náměstí, rozpaky, když jsem poprvé viděla a slyšela Václava Havla, slzy dojetí při Modlitbě pro Martu v podání Marty Kubišové. Její třesoucí se hlas zaplnil celý Václavák a těch vlhkých očí bylo nespočet.
Demise komunistické vlády, Václav Klaus, Walter Komárek, Miloš Zeman, Občanské fórum. Štěpánovo fiasko v ČKD, kdy chtěl na svou stranu naklonit místní pracovníky a byl nekompromisně vypískán. Prapory a vlajky v oknech, trikolóry, které jsme všichni hrdě nosili. Zpráva o vážném úrazu herce Jana Potměšila… Usmívající se prodavačky, pošťačky i úřednice, lidé usmívající se na sebe navzájem, všeobecná ochota, ohleduplnost, jakou jsem nikdy předtím ani nikdy potom již nezažila. Dojetí, když se Václav Havel stal prezidentem, a jeho roztomile krátké kalhoty.
Všichni jsme tehdy byli v očekávání věcí příštích. Těšili jsme se na změny, i když v souvislosti s nimi panovaly určité obavy. Vzpomínám na otevření hranic a na kamarádky a příbuzné vyrážející na výlety a nákupy do Rakouska, Německa, na dovolené do Bibione. Věci dosud nevídané se pro nás začaly stávat samozřejmostí a my jsme si na tuto samozřejmost rychle a rádi zvykali.
Postupem času jsme zjistili, že není všechno tak růžové, jak jsme si představovali, nad mnoha změnami a lidmi jsme pocítili trpkost a zklamání. A tak je tomu v podstatě dodnes. Jedno nám však – i přes všechny těžkosti, které současný život přináší – zůstalo. Svoboda. Už nám žádný soudruh nemusí schvalovat cestu do zahraničí, psát na nás kádrové posudky, rozhodovat, jestli jsme politicky natolik vyspělí, aby naše dítě mohlo studovat…
Moje babička říkávala, že doba vždycky je, jaká je. A člověk se s ní musí nějak vypořádat, přizpůsobit se. A já jsem ráda, že můžu žít právě nyní. Že mé dcery nezažily socialistické školství. Přes všechny potíže, které život přináší, bych neměnila. A jsem moc ráda, že jsem u „toho“ před dvaceti lety mohla tak trošku být a prožívat onen přerod jedné společnosti v druhou na vlastní kůži.
Jaké jsou vaše vzpomínky na 17. listopad 1989?
16.11.2009 Rubrika: Společnost | Komentářů 327 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - 17. listopad. Jak na něj vzpomínáte vy?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Stanik: Ještě tě to baví urážet? Můžeš, máš svobodu.
Stanik: Jestli dobře počítám, tak v r. 1989 ti bylo nějakých 13 let. V té době se jistě o tvém budoucím vzdělávání nehovořilo. A i kdyby, měla jsi ještě další 2 roky -porevoluční, abys svého rozhledu využila. Doufám, že jsi alespoň tu základní školu se zdarem dokončila. Víš vůbec kolik jsi měla času na to, abys netrpěla dodnes zatrpklostí? Jedeš už ponovu, takže na staré pořádky máš převzaté názory. Víš mě to někdy připadá jako když se po válce říkalo, že partyzánů bylo víc než Slováků. Dnes se mi zdá totéž.
Arna: kdepak .. jen mi prijdou nektere argumenty scestne.. typu nejsi matka samozivtelka, ktery muzskej prohral prachy na automatech...
pripadne jine ( to myslim nebylo tvoje) ..." jsem vychovala za totace tri deti a taky to slo"... coz je taky supr.... spis se clovek jen divi... a pak uz se nedivi tem prisernym volebnim vysledkum.
Kdyz byl socik takovej raj - prosim - honem sups Korea a Kuba volaji... muzete vzyvat treba Fidela
ja jsme rada, ze jsme v Unii a komousi aspon nevystrkujou rohy tak jaky by mohli, kdybychom v unii nebyli
Stanik: Jen si posluš.
Stanik: 
No, hold budu špatná ať napíšu co chci.
A v tom je ta svoboda.
Arna: a ano , ( bohuzel) jsme to cetla prubezne.. naopak mi prijde, ze lidi co nevzyvaj totalitu, tu byly oznaceny, za idioty, zlodeje, lhare, meli by drzet hubu, protoze kdyz byl listopad, tahali kacera, kdezto Teoretik a jemu podobny vi vsecko nejlip, vsude byli etc. ...
