Mám chamtivou kolegyni. Co s ní?
.jpg)
Nejsem už nejmladší a za léta strávená v práci jsem zažila ledacos. Seděla jsem v kanceláři i v provozu s nejrůznějšími ženami i muži a pokaždé jsme se dohodli a nějak vzájemně srovnali. Teď jsme ale přijali kolegyni, která se chová tak, že nevím, co si s tím počít.
Dostala jsem ji do kanceláře zrovna já, protože děláme skoro stejnou agendu. Pracovně problém nemáme, každá si děláme svoje, ale se vším ostatním je to naopak. Ona je jedináček a je zvyklá, že všechno má a každý jí všechno dá. Přitom ona sama do společného fondu nijak nepřispívá, není zvyklá se dělit. Budu konkrétní. Nemáme žádné firemní nádobí, každý má svoje vlastní hrníčky, lžičky nebo talíře.
Hned první den nástupu se v kanceláři rozhlédla, popadla můj hrnek a prohlásila, že se jí líbí a bude z něj pít. Taktně jsem jí vysvětlila, že ten hrnek je můj, ale bylo jí to jedno, prý si mám přinést jiný, když mi to vadí. Musela jsem být tvrdší a zkrátka si ho vzít nazpátek. To samé je se vším ostatním. Vždycky jsme všude měli společnou sklenici s kávou, s mlékem nebo cukrem a všichni jsme se s doplňováním střídali, nehlídali jsme si, kdo kolik vypil, ale každý dosypával tak nějak nastejno jako všichni ostatní. Tahle si jen bere, a když jsem ji upozornila, že by také měla přinést kávu, když ji spotřebovala, dočkala jsem se skoro výsměchu. .jpg)
Od té doby sice někdy přinese, ale bere si dvakrát tolik. Nakonec jsem si začala brát skleničku jen pro sebe a nechávám si ji ve stole. Stejně jsem ale zjistila, že mi klidně vleze do šuplíku a vezme si, jakoby se nechumelilo. To samé je s čajem, s cukrem, s mlékem, s vodičkou na brýle, papírovými kapesníky, propiskami, zkrátka úplně se vším. Už jsem jí říkala snad stokrát, že mi na moje věci nemá sahat, ale její argument je pokaždé, že dělám scény kvůli kapesníku za dva haléře, že to ona by nikdy neudělala, takovou malichernost a že si klidně můžu brát její věci. Problém je v tom, že ona většinou nic k použití nemá a navíc já na to nemám žaludek, jen tak si brát něco cizího.
Možná bych to brala lépe, kdyby o to aspoň požádala a potom poděkovala, ale ona si prostě přijde a zcela automaticky si vezme. Ještě se i nahne přese mne, když si to dám někam dozadu, abych tím dala najevo, že to není veřejné, nebo si otevře šuplík, jako by to byl její stůl. Kdyby to bylo moje dítě, naplácala bych mu přes ruce, ale téhle slečně nemůžu udělat nic. Na moje výtky má jen drzé řeči a zesměšňuje mne.
Nejhorší je, že má v podstatě pravdu, o pár haléřů skutečně nezchudnu, ale neskutečně mi vadí ten princip a neúcta k věcem druhého. Ona ale takového hodnoty vůbec neuznává. Nevím, jestli rezignovat a dělit se o všechny své věci, nebo se dál hádat a rozčilovat. Když to potom vytáhne někde na veřejnosti, bývám za tu špatnou já a všichni se mi smějí, že mi jde o takové malichernosti, přitom já si myslím, že chyba není na moje straně. Co si o tom myslíte vy, skutečně jsem tak malicherná, nebo ona je jen pěkně nevychovaná?
21.5.2012 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 36 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Mám chamtivou kolegyni. Co s ní?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..JPG)
spočítat, zvážit, evidovat - předat... ať vidí kolik čeho spotřebovala versus co dala ona do banku... 
donést špinavou utěrku, do cukru křídu, do jaru lepidlo, do mlíka gutalax, do kafe živočišné uhlí, hrnek něčím pořádně zasrat, kapesníky nabízet posmrkané... a vydržet... 
Nejsi malicherná. Ona je zlodějka a ještě se tím chlubí. Rada Mashanky s věcmi v tašce se mi líbí.
Pár nápadů:
- Přechodně bych začala požívat látkové kapesníky a měla je v kapse, tužku jednu. Kafe bych si donesla z domu v termosce uvařené.
- Já jsem potvora cholerická, takže bych asi v okamžiku, kdy mi sebrala hrníček a odmítá ho vydat pořídila nový a ten starý před jejíma očima vzala do ruky "Ten je krásný, co?" a pěkně s ním třískla o zem. (Což by mi pomohlo se trochu uklidnit.) Ona by si nemohla stěžovat, protože jsem nezničila nic jejího.
- Na společný mlíko mě napadá jedna věc, která u mamky v práci zabrala na zlodějku (kradla tajně a ne ze společného, ale soukromé nákupy z lednice) - gutalax v pořádné dávce.
- Další možnost - přijde, pochválím nový parfém a prohrabu jí kabelku, abych si tu úžasnou vůni taky vyzkoušela. Vždyť co to je, jedno šplíchnutí zas tolik nestojí, ne? Ona možná potřebuje na hrubý pytel hrubou záplatu.
- Nebo bych si domluvila s kámoškou, že mi zavolá v době, kdy je spolupracovnice určitě se