Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Přemýšlíte občas o tom, jak žili a čím byli vaši praprapředci? Já čím jsem starší, tím víc zjišťuji, že mě to hodně zajímá a patrně mám už teď naplánovanou aktivitu, až budu v důchodu. Neočekávám, že se mezi nimi najde nějaký šlechtic nebo něco podobného, ale strašně by mě zajímalo, jak asi žili, kolik měli dětí, kde bydleli…

Teď je mi přes padesát a co jsem zjistila jen z vyprávění mých rodičů a prarodičů je pro mne velmi zajímavé a ráda bych došla ještě dál. Mám částečně zmapované celé dvacáté století mých předků a chtěla bych zajít ještě dál.

Pokud máte stejnou „úchylku“, pojďte se podělit o osudy lidí z vaší rodiny, kteří žili dávno před tím, než jste se vy sami narodili. Protože jak se říká, každý lidský život by vydal na román, a takový reálný román podle skutečných událostí má rozhodně své kouzlo.

Někteří mí předci rozhodně neměli na růžích ustláno, jejich životy byly často i dost pohnuté a zdaleka ne vždy se konal happy end.

Jeden můj pradědeček padl v první světové válce a zanechal zde manželku a šest malých dětí. Jedním z těch dětí byla i má babička, která se v první půlce třicátých let stala svobodnou matkou, což nebyl v té době zrovna jednoduchý úděl. Přesto se s ním popasovala velmi dobře a nakonec potkala i hodného muže, mého dědečka, který její holčičku přijal za vlastní a plně jí nahradil chybějícího otce.

Babiččin bratr zase za druhé světové války působil v odboji a jeho život vyhasl v koncentračním táboře Dachau. Další strýc skončil v koncentráku také, udal ho soused za poslouchání rádia Londýn.

Druhý pradědeček se ve dvacátých letech nechal naverbovat do francouzských legií a bojoval v Africe, kde upadl do zajetí, z něhož se mu podařilo s několika spoluvězni uprchnout, útěk přežil a po návratu domů se oženil a zřídil si vlastní taxislužbu.

Jedna prateta, ač pocházela z chudých poměrů, očarovala ve třicátých letech jistého továrníka a stala se z ní paní továrníková. Bohužel, život v luxusu zaplatili se svým manžele po roce 48 nejen znárodněním jejich majetku, ale i pobytem v komunistickém kriminále, odkud se teta po pěti letech vrátila. Její manžel nikoli, respektive propuštění se dočkal, ale s natolik podlomených zdravím, že velmi brzy poté skonal.

 Co rodina, to vlastní historie, co člověk, to jedinečný osud. Škoda, že ty úplně dávné nám už asi zůstanou navždy utajeny.

Co víte vy o svých předcích? Zajímá vás, jak žili, čím byli? Pátráte po nich? Pojďte si na ně zavzpomínat a oživit alespoň touto cestou dávno zapomenuté příběhy lidí, kteří už mnoho let nejsou mezi námi.