Arna: ale ano, ja chapu, ze lidi vidi veci jinak.. ale to je prave to krasny, ze o tom mohgou verejne mluvit. Jsem presvedcena, ze svobodu slova mame.
Kdybys za komunistu rekla, jaka je situace, ze tezky prumysl nema zarnou budoucnost ( jak se po otevreni trhu taky ukazalo), tak te zavrou az zcernas, takze opravdu nechapu, o cem mluvis.
Ota: diky diky diky... to prirovnani k fasistum je myslim presne
btw. kdyby dnesni komunisti nemeli nic spolecneho s temi z 50.let, proc ted tak vriskali, kdyz sel na CT2 dokument o justicni vrazde Milady Horakove s tim, ze jim to pred volbama ( ktere se tehdy planovaly na rijen) poskozuje preference, ze? 
Stanik: Proč mě řadíš do skupiny "některé z vás"?
Já chápu přednosti minulé i současné doby, stejně jako nedostatky. Jen nechci aby nás někdo řadil mezi chudáky co žili hrozně.
Ale, proboha, kde je tedy ta svoboda slova?
Když vedle sebe postavíš úspěšného podnikatele a rodinu s dětmi co přišla o práci v jediné továrně široko-daleko, každý tu svobodu bude vidět jinak.
Arna: takze tim, ze kdyz reknu, ze to proste nechapu, jak nekdo muze tesknit po totalite, te napadam? 
jsem rocnik 1976, takze me nastesti minulo lezeni soudruhum do riti, zlomilo se to vcas a jsem za to vdecna.. ale mela jsem tu moznost mit v roce posudek co na me ta komunisticka koza tridni napsala.. nepravnej puvod... etc etc. - nedostala bych se vubec nikam.. takze tuhle dobu proste mit rada nemuzu. Pokud je nekdo nesvepravny a potrebuje vodit za rucicku ( statem, rodici, kymkoli).. je to fakt jen jeho vec a muze mi ho byt maximalne lito.
nekter z vas bych aspon na rokm zavrela do nejakeho skanzenu... abyste videly ten rozdil a rozvzpomenuly se, protoze mi opravdu prijde, ze nektere z vas maji ztratu pameti...
.jpg)
Arna: za své rodiče nenese nikdo odpovědnost, i děti Heidricha byly jen děti Heidricha.
Vystudoval jsem, přestože moji rodiče straníky nebyli a přestože moje prarodiče a rodiče strana pronásledovala.
Add jiné názory : Hitler udělal jedinou chybu, místo sebevraždy se měl omluvit a dodnes mohl on nebo někdo z nové NDSAPm klást věnce na pomníky obětí nacismu. Taková je totiž logika dnešní doby. Ubližovat v rámci komunistického dobra bylo v pořádku a být dnes antikomunistou páchne " fanatismem" neboť oni to mysleli dobře.
Stanik: Asi jsi to nečetla průběžně.
Někdo měl názor že svoboda je, jiný že ne. Ale kdo tu napadal minulou dobu? Každý má jiný názor, jiné zkušenosti a podle toho to taky vnímá a píše o tom.
A každý kdo jen trošku psal proti dnešní době, byl ihned napadán. Tak v tom svobodu projevu nevidím.
Ostatně, docela by mě zajímalo, kolik zde diskutujících nebo spíš jejich rodičů byli komunisty, ať z přesvědčení nebo ze zištných důvodů. Kolik zdejších vystudovalo za bývalého režimu jen proto,že rodiče vstoupili do strany.
Ale to tu nikdo nepřizná a ani to nechci.
Jen bychom měli být vůči sobě tolerantní a neodsuzovat jen za jiné názory.
Nebyla jsem komunista,nejsem v politice ani dnes.
Arna: za co jako? ze vyjadrili svuj nazor? ... apon nikdo nikoho nenapadal do nafuku a idiotu... nikdo z tech holek.. ani Kochanska, ani manička, nikdo.. jediny kdo tu kolem sebe plive zlo sve omezene zavistive povahy byl/a teoretik... takze jo jako? 
Arna: Mánička: nejste náhodou pes a kočka?
Holky, už dost, taky u vás tak krásně svítí 
?
Mánička: To není jen on.
Všichni by se měli stydět!
