17. listopad. Jak na něj vzpomínáte vy?
Byl pátek 17. listopadu 1989 a já jsem se svými dcerkami odjížděla na víkend k rodičům. V době, kdy jsme seděly v autobuse, odehrávalo se v Praze na Národní třídě drama, které znamenalo počátek nové éry našeho státu. V tu chvíli jsem, stejně jako většina lidí, ještě nic netušila. V nevědomosti jsem zůstala i po následující dva dny a až v neděli večer, po návratu do Prahy, jsem zaslechla první zprávy a informace o tom, k čemu v pátek večer došlo.
Pak již braly události a informace rychlý spád a lidé, dosud dřímající v každodenní socialistické všednosti, se doslova přes noc semkli dohromady. Zpočátku byli dezorientovaní a v záplavě stále nových a nových informací se ztráceli. Radost střídal strach, obavy zase naděje.
Když si na tu dobu vzpomenu, mísí se mi nepřeberné množství jednotlivých útržků, které mi vykreslují toto emotivní období tak, jak jsem jej vnímala já osobně.
Vztek nad zlovůlí, která byla příčinou sadistického zbití stovek studentů, falešná informace o smrti studenta Šmída, poplašná zpráva oznamující, že na Prahu jedou tanky… Demonstrace na Václavském náměstí, rozpaky, když jsem poprvé viděla a slyšela Václava Havla, slzy dojetí při Modlitbě pro Martu v podání Marty Kubišové. Její třesoucí se hlas zaplnil celý Václavák a těch vlhkých očí bylo nespočet.
Demise komunistické vlády, Václav Klaus, Walter Komárek, Miloš Zeman, Občanské fórum. Štěpánovo fiasko v ČKD, kdy chtěl na svou stranu naklonit místní pracovníky a byl nekompromisně vypískán. Prapory a vlajky v oknech, trikolóry, které jsme všichni hrdě nosili. Zpráva o vážném úrazu herce Jana Potměšila… Usmívající se prodavačky, pošťačky i úřednice, lidé usmívající se na sebe navzájem, všeobecná ochota, ohleduplnost, jakou jsem nikdy předtím ani nikdy potom již nezažila. Dojetí, když se Václav Havel stal prezidentem, a jeho roztomile krátké kalhoty.
Všichni jsme tehdy byli v očekávání věcí příštích. Těšili jsme se na změny, i když v souvislosti s nimi panovaly určité obavy. Vzpomínám na otevření hranic a na kamarádky a příbuzné vyrážející na výlety a nákupy do Rakouska, Německa, na dovolené do Bibione. Věci dosud nevídané se pro nás začaly stávat samozřejmostí a my jsme si na tuto samozřejmost rychle a rádi zvykali.
Postupem času jsme zjistili, že není všechno tak růžové, jak jsme si představovali, nad mnoha změnami a lidmi jsme pocítili trpkost a zklamání. A tak je tomu v podstatě dodnes. Jedno nám však – i přes všechny těžkosti, které současný život přináší – zůstalo. Svoboda. Už nám žádný soudruh nemusí schvalovat cestu do zahraničí, psát na nás kádrové posudky, rozhodovat, jestli jsme politicky natolik vyspělí, aby naše dítě mohlo studovat…
Moje babička říkávala, že doba vždycky je, jaká je. A člověk se s ní musí nějak vypořádat, přizpůsobit se. A já jsem ráda, že můžu žít právě nyní. Že mé dcery nezažily socialistické školství. Přes všechny potíže, které život přináší, bych neměnila. A jsem moc ráda, že jsem u „toho“ před dvaceti lety mohla tak trošku být a prožívat onen přerod jedné společnosti v druhou na vlastní kůži.
Jaké jsou vaše vzpomínky na 17. listopad 1989?
16.11.2009 Rubrika: Společnost | Komentářů 327 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - 17. listopad. Jak na něj vzpomínáte vy?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Arna: ale no tak, nebuď na Teoretika tak přísná... já mu ty idioty, lháře a zloděje za zlé nemám
Tak tato diskuse přesně ukázala, že svoboda není. Kdo tu svobodně chtěl napsat svůj názor, byl napadán a urážen.
Mánička: Je lépe být hemafroditem než zabedněným mozkem bez vlastního úsudku. Děkuji alespoň za to, že jsi pochopila, že v rámci utajení jsem využil určité "neznalosti" jazyka a tím se chtěl přiblížit některým zde píšícím duševním impotentům.
Teoretik: pokud si děláš mulťáka, je fakt dobrý si na začátek ujasnit, jestli budeš žena, muž, jestli budeš jakože za blbýho/blbou a dělat schválně pravopisný chyby a tak... jinak to nemá úroveň.
Ch.Z. Kochanská: patrně hermafrodit
Teoretik: Jsi chlap nebo ženská? :-O
Mánička: No nejsi ti divná, nejdříve slibuješ a pak zdrhneš. Ke specialistovi nemusím já, neboť jsem vyšetřen a ošetřen. Ty bys ale neměla na nic čekat a raději předejít závažným chorobám mozkovny.
Čekala jsem diskuzi a ty jsi vzala roha. Napadat se bez argumentů mě nebaví. Diskuze má být tvůrčí. Opakování cizích blekotů mě vůbec nabaví.
Ch.Z. Kochanská: Kočičko na kolenou budeš jednou ty a nebude to trvat dlouho. Já jsem za vodou takže se starej. A drž se při té zdi. A věř, že lépe už bylo.
Teoretik: A takovej teoretik jsi ve všem, že?
...nebo na kolenou, ať už je to co chce. :-/
Teoretik: no nic, tuto diskusi jsi rozjasnil jako hvězda jasná, ale už na to nemám čas. Pokud nejsi mulťák doporučuji návštěvu specialisty. Ve zdi, za zdí, před zdí, to je jedno. Hlavně rychle.
Mánička: Už mě teoretik nebaví, protože nevím, co je to idiot v mzdi s gestapáky u kolenou. :-/
Ch.Z. Kochanská: simtě a co to máš na těch kolenou?
Teoretik: Vím bezpečně, že v mzdi nejsem.
Teoretik: taky jsi zapomněl zmínit, že jsme měli pravděpodobně nejchytřejší topiče na světě! Panečku, Ty možná máš v něčem pravdu!