Jak najít vztah k „vyvdanému“ dítěti? Začínám být zoufalá.
.jpg)
Je mi pětatřicet, jsem rozvedená a mám osmiletou dceru. Před rokem a půl jsem se seznámila se svým současným přítelem, je stejně starý jako já a je rovněž rozvedený, z předchozího manželství má pětiletého syna, který u nás tráví každý druhý víkend.
Sestěhovali jsme se do jeho bytu před čtyřmi měsíci a já měla pocit, že bude všechno v pořádku. S přítelem si velmi rozumíme, moje dcera ho přijala naprosto úžasně, i on ji, těšila jsem se, že budeme rodina a náš život bude takový, jaký má být.
S jeho synem jsem se od začátku snažila vycházet, je malý, bylo mi jasné, že mu chvíli potrvá, než si na mne i na mou dceru zvykne. Jenže z jeho strany pořád není vidět žádný posun. Z každého víkendu, kdy je s námi, jsem vynervovaná já i dcera a vlastně i přítel, který mezi námi pořád tak nějak bruslí a snaží se urovnávat situace.
Malý je totiž dost rozmazlené dítě. Kvůli všemu hned brečí, vzteká se, uráží. Když o tom tak přemýšlím, on snad ani neumí mluvit normálně. Buď ječí nebo kňourá. Nic mu není dost dobré. Jídlo mu nechutná, naplánovaný výlet ho nezajímá, v televizi se vždycky chce koukat na něco jiného než dcera a nakonec vždycky zvítězí, protože ona radši ustoupí.
Je to hodně vyčerpávající. Pro nás všechny. Moc bych chtěla, aby se nám s ním podařilo najít společnou řeč, aby si i on ten pobyt s námi užil, ale ani já, ani přítel, nevíme, jak na to. Veškeré pokusy selhaly. On je často až agresivní, dcera se mu už radši vyhýbá a teď když u nás měl zase být mě poprosila, jestli by na ten víkend nemohla jet k babičce. Prostě se malému snaží vyhnout. (Se svým otcem není dcera v žádném kontaktu kvůli nezájmu z jeho strany.)
K babičce jsem ji pustila, samozřejmě, ale dlouhodobě to asi není vhodné řešení. Spíš bychom se měli naučit spolu žít všichni, já pořád doufám, že klučík jak poroste, dostane trochu víc rozumu. Jinak nevím, kdyby to mělo v tomto duchu pokračovat dál, asi bych se musela s přítelem rozejít, protože nejenom, že z těch víkendů jsem rozhozená já, ale i má dcera, která i když je starší, je pořád ještě malá holka a má právo na svůj klid.
Byla bych moc ráda, kdybyste mi napsaly vaše zkušenosti s „vyvdanými“ dětmi a jak jste si k nim hledaly cestu, jak vám to fungovalo. My jsme totiž všichni docela nešťastní, přítel je rád, že syna vidí, že s ním může být, ale taky ho trápí, že je s ním tak těžké pořízení.
29.9.2014 Rubrika: | Komentářů 34 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jak najít vztah k „vyvdanému“ dítěti? Začínám být zoufalá.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Holka, z vlastní zkušenosti ti můžu říct, že je to běh na dlouhou trať. Máš aspoň tu výhodu, že přítel si to sám uvědomuje, že v synově chování není všechno v pořádku. Horší by bylo, kdyby mu všechno toleroval a ty jsi byla za tu zlou, které pořád něco vadí. U takhle malého dítěte je šance, že se ještě srovná, když budete oba důslední a dáte mu najevo, že jste s ním rádi, ale všechno má svoje meze. Ale rovnou ti říkám, lehké to nebude, přeci jen to, co jsi ochotná tolerovat svému dítěti, vnímáš u toho "cizího" úplně jinak, ten rozdíl tam pořád je, a kdo tvrdí, že ne, buď neříká celou pravdu, nebo má svatozář.
A fakt ty vikendy musite travit splolecne? Podnikni neco s dcerou, urcite bude rada. Malej chce byt s tatou, ty ani dcera ho nezajimate a nechce si hrat na stastnou rodinku protoze ty ses tesila ze to tak bude. Je to petiletej kluk a rozvedli se mu rodice. Asi je dost zmatenej.
A co na me z toho clanku primo krici: nehodnot ho! Rozmazleny, uknourany, jeci. Nehodnot ho. I kdyby to byla pravda, tak je to zalezitost jeho otce, ne tvoje. A otec je hadam vetsinu casu pritomen.
.jpeg)
dadka - 29.9.2014 1:48 
Navíc bych řekla, že vy k té nepohodě vydatně přispíváte, svou nervozitou. Chápu, že je někdy velmi těžké, nenechat se rozhodit, ale vy k víkendu s ním už přistupujete, jako ke stresové situaci, vy jste ta dospělá a vy si naordinujte klid uvnitř sebe. Děti jsou děsně citlivé a když z vás vyzařuje nervozita, přenáší se na to dítě.
Zkuste se nezlobit na něj, nic mu nevnucovat, nepřemlouvat ho ke společným hrám. Dám příklad, venku zavelím, kdo najde nejhezčí list. Klučina se nezapojí, nevadí, nekomentujte to, pochvalte dceru, že nešla nejkrásnější a najděte jinou zábavu. Fňuká, nemá proč, nevšímat si toho, mluvit na něj jakoby se nic nedělo, jako když je v pohodě. Neptejte se ho, co chce dělat, protože on nechce nic, zavelte, jedeme plavat a jeho kňourání, že on nechce prostě neposlouchejte. Pochvalte mu plavky, kruh... a mluvte třeba na dceru, jak se těšíte na tobogán a na vlny..
Rozhodně nic nedosáhnete tím, že na něj budete zlí. Nechceš jet plavat, nemusíš, jen musíš jet s námi, sám doma být nemůžeš, můžeš sedět třeba na lavičce.
Není to jednoduché, ale nevzdávejte se.
Chce to čas a trpělivost. Kyž malý začne ječet, nebo bude vzteklý, nevšímejte si ho a věnujte se dceři. Třeba to zabere. Je ještě malý. Máme doma taky vnuka v jeho letech a pořád je to ještě takové miminko.
Nebo že by jeho maminka štvala dítě proti vám? I to může být pravda, ale to by asi malý ve svém mozečku ještě nezpracioval.
