Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Připadám si jako nějaká nevyzrálá puberťačka, v životě by mne nenapadlo, že se mi může něco takového stát. Je mi přesně čtyřicet let a naprosto bezhlavě jsem se platonicky zamilovala do kolegy. Tak, že mi to přerůstá přes hlavu.

S tím „platonickým“ zamilováním to tedy není asi tak úplně pravda. Myslím, že ani já jemu nejsem lhostejná, nicméně k ničemu bližšímu mezi námi nedošlo. Cítím, jak nás to k sobě vzájemně přitahuje, ale oba se držíme zpátky. Pravda, jak hluboké jsou jeho city ke mně, netuším, spíš se to podle jeho projevů domýšlím.

Já jsem vdaná, on ženatý. Oba máme děti školou povinné, a to je důvod, proč se bojíme naznačit tomu druhému něco víc. Kolega k nám do společnosti nastoupil před čtyřmi měsíci, a když jsem ho poprvé uviděla, byl to jako blesk z čistého nebe. Nikdy předtím jsem tak silně necítila, že by se, jak se říká, „ledy pohnuly“. Vzájemně jsme se představili, podali si ruce a já byla ztracená.

Prakticky okamžitě jsem ho měla plnou hlavu. Imponovalo mi na něm vše: vzhled, inteligence, rozhled, galantnost. Totálně jsem podlehla jeho kouzlu osobnosti a začala nenápadně vyhledávat jakoukoli záminku, abych se mohla alespoň na chvíli ocitnout v jeho blízkosti.

Po pár týdnech jsem si začala všímat, že je na tom patrně podobně jako já. Občas mi navrhl společný oběd v polední pauze, začal se mi svěřovat i s osobními záležitostmi. Nikdy, opravdu nikdy však nehovořil špatně o své ženě, vždy se o ní, pokud na ni přišla v nějaké souvislosti řeč, vyjadřoval s úctou a respektem. Stejně tak o dětech, které nade vše miluje.

Nevím, jak to prožívá vnitřně, neměla jsem odvahu se ho zeptat. Pokud je na tom podobně jako já, tak je to doslova peklo. Jak jsem psala v úvodu, připadám si jako puberťačka. Pořád na něj myslím, dokonce i když se miluji s manželem, tak si představuji, že je to on. Pokaždé, když ho vidím, rozbuší se mi srdce, když se mne náhodou letmo dotkne, je to jako by mnou projel elektrický proud. Takhle silnou zamilovanost jsem skutečně nikdy nezažila.

Na jednu stranu mne to zaplavuje jakýmsi druhem štěstí, kterého jsem plná, na druhou obavami, aby se mi to nějak nevymklo z rukou. Strašně moc bych s ním chtěla být a žít a vím, že to není možné. On je na tom možná podobně a v zájmu ochrany našich rodin se oba držíme hodně zpátky a i když je nám jasné, že je mezi námi něco víc než jen přátelství, zuby nehty nechce ani jeden z nás překročit tu nebezpečnou hranici, která by nám mohla totálně zbořit dosavadní životy. Uvědomujeme si, že bychom ublížili mnoha lidem, včetně našich dětí.

Asi vám nepřipadám úplně normální. Nezlobím se. Já si taky normální nepřipadám. V životě by mne nenapadlo, že se může něco takového stát. Kdyby to šlo, tak bych se nejradši odmilovala, ale nejde to. Mám v zásobě spoustu rozumových argumentů, které bezvýhradně respektuji. Přesto je ve mně pořádný kus té láskou zasažené části, která se nějak odmítá uzdravit.

Moc by mne zajímalo, jestli se s něčím podobným setkala některá z vás. Mám na mysli s tak obrovským přívalem citů k někomu jinému, že vás to doslova paralyzovalo a totálně ovládlo. A držte mi, prosím, palce, ať to ustojím. Opravdu nemám nejmenší úmysl ničit dětem rodinu a ublížit mému skvělému manželovi.