Odmilovat se na povel? Jde to?
Připadám si jako nějaká nevyzrálá puberťačka, v životě by mne nenapadlo, že se mi může něco takového stát. Je mi přesně čtyřicet let a naprosto bezhlavě jsem se platonicky zamilovala do kolegy. Tak, že mi to přerůstá přes hlavu.
S tím „platonickým“ zamilováním to tedy není asi tak úplně pravda. Myslím, že ani já jemu nejsem lhostejná, nicméně k ničemu bližšímu mezi námi nedošlo. Cítím, jak nás to k sobě vzájemně přitahuje, ale oba se držíme zpátky. Pravda, jak hluboké jsou jeho city ke mně, netuším, spíš se to podle jeho projevů domýšlím.
Já jsem vdaná, on ženatý. Oba máme děti školou povinné, a to je důvod, proč se bojíme naznačit tomu druhému něco víc. Kolega k nám do společnosti nastoupil před čtyřmi měsíci, a když jsem ho poprvé uviděla, byl to jako blesk z čistého nebe. Nikdy předtím jsem tak silně necítila, že by se, jak se říká, „ledy pohnuly“. Vzájemně jsme se představili, podali si ruce a já byla ztracená.
Prakticky okamžitě jsem ho měla plnou hlavu. Imponovalo mi na něm vše: vzhled, inteligence, rozhled, galantnost. Totálně jsem podlehla jeho kouzlu osobnosti a začala nenápadně vyhledávat jakoukoli záminku, abych se mohla alespoň na chvíli ocitnout v jeho blízkosti.
Po pár týdnech jsem si začala všímat, že je na tom patrně podobně jako já. Občas mi navrhl společný oběd v polední pauze, začal se mi svěřovat i s osobními záležitostmi. Nikdy, opravdu nikdy však nehovořil špatně o své ženě, vždy se o ní, pokud na ni přišla v nějaké souvislosti řeč, vyjadřoval s úctou a respektem. Stejně tak o dětech, které nade vše miluje.
Nevím, jak to prožívá vnitřně, neměla jsem odvahu se ho zeptat. Pokud je na tom podobně jako já, tak je to doslova peklo. Jak jsem psala v úvodu, připadám si jako puberťačka. Pořád na něj myslím, dokonce i když se miluji s manželem, tak si představuji, že je to on. Pokaždé, když ho vidím, rozbuší se mi srdce, když se mne náhodou letmo dotkne, je to jako by mnou projel elektrický proud. Takhle silnou zamilovanost jsem skutečně nikdy nezažila.
Na jednu stranu mne to zaplavuje jakýmsi druhem štěstí, kterého jsem plná, na druhou obavami, aby se mi to nějak nevymklo z rukou. Strašně moc bych s ním chtěla být a žít a vím, že to není možné. On je na tom možná podobně a v zájmu ochrany našich rodin se oba držíme hodně zpátky a i když je nám jasné, že je mezi námi něco víc než jen přátelství, zuby nehty nechce ani jeden z nás překročit tu nebezpečnou hranici, která by nám mohla totálně zbořit dosavadní životy. Uvědomujeme si, že bychom ublížili mnoha lidem, včetně našich dětí.
Asi vám nepřipadám úplně normální. Nezlobím se. Já si taky normální nepřipadám. V životě by mne nenapadlo, že se může něco takového stát. Kdyby to šlo, tak bych se nejradši odmilovala, ale nejde to. Mám v zásobě spoustu rozumových argumentů, které bezvýhradně respektuji. Přesto je ve mně pořádný kus té láskou zasažené části, která se nějak odmítá uzdravit.
Moc by mne zajímalo, jestli se s něčím podobným setkala některá z vás. Mám na mysli s tak obrovským přívalem citů k někomu jinému, že vás to doslova paralyzovalo a totálně ovládlo. A držte mi, prosím, palce, ať to ustojím. Opravdu nemám nejmenší úmysl ničit dětem rodinu a ublížit mému skvělému manželovi.
