Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Co svět světem stojí, vždy byly ženy, které poskytovaly mužům tělesné rozkoše a nechávaly si za to platit. Ne nadarmo se o prostituci říká, že je to z nejstarší řemeslo.

Kromě obyčejných prostitutek byly objektem zájmu (hlavně hodně bohatých mužů) kurtizány. Dělaly vlastně úplně totéž, co jejich „nižší“ kolegyně, ovšem na poněkud vyšší úrovni. Od takové kurtizány se očekávalo víc než jen půlhodinka kdesi v zašlém pokojíku.

Slovo „kurtizána“ pochází ze španělštiny (cortesane) nebo z italštiny (cortigiana) a původně znamenalo „dvorní dáma“. Ve skutečnosti byly kurtizány vlastně luxusní či spíše noblesní prostitutky. Byly poměrně vzdělané, ovládaly cizí jazyky, hru na klavír, měly přehled. Za noc s takovou milenkou platili sexuchtiví boháči částky, které obyčejný člověk nemohl vydělat za celý život.

Kurtizány ovšem nebyly jen nějaké „lepší ženy lehčích mravů". Jejich vliv byl mnohdy značný, a pokud byl jejich pravidelným zákazníkem společensky důležitý a vlivný muž, dokázaly ze své situace docela fikaně těžit.

Třeba taková Olympie Maidalchiniová. Zahřívala lože samotného papeže Inocence X., jenž do úřadu nastoupil v polovině 17. století a kouzlu této ženy bezhlavě propadl. Ona toho uměla náležitě využít. Podařilo se jí ovládnout nejen samotného papeže, ale vlastně celou katolickou církev. Zašla dokonce tak daleko, že jeho jménem podepisovala důležité listiny a rušila kláštery, jejichž majetek si pak přivlastňovala.

V 15. století žila v Itálii jedna z nejproslulejších kurtizán, Imperia da Ferrara. Byla milenkou velmi významného bankéře a maloval ji sám Rafael. Ona sama si hrdě říkala „nejušlechtilejší římská kurva“.

Nebyly to však jen politické záležitosti, do čeho kurtizány často zasahovaly. V době renesance měly také vliv na kulturu, módu, způsob líčení a úpravu vlasů. Byly to právě ony, kdo si jako první začal vlasy odbarvovat na blond.

Díky své profesi a schopnosti manipulovat s vlivnými muži patřily kurtizány k nejbohatším ženám své doby. O opravdové lásce ovšem nemohla být řeč. Vše měly přesně spočítané a na nějaké projevování citů zvědavé nebyly. Svědčí o tom i dopis, který už ve starověkém Řecku napsala Filumené jednomu ze svých milenců: „Proč se namáháš s dlouhými dopisy? Potřebuji padesát zlaťáků a ne dopisy. Když mne tedy miluješ, dávej. Jestli ale už nemáš peníze, pak mne neobtěžuj. K tomu nechť ti dopomáhají bozi.“

V průběhu času se z kurtizán stávaly i špiónky, které k získání tajných informací dovedly využít svůj šarm. Mnohé z nich také zavinily krach či společenské znemožnění svých zámožných milenců.

Dnes se kurtizánám říká „společnice“. Také ony se pohybují ve vyšší společnosti a za nemalý peníz poskytují svou přízeň vlivným a bohatým mužům. A tak to vypadá, že téhle profesi pšenka ještě dlouho pokvete. Kde je poptávka, tam je nabídka, a dokud budou muži za tělesné požitky ochotni platit, vždycky najdou krasavice, které si „hru na lásku“ nechají štědře uhradit.

Otázkou je, zda jsou tito lidé přes veškeré své peněžní zajištění skutečně bohatí. Handlovat s něčím tak intimním je asi záležitost jen pro silné nátury. I když, jak se říká, proti gustu...