Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem vdaná, z prvního manželství mám šestiletou dceru, z nynějšího druhou holčičku, které jsou dva měsíce. V péči máme také dvanáctiletého syna z mužova prvního manželství. A právě v tom je ten háček. Začíná mi to přerůstat přes hlavu.

Manžel je od rána do večera v práci, největší díl péče o děti tudíž leží na mně. Připadám si zneužívaná. Zatímco jeho bývalá si pro kluka přijede každý druhý víkend odpočatá a spokojená, já se od rána do večera nezastavím. Starám se o své dcery a k tomu zcela plně i o Dana. Ve školním roce má hodně odpoledních aktivit, na které je potřeba ho vozit a zase vyzvedávat. Je to pro mě vzhledem k nedávnému těhotenství a teď miminku čím dál náročnější. Neumím si představit, jak to bude vypadat, až začne škola. Manžel se z práce uvolňovat nemůže, to je jasné.

Chtěla jsem, aby se na péči o Dana začala víc podílet i jeho vlastní matka, ale nepochodila jsem. Prý na to také nemá čas, má pracovní dobu od 9 do 18 hodin a na kroužky ho vozit nemůže. Teď navíc Dan onemocněl, dostal angínu, což je velmi nepříjemné, protože máme doma dvouměsíční dítě. Chtěla jsem, aby šel marodit k matce, ale ta to odmítla, prý je zrovna někde na dovolené a nemíní ji přerušit.

Tak tu jsem zavřená s třemi dětmi, z toho jedním nemocným, starám se o něj, chodím s ním k doktorovi, i když skřípu zuby, protože s sebou musím vždycky vodit i mladší dcerky.

Nemám z toho všeho dobrý pocit. Vlastně se starám o dítě, o které by se měli starat jeho rodiče, jenže oni nemají čas. Když jsem si postěžovala manželovi, vůbec to nechápal. Žijeme prý jako úplně normální rodina. Jistě, z jeho hlediska ano, já to však vidím trochu jinak. Připadám si jako služka, která nemá žádná práva, jenom samé povinnosti.

Vím, že jsem si to způsobila sama. Když jsem manžela poznala, věděla jsem, že má dítě ve své péči. Jen jsem si neuměla představit, co všechno to pro mě bude obnášet a do důsledků znamenat.