Jak najít vztah k „vyvdanému“ dítěti? Začínám být zoufalá.
.jpg)
Je mi pětatřicet, jsem rozvedená a mám osmiletou dceru. Před rokem a půl jsem se seznámila se svým současným přítelem, je stejně starý jako já a je rovněž rozvedený, z předchozího manželství má pětiletého syna, který u nás tráví každý druhý víkend.
Sestěhovali jsme se do jeho bytu před čtyřmi měsíci a já měla pocit, že bude všechno v pořádku. S přítelem si velmi rozumíme, moje dcera ho přijala naprosto úžasně, i on ji, těšila jsem se, že budeme rodina a náš život bude takový, jaký má být.
S jeho synem jsem se od začátku snažila vycházet, je malý, bylo mi jasné, že mu chvíli potrvá, než si na mne i na mou dceru zvykne. Jenže z jeho strany pořád není vidět žádný posun. Z každého víkendu, kdy je s námi, jsem vynervovaná já i dcera a vlastně i přítel, který mezi námi pořád tak nějak bruslí a snaží se urovnávat situace.
Malý je totiž dost rozmazlené dítě. Kvůli všemu hned brečí, vzteká se, uráží. Když o tom tak přemýšlím, on snad ani neumí mluvit normálně. Buď ječí nebo kňourá. Nic mu není dost dobré. Jídlo mu nechutná, naplánovaný výlet ho nezajímá, v televizi se vždycky chce koukat na něco jiného než dcera a nakonec vždycky zvítězí, protože ona radši ustoupí.
Je to hodně vyčerpávající. Pro nás všechny. Moc bych chtěla, aby se nám s ním podařilo najít společnou řeč, aby si i on ten pobyt s námi užil, ale ani já, ani přítel, nevíme, jak na to. Veškeré pokusy selhaly. On je často až agresivní, dcera se mu už radši vyhýbá a teď když u nás měl zase být mě poprosila, jestli by na ten víkend nemohla jet k babičce. Prostě se malému snaží vyhnout. (Se svým otcem není dcera v žádném kontaktu kvůli nezájmu z jeho strany.)
K babičce jsem ji pustila, samozřejmě, ale dlouhodobě to asi není vhodné řešení. Spíš bychom se měli naučit spolu žít všichni, já pořád doufám, že klučík jak poroste, dostane trochu víc rozumu. Jinak nevím, kdyby to mělo v tomto duchu pokračovat dál, asi bych se musela s přítelem rozejít, protože nejenom, že z těch víkendů jsem rozhozená já, ale i má dcera, která i když je starší, je pořád ještě malá holka a má právo na svůj klid.
Byla bych moc ráda, kdybyste mi napsaly vaše zkušenosti s „vyvdanými“ dětmi a jak jste si k nim hledaly cestu, jak vám to fungovalo. My jsme totiž všichni docela nešťastní, přítel je rád, že syna vidí, že s ním může být, ale taky ho trápí, že je s ním tak těžké pořízení.
29.9.2014 Rubrika: | Komentářů 34 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jak najít vztah k „vyvdanému“ dítěti? Začínám být zoufalá.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
orinka: že by pocity "macechy" měly být na druhém místě, dejme tomu, my dospělí bychom se měli umět ovládat, i když je to někdy těžké. Ale proč by chlapeček měl být na prvním místě před nevlastní sestrou, to nechápu. Ona sama je ještě dítě. Je možné, že chlapeček ječí a vzteká se, protože nezná jiný způsob, jak na sebe upozornit. Ale to neznamená, že mu budou všichni ustupovat.
je to strašně složité. Ale dokud nepochopíš, co se v té malé hlavičce děje, čeho se bojí, co mu dělá starosti, dokud se neotevře a neřekne to, situace se k lepšímu neposune. Chce to důvěrníka. Co babičky?? Dědové - ani těm by se nesvěřil? Třeba se bojí docela absurdně a stačí mu to přijatelně vysvětlit. To by měla být na prvním místě, až pak pocity "macechy" a nové sestry.
mam-ča: 
Právě. Pětiletému klukovi se můžou hlavou honit nejrůznější věci: jak to, já jsem se od táty musel odstěhovat, mezitím se k němu nastěhovala nějaká jiná holka a já tam chodím jen na návštěvu 
Nemusí to znamenat, že by byl nevychovaný nebo neměl svojí nevlastní sestričku a Blanku rád. Asi se to v něm pere, v chudákovi.
.jpg)
Hanča: Jarča*: je to tak děvčata....nebyla bych jiná,přiznávám
Jarča*: vždycky bude člověk dělat rozdíly, ať se snaží sebevíc, tomu se neubráníš
evropka: jasně, ale u těch svých to spíš překousneš, u těch druhých si říkáš, jestli to máš zapotřebí
Možná mě tu někdo bude kamenovat, že by se rozdíly dělat neměly, to já taky vím, ale prostě jen realisticky popisuju, jak to bylo u nás.
Jarča*: jaru,problémy nastanou i když jsou děti jenom"naše",já ten generál a 
ten lidumil...
Jarča*: Je fakt, že já jsem se vdávala bezdětná a když s mladým začala mlátit puberta a začal se chovat nepřístojně, manžel jej několika fackami postavil do latě. Já jsem měla vždycky spíš potíže s okolím. Tenkrát to bylo něco nevídaného, že otec dostal dítě do vlastní péče. Když s ním byl ještě sám, některé ženy měly tendenci " chudáčkovi " pomáhat. No a když jsme se vzali, široké okolí bedlivě sledovalo, jestli macecha dítěti neubližuje.
Včetně tchánovců
Lizbet: takhle by to asi mělo vypadat Bohužel já jsem ovlivněná jinými zkušenosti. Taky máme děti moje, tvoje a naše. Když nad tím tak přemýšlím, tak dokud byly všechny děti relativně malé, bylo všechno celkem v pořádku. Problémy nastaly hlavně v pubertě manželovo dcery, a myslím, že se na tom hodně podepsal i ten můj, když dceři toleroval takové věci, které já bych svým dětem netolerovala. Myslím, že se to na naší rodině dost negativně podepsalo a stálo nás to několik let života. Proto jsem docela skeptická. Ale Blanka má určitě šanci, že pokud budou s přítelem držet spolu, klučina se srovná. Jak píšou ostatní, chce to hlavně čas.
Jarča*: No, nevím, jestli mám svatozář: Staršímu synovi bylo 5 let, když jsem si brala jeho otce / měl jej ve vlastní péči /. Neříkám, že to vždy byla procházka růžovým sadem, ale také nic světoborného. když jsem tenkrát přišla domů s tím, že se chceme vzít, můj táta mi řekl: Uvědom si, že si bereš chlapa s dítětem a podle toho se chovej. Nebudeš to mít lehké. Do roka se narodil druhý syn a opravdu jsem mezi nimi nedělala žádné rozdíly. Dnes má starší 38 let, máme od něj 2 vnuky a někdy si říkám, že by nemuseli chodit tak často
My už bereme jako normu, že jedno dítě má postupně několik tatínků nebo maminek, ale pro to děcko je máma či táta jenom jedna/jeden. Chlapec je malý a už má plnou hlavu starostí. Chodí do školky? Za rok další přelom, zápis a nástup k povinnostem ve škole. Je toho na něj moc. Proto bych já - ač nemám zkušenost - radila zbytečně nevěnovat pozornost tomu, když trucuje. Jen to tolerovat. Nemáš náladu? Nevadí, my si půjdeme hrát sami. Taky by bylo možná dobré dát mu pocit užitečnosti a důležitosti - nikdo neumí utřít prach, jako ty, prosím tě, neměla jsem čas - udělal bys to?
Netlačit na pilu, nepodbízet se, pokud chce, ať je radši s tátou někde na hřišti. Jeho rodina nejste, ta je rozbitá. A to ještě nevíme, co mu doma povídá maminka.
.jpg)
mam-ča: Vidím to stejně
Já to měla o to horší, že jsem vyvdala dvě dcery (tehdy 8 a 9 let), které byly ve výhradní péči otce už od 3 a 4 let, byla jsem první žena, kterou si od rozvodu nastěhoval domů, a on je přeci JEJICH! Půl roku to byly celkem boje (bylo mi 20 a fakt jsem v tom neuměla chodit), ale pak jsem pochopila jedno - ony na něm visí, tak ať si ho užijí. Někdy naplánoval výlet a já třeba řekla, že mě bolí hlava nebo mám hodně žehlení, a jeli oni tři beze mě. Všichni navzájem si užili toho svého ´rodinného trojlístku´ a vrátili se spokojení a i holky byly zase nějakou dobu v klidu. Takže nech malému jeho čas s tátou, jak už tu bylo psáno, ty a tvoje dcera ho nezajímáte, je malý a vy jste pro něj skoro cizí osoby. Buď ať spolu vyrazí na výlet a vy buďte s dcerou doma, nebo naopak. Když budou oni chtít být doma, ať mu tedy uvaří otec - to, že brblá u jídla nemusí být nutně proto, že není dobré, ale proto, že jsi ho vařila ty (vlastní zkušenost). Nevměšuj se do jeho výchovných metod, je to jeho syn, kterého vidí jen takhle jednou za čas, tak ať se navzájem užijí, aby i po letech měli stále dobré vztahy, i kdyby to pro tebe znamenalo třeba zaneřáděnou kuchyň nebo bláto v předsíni.
mam-ča: něco podobného jsem chtěla říct
ať je prostě sám s tatínkem, kterého si asi idealizuje, možná po pár víkendech sám vás vezme na milost
pokud s tím nebude dělat něco hned, tak se to jen věkem nespraví, jsme rodina kde jsou moje,tvoje a naše děti, dohromady sedm a docela to šlo, ale u nás byl tatínek dost přísný a hlavně děti musely na hospodářství dost pomáhat, tak ani moc času na zlobení neměly a věkově byly dost blízko, horší, že si mějak msetihly udělat vztah k dětem, které máme společně, přeci jen už pak byly v pubertě a malý děti je nezajímaly, jinak to, že se děti pošťuchují a perou je normální a je to i mezi vlastními sourozenci
Sestěhovali jste se do přítelova bytu. Nebyl to náhodou byt, ve kterém žil se svou manželkou ? Nebyl to dřív chlapcův domov ?
I to může v duši pětiletého mrňouse hrát negativní roli.
Nesnaž se utužovat rodinu, která rodinou není. Chlapec je u vás dva víkendy v měsíci, takže žádná jeho "náhradní maminka" nejsi.
S dcerou a přítelem si užívejte ten víkend, kdy u vás chlapec není. A když bude mít přítel "víkend se synem", tak ať se SÁM věnuje jenom synkovi. Ty s dcerkou si v té době udělejte "dámskou jízdu". Přespat můžete třeba u babičky, nebo se domů vrátit až večer a zase ráno vyrazit ven, za svými "holčičími záležitostmi".