12.4.2012 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 36 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,6/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Odmilovat se na povel? Jde to?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpeg)
Michalap - 12.4.2012 13:56 - 
tím, že mu to trpíš ubližuješ nejvíc sobě. Poslala bych ho do ..... Ty se tím trápíš a jemu to očividně vyhovuje. Má o sebe postaráno a ještě si užívá mimomanželského vztahu. Nezlob se, ale máš v sobě tak málo hrdosti, že ho něčím nebacíš. Mě by to strašně uráželo. Sbalila bych mu kufr a vyměnila zámky
Když si teda nemůže pomoct, tak mu přeju štěstí. Vždyt tě to musí strašně ubíjet, zasloužíš si to? Ona si ho ráda vezme. Opravdu stojíš o někoho, kdo tě podvádí a lže ti?
Podle toho, jak to popisuješ, bych to viděla spíš na chemii a poblázněné hormóny než nějaký hluboký cit. Je možné, že mají pravdu ty, co tu psaly "až se s ním vyspíš, přejde to", ale já osobně bych na to neměla žaludek ani odvahu riskovat, že to nepřejde. I když je to těžké, snažila bych se kontakt s kolegou omezit na minimum nutné z pracovního hlediska a úplně eliminovat setkání o samotě, e-maily, SMSky a jiný soukromý kontakt.
Nedávnou jsem taky něco podobného zažila. Po několika letech jsem potakala svoji dávnou platonickou lásku a znovu mě uhranul úplně stejně jako tenkrát, aniž bysme spolu promluvili víc než pozdrav. Byla jsem v obrovském pokušení s ním navázat bližší kontakt, ale nakonec jsem se rozhodla, že bude lepší nečeřit vody. Svého manžela podvést nechci, tak k čemu by mi to bylo? Akorát bych se trápila nenaplněnou zamilovaností (příčí se mi tomu říkat láska), pochybnostmi a výčitkami svědomí. Souhlasím s tím, že udržovat kamarádský vztah s někým, v jehož přítomnosti se ti podlamují kolena a v břiše třepetají motýli, je nemožné.
Hm, můj manžel se takhle odmilovává od bývalé kolegyně asi 5 let, taky mezi nima přeskočila asi jiskra, vždycky zalže, že s ní dávno nic nemá a přesto se se železnou pravidelností na ně něco prozradí. Ode mě a dětí odejít nechce. Radši ubližuje všem. Ona se kvůli němo rozvedla.
Stanik: cop je v domě - výbornej překlep 
platonická láska je kráná věc náhodou... ale obzvláště pak v práci by měla zůstat výhradně platonickou , zvláště jsem li-zadaná. Navíc v práci platí, že "cop je v domě , není pro mě". Aspoň by mělo, vztahy na pracovišti nedělají dobrotu.
.jpg)
Bylo mi taky čtyřicet, když se mi stalo totéž, jen s tím rozdílem, že to nebyl přímo kolega z práce. Psali jsme si maily, trávili jsme spolu volný čas a byli jsme oba šťastní. Pak mi napsal, že kvůli rodině musí náš vztah ukončit. Obrečela jsem to, stačilo mi si na něj vzpomenout a brečela jsem. Napsala jsem mu maïl, že mě náš vztah nabíjí energií a dobrou náladou a že z toho má užitek i moje rodina - a jak je to u něj? Přiznal, že stejně. Je to už více než 13 let a náš vztah trvá. Už to není ta bezhlavá zamilovanost, ale pořád jsme spolu moc rádi, jeden na druhého se můžeme spolehnout. Vídáme se jednou až dvakrát do týdne, ve dny kdy jeho žena chodí s kamarádkami na pokec a můj muž s kamarády na víno (podařilo se nám je nasměrovat na stejný den) . Děti už máme mimo domov a partneři tím nijak netrpí. Ve čtyřiceti jsem si nepřála nic jiného, než aby se stal otcem mého dalšího dítěte.
JE TO STRAŠNĚ TĚŽKÉ, DRŽÍM PALCE, ABYS TO NĚJAK USTÁLA.
Víš,možná jsi u něj našla něco, co ti podvědomě u tvého manžela chybí. Třeba možnost se bavit o některých věcech, cokoli, možná na to přijdeš sama. Ale tenhle zase nemusí mít to, co má tvůj manžel, jenže to nevidíš, protože to ti nechybí, to ti dává manžel.
Asi není nic špatného si užívat hezké pocity, jen ale nikdy nezapomeň, že sny je jedna věc, ale realita jiná, která se od těch snů dost liší. A sny pominou s největší zamilovaností. Za půl roku? Tak nějak. Možná by to nemuselo být taky špatné, ale patrně ne lepší než máš teď se svým manželem, jen by byla pak spousta lidí, na kterých ti záleží, nešťastná. Zkus si představit, co bys získala a co ztratila ty a oni. Dokázala bys založit své nejisté štěstí na jejich neštěstí? Já tedy ne.
Tohle by tě mohlo taky udržet u používání rozumu.
Zažila jsem to jednou. Taky jsem nějak nechápala, co se děje. Jen tedy on byl rozvedený a nebyl kolega, nevídali jsme se denně,jen jsme si denně psali přes Skype, klidně dlouho do noci, případně volali a sem tam šli někam na večeři nebo jen pokecat osobně.
Bylo mi jasné že:
1) ovládat to moc nejde
2) nemíním to nechat dojít tak daleko, aby to nějak ublížilo rodině, i kdyby o tom nevěděli, stačí, že bych o tom věděla já. Můj manžel je ten, s kým chci být
3) zamilování je hezká věc, ale všechno po čase vyprchá a až pak si člověk uvědomí, jaký by byl skutečný dlouhodobý vztah.
Časem se to ustálilo na normální kamarádský vztah, máme si co říct, o čem se bavit, ale teď naprosto nechápu, co jsem na něm viděla a jak to na mě mohlo tak působit. Kdybych se tehdy zachovala jinak (jako že vím že ne, mozek mi asi naštěstí nikdy úplně nevypíná) tak bych teď trpce litovala a ublížila spoustě lidí.
O dodatečně obdivuju manžela, který mně a našemu vztahu věřil natolik, že ho nechávalo v klidu, že si píšu a bavím se takhle intenzivně s nějakým cizím chlapem 
Zamysli se nad tím, jestli tvůj manžel stojí za to, abys s ním byla. Pokud ano, připomeň si to vždycky, když budeš mít nějaké jiné nápady. Tahle myšlenka by to měla pořád zůstávat někde vzadu v hlavě. A vydrž, ono to časem přejde a budeš ráda, jak ses zachovala.
Pokud ale o svém manželství pochybuješ, je to jiná věc, to už si musíš rozmyslet sama.
Stalo se mi to několikrát, takovej výbuch chemie, ale naštěstí to časem vyprchalo. Nejlepší je, když se s takovým magnetem přestaneš stýkat úplně. Sejde z očí sejde z mysli. Ale to asi dost dobře nejde, když je to kolega. Držím tedy palce ať to ustojíš, jsem si stoprocentně jistá, že to přejde 
barka: No netvrdím na 100%,ale představy jsou jedna věc a skutečnost-realita-věc druhá...Bára si jen myslí,že ten pán se do ní též zamiloval,ale já bych viděla jen sex a nic více.....
.gif)
Almega: 8:42.....až teď tě čtu....a píšu vlastně to samé...
jak se pozná rozhled a inteligence při prvním podání ruky ?
Báro, vzpamatuj se...........možná až se s ním vyspíš tak se raz dva odmiluješ...
Pokud nechcete rozbít rodiny, nesmíte se stýkat a navzájem se vyhledávat. Sejde z očí.....
Někoho, před kým se vám rozklepou kolena a okolo žaludku se třepotají motýli, nelze mít za kamaráda.
Almega: to bych v žádném případě nezkoušela,
může to naopak způsobit pohromu. Pokud je to
vzájemné, bude to "fungovat" i tam!
Spíš bych dala na radu modroočky, pokud je to
férový chlap, takto byste to ustáli oba 
.JPG)
modroočka: mám podobnou zkušenost, lásky je spousta druhů, tak proč by nešlo ho mít ráda jako přítele...ale byla to fuška se k takovému postoji dostat..
