Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Asi vám budu připadat tak trochu připitomělá se svým dotazem, ale přesto se osmělím. Ačkoli je mi už sedmadvacet let, nikdy jsem neměla žádnou vážnější známost. Pro kluky jsem byla vždycky hlavně „ta dobrá kamarádka“ a o intimnější sblížení zájem neměli.

V době dospívání jsem tím hodně trpěla. Věděla jsem, z čeho jejich nezájem pramení. Když pán bůh naděloval krásu, určitě jsem chyběla. Mé tělesné proporce, či spíše disproporce, rozhodně nebyly pro mužské oko nijak přitažlivé.

Od malička jsem měla problém s váhou, při tělocviku jsem bývala zdrojem všeobecného veselí. Místo vlasů mi narostlo jen jakési střapaté chmýří a k dovršení všeho jsem pihatá doslova po celém těle. Až do svých patnácti let jsem silně šilhala, což naštěstí spravila operace.

Ze svého vzhledu jsem mívala těžká traumata a postupně si zvykala, že na nějaký hezký vztah nemám nárok. Platonické lásky, které jsem měla, byly všechny vyplakány do polštáře, protože mi bylo jasné, že dál než k mým představám to nikdy nedojde.

Přibližně od mých dvaceti let se se mnou začaly dít změny. Nevím, čím to bylo způsobené, připadalo mi, jako bych se začala fyzicky měnit zcela nezávisle na svém snažení. Nadbytečná kila padala dolů a během roku a půl jsem se z obézní koule stala docela štíhlou mladou ženou s poměrně pěknou postavou. Přitom jsem vědomě nedržela žádnou dietu, nic.

Z ubývajících kil jsem měla radost a začala pak na sobě více pracovat. Naučila jsem se líčit, oblékat… Zkrátka je ze mne úplně jiný člověk a lidi, kteří mne dlouho neviděli, neskrývají nad tou proměnou údiv.   

Dokonce o mne začali projevovat zájem i muži, čemuž jsme se až donedávna bránila. Ta nešťastná škaredá holčička byla (a tak trochu stále ještě je) usazená hluboko v mém nitru. V důsledku toho jsem ve svém věku ještě panna.

Ano, vím, že to pro mnohé z vás bude znít neuvěřitelně, ale skutečně jsem ještě neměla s žádným mužem intimní styk. A teď se konečně dostávám k mému problému, který jsem si troufla sem napsat, protože anonymně mi to tak nevadí.

Před třemi týdny jsme se seznámila s fajn mladým mužem a je mi s ním opravdu nádherně. Nikdy jsme nic takového nezažila, je to pro mne skutečně poprvé. Těším se na každou schůzku, užívám si jeho pozornost… Jediné, s čím mám problém, je intimní sblížení. On už začíná pomaličku naznačovat, že by se mnou byl rád někde v soukromí, já se tomu stále bráním. Mám strach, že ho zklamu, vlastně ani nevím, jak dlouho bych měla čekat, než se s ním poprvé pomiluji. A hlavně, strašně, ale opravdu strašně se bojím, že pozná, že jsem ještě panna, a ztratí o mne potom zájem.

Nevím, co mám dělat. Nechci ho ztratit, mám ho ráda a myslím, že i on mne. Ale neznáme se ještě tak dlouho, abych se cítila na to, říct mu o sobě ty nejintimnější věci. Možná, že mne jako ženy pochopíte a dokážete mi poradit, jak se v mé situaci zachovat.