Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Často slýchám, jak si lidé stěžují na své sousedy v paneláku. Až donedávna jsem nic takového neznala. V panelovém domě bydlíme už dvacet let a s žádnými sousedy jsme nikdy neměli problémy.

Až teď. Do našeho poschodí se přistěhovala mladá rodina se dvěma chlapci. Jsou jim asi 4 a 3 roky. Sama mám děti, a i když už jsou dospělé, živě si pamatuji dobu, kdy byli malé. Myslím, že pochopení a tolerance mám v sobě dost.

Jenže poslední dobou už mi dochází, a dokonce přišel konflikt s naší novou sousedkou. Její kluci jsou totiž hodně, ale opravdu hodně hluční. Jelikož bydlí hned ve vedlejším bytě, máme všechno z první ruky. Křik, dupání, všelijaké rány (asi si kopou míčem). Nedá se před tím uniknout a je to velmi obtížné.

Nejhorší jsou rána. Pracuji ve směnném provozu, z noční směny se vracím dost unavená. Vysprchuji se a jdu spát. Po dvou hodinách mě takřka pravidelně vzbudí naši malí sousedi. Nikoli řevem z bytu, ten naštěstí do naší ložnice tolik nedoléhá, ale rachotem na chodbě. Sousedka s nimi obvykle chodí kolem deváté ráno ven, asi nakupovat.

Je to, jako byste z klece vypustili stádo vřešťanů. Lítají po chodbě, perou se, křičí, občas dopadne nějaká rána i na naše dveře. Jejich matka na to nijak nereaguje. Nastoupí do výtahu, odjedou. Když konečně znovu zaberu, celá situace se opakuje. Asi po hodině se vracejí zpátky a opět s plnou parádou.

Dost dlouho jsem to snášela, ale postupně jsem z toho začala být vynervovaná. Vyspat se potřebuji, zvlášť když jdu večer na další noční službu. Rozhodla jsem se, že sousedku požádám, zda by své děti trošku nezkrotila. Doufala jsem, že mě pochopí. Jenže to jsem se pěkně spletla.

Byla jsem skutečně slušná, vysvětlila jí, že pracuji na směny, po noční se potřebuji vyspat a její děti mě opakovaně probouzejí, když vyjdou na chodbu. Požádala jsem ji, zda by jim nemohla vysvětlit, že na společné chodbě se nekřičí jako na lesy, ať chvíli vydrží, než budou venku.

Její reakce mě mírně řečeno udivila. Velmi korektně a důrazně mi sdělila, že jsou to malé děti, spoustu věcí zatím nechápou, a že bych to měla pochopit já. Oponovala jsem, že malé děti nepochybně některé věci nechápou, ale je snad na rodičích, aby je to chápat naučili. Nic, nehnulo to s ní. Zůstala kamenná a chladná a odpověděla mi, že dnes je prostě jiná doba a děti nejsou od útlého dětství vystaveny buzeraci a přehnaným výchovným nárokům.

Zůstala jsem jako opařená. Na takové jednání jsem v nejmenším nebyla připravená. Ze zoufalství jsem si zkusila dát špunty do uší, ale nějak je špatně snáším, vzbudila jsem se s příšernou bolestí hlavy.

Vím, že mi asi těžko poradíte, co s tak bezohlednými lidmi dělat. Možná však bude mít někdo nápad jak na ně.