Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Dneska se nekonají žádné srandičky, ale potřebuji, milé Šťastné ženy, poradit.

Od té doby, co jsem se přistěhovala do Dánska, jsem pořádně neslavila svoje narozeniny. Ano, manžel každým rokem uvaří super večeři a společnými silami s potomstvem vytvoří dort, ale tím to končí. Narozeniny mám 14 dní před Štědrým dnem a prosinec je v Dánsku nejaktivnější měsíc. Každý má millión povinností, vánočních setkání v práci, s rodinou, s přáteli, besídky ve škole a školce atd a prostě čas na narozenin (navíc my díky manželovým posádkám bydleli vždycky krapet z ruky) prostě nikdo nemá. A já než abych každý rok poslouchala výmluvy, proč nikdo nepřijede a proč sakra musím mít narozeniny zrovna v tak blbou dobu, jsem radši neslavila. Inu hrdý Střelec! Prvních asi patnáct roků obvykle tchán č.1 zatelefonoval a popřál přimo v den D a pak o nejbližším víkendu dorazil s kytkou. Extchán č.2 s tchyní mívali ve zvyku každým rokem poslat rodině vánoční dopis s popisem, jaký byl jejich rok a co očekávají od nového roku, a na končí dopisu bývalo PS: Všechno nejlepší pro paní domu. Až poslední dva tři roky, co je tchyně rozvedená a přestěhovala se do nechutné blízkosti 50 km, mi přeje po telefonu, dokonce se občas strefí i přesně na den.

Jak jsem se zde již zmiňovala, oslavím letos čtyřicítku, což by za oslavu stálo. Naskytá se několik možností a ani jedna z nich se mi, upřímně řečeno, nelíbí.

1) Pořádat oslavu. Nejraději bych slavila s těmi pár přáteli, které jsem v Dánsku potkala a stojí mi i za to, abych pro ně vyvařovala (jinak tuto činnost řadím k největším nechutnostem života). Jenže nemůžu pozvat jenom přátele a nepozvat manželovu rodinu. I kdybych to nakrásně vikingovi nějak, neznámo jak, vysvětlila, tak jeho rodině to nevysvětlím. A byla by to poslední kapka rozbroje. Ne že by mi to vadilo, ale je to jediná rodina, kterou moje dcery mají, a ať se mi to líbí nebo ne, tak se jich nemůžu zbavit takovýmto způsobem.

2) Neslavit vůbec. To se mi nelíbí, přece jenom čtyřícítka si zaslouží aspoň nějak označit v kalendáři

3) Švagrová bude mít v říjnu taky 40 roků a mohla bych jí navrhnout uspořádat oslavu společně (nakonec tento návrh už v širokém příbuzenstvu padl). Ano, příbuzní by dorazili kvůli ní a já bych je spíš vydýchala, švagrovce by zase odpadl problém s financemi, protože pohoštění pro stejné množství hostů bychom platily napůl. Jenže ať dělám, co dělám a rozum mi to radí jako nejlepší řešení, já to nejsem shopna vydýchat. Nedávno přišla dcera s tím, že švagrová už začala plánovat kdy a kde bude slavit a koho pozve. Takže nakonec je možná už pozdě navrhovat společnou oslavu.

4) Příští rok (2013) v listopadu budeme s manželem 20 roků – to je děsný! Možná by šlo skloubit obě oslavy dohromady někdy na příští rok jaro - léto. Moje narozeniny půl roku zpětně a výročí sňatku půl roku napřed. Rodinu bych překousla, když to nebudou jenom narozeniny, a oslava by se mohla uspořádat coby piknik venku na zahradě, možná bez pevné doby, prostě něco jako “den otevřených dveří” a kdo chce, tak ať přijde popřát a připít, a kdo nechce, toho nenutíme. Hezký nápad, ale manžel nechce nic slavit. Prý 20 let není důvod a chce počkat, až jestli se dožijeme společného čtvrt století.

Upřímně, nejlépe se mi zamlouvá alternativa číslo 4, která navíc i decentně řeší problém nabitého programu v prosinci. Protože jestli jsem v nouzi nejvyšši schopna překousnout přítomnost manželovy rodiny a poslouchat jejich přemoudřelé poznámky, tak rozhodně odmítám na svoje narozeniny poslouchat cokoliv na téma: jak se někdo může narodit takhle blbě těsně před Vánocemi a ještě po nich chtít, aby na to obětovali čas v nacpaném rozvrhu! Plus v případě štěstí a dobrého počasí je můžu vyhodit na zahradu a nemusím po nikom gruntovat barák. Jenže manžel mi udělal čáru přes rozpočet.