Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Právě stojím před velkým dilematem. Mám čtrnáctiměsíční holčičku a naskytla se mi možnost začít pracovat na velice zajímavé pozici. Zkrátka – dostala jsem nabídku, která přijde jednou za život nebo možná taky nikdy.

Svou dcerku miluji, nevadí mi být s ní doma a starat se o ni. Nejsem frustrovaná tím, že nechodím do zaměstnání. Nenudím se, ani si nepřipadám, že bych nějak zakrňovala. Mateřství si užívám a jsem šťastná.

Jenže teď mám v hlavě brouka, který mi nedá spát. V rozpětí jednoho měsíce bych se měla rozhodnout, jestli místo přijmu, nebo ne. Do práce nepotřebuji jít kvůli penězům, manžel nás zabezpečí slušně. Nicméně vím, že bych jednou, až Adélka povyroste, do práce rozhodně šla. A teď mám možnost dělat to, co mě skutečně baví, navíc velice dobře ohodnocené. Následný profesní růst je zajištěný. Zkrátka mohla bych na tom stavět i do budoucna.

A tak to s manželem probíráme ze všech stran. Samozřejmě, že hlavní osobou, či spíše osůbkou, je v tomto problému naše Adélka. Chceme, aby byla šťastná a spokojená. O jeslích neuvažujeme ani náhodou, spíš nás napadlo, že bychom sehnali chůvu na plný úvazek.

Asi by to bylo nejlepší řešení – malá by měla stálého člověka, který by se o ni staral v době naší nepřítomnosti, a určitě by tím nijak nestrádala.

Problém s tím mám já. Sílí ve mně obava, abych Adélku tím, že ji na většinu dne předám někomu jinému, nějak neztratila. Je přece jen maličká a určitě k případné chůvě hodně přilne. Ona se jí bude věnovat, ona ji bude učit básničky, uslyší její první slova, věty, bude jí foukat na bebíčka... Vlastně tím nahradí roli matky. Já se budu vracet až navečer, někdy možná později, a Adélku uvidím sotva pár hodin denně.

Vím, že v cizině je chůva poměrně běžná záležitost, a možná to vidím zbytečně dramaticky. Přesto ve mně tyto strachy hlodají. I to, aby ta paní byla na Adélku hodná a vštěpovala jí správnou výchovu. To je další kámen úrazu: moje dítě bude vlastně vychovávat cizí žena.

Honí se mi toho v hlavě strašně moc. Chvíli jsem pro a druhý den zas proti. Nejsem schopná udělat definitivní rozhodnutí. Manžel mi řekl, že záleží na mně a bude respektovat, ať se rozhodnu jakkoli. Když jsem se o tom zmínila před oběma rodiči, setkala jsem se s velkým odporem. Podle nich potřebuje tak malé dítě především mámu. Žádná kariéra, byť by byla sebevíc oslnivá, nemůže vynahradit první roky strávené s vlastním dítětem.

Já to všechno vím. Nejradši bych byla, kdybych to všechno mohla skloubit a být pořádnou mámou a zároveň dělat práci, která mě tak láká. Jenomže to nejde, musím si vybrat.

Napadlo mě zeptat se čtenářek, zda mají zkušenosti s chůvou. S tím, když měly tak malé dítě a šly do práce. Jak jste to všechno snášely? A nelitovaly jste později svého rozhodnutí? Předem děkuji za vaše příspěvky, třeba mi pomohou v rozhodování. Děkuji...