Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

A je tak strašně nutné, aby se dítě nemuselo uspávat? Já mám děti dvě, uspávala jsem pokaždé a přišlo mi to vždycky jako moc příjemné. Časem stejně dítě přestane uspávání samo vyžadovat, nikdo přece neuspává puberťáka, tak ten krátký čas si můžeme s dětmi společně užít. Pak na to budeme už jen vzpomínat.

no, my jsme to dělali tak, že jsem dceru držela taky za ruku. přečetla jsem pohádku, zhasla, držela jí a ona během chviličky usnula. moc dobře věděla, že když se v noci vzbudí, tak si pro ni dojdu a vezmu si jí k sobě do postele. asi od 2 let normálně zavolala (nechávala jsem jí svítit světlušku - takové to malinké světýlko), takže se nebála a nebyl důvod plakat. pak nastoupila do školky a protože to už byla velká ženská, tak jsem přečetla pohádku, rozsvítila světlušku a odešla. děláme to tak do dneška. pouze z "krásné sny miláčku" se nám to změnilo na "krásné růžové obláčkové sny" obě jsme to měly v klidu. a odnaučit dítě, aby s vámi usínalo, není žádný problém. aspoň u nás vůbec nebyl. párkrát se řeklo ne, a bylo po jakémkoli problému

Sama dítě nemám, ale vím ze špatné zkušenosti kamarádek, že si brali dítě do postele a teď se ho nemůžou zbavit. Nebo že u něj byli dokud neusnul a on to vyžaduje. A že vydrželi být hodně dlouho vzhůru. Ale záleží jen na vás a na dítku. Takže asi zkoušet co si můžete dovolit - nebo co vám dítko dovolí

to je velmi individualni podle ditete.... nektere deti jsou lehci spaci, jine deti tvrdi spaci... jedno dite je citlive, druhe neni... jedno se boji v noci, druhe se otoci na druhy bok a hned zase usne....

at si to zaridi kazda maminka tak jak to citi ona.... ne co rikaji sousedky, rodina, doktori, kamaradky...

maminka si musi tvorit duveru ditete uz od narozeni... kdyz rodice zklamaji mohou dite navzdy ztratit

myslím že nejlepší řešení je vykašlat se na okolí a na to, jak to má kdo zařízený a zařídit se podle sebe a hlavně podle svého dítěte - to je to důležité, nikoliv jeslti Novákovi u uspávání skáčou po uších a Procházkovi strčí dítě do postele a jdou pryč.

U nás - nějak si nepamatuju nějaké problémy se starším. O jednadvacet měsíců a jedno dítě později bylo vše jinak. V okamžiku, kdy se dcera budila co dvacet minut, a těch co dvacet minut se dožadovala "uspávadla" (kojení, které neprovozovala, stačilo jí se přisosnout a byla tuhá), tak jsem to řešit musela. Kvůli ní i kvůli sobě, protože pět hodin apánku natrhaných na patnáctiminutové kousíčky nemůže být prospěšných nikomu.

Jestli máš pocit, že ten pláč nejde vydržet, tak zkus změnit postup - třeba že další den u něj zůstaneš, ale budeš mu jen zpívat / mluvit na něj, ale nebudeš držet za ručičku, další den už nebudeš hned u postýlky ale třeba jen v křesle ve stejné místnosti, až se naučí uspávat sám... já jsem kojení nahradila drbáním zádíček v postýlce, pak jsem odbourala drbání a zpívala, pak jsem jen udělala š-š-š v polospánku z postele a pak to najednou fungovalo... ale já jsem nějak "věděla", že tohle je postup, který u nás fungovat bude... ty znáš svoje dítě, ty bys měla vědět, jak to udělat nejlépe.

Já jsem chvilku povídala a držela za ruku, potom dala pusinku, řekla dobrou noc, zhasla a odešla. Dobrou noc jsem mu říkala, i když mu byl měsíc. Sice smyslu nerozuměl, ale patřilo to k rituálu, který jasně říkal : Tak, a teď už je noční klid a spí se.
Když plakal, přišla jsem tam, podívala se na něho, přikryla, ale už bez světla a beze slova a bez vyndavání z postýlky.
Věřím, že pokud se bude úplně stejný rituál opakovat několik dní za sebou, zvykne si na něj (to samozřejmě platí i o složitém uspávání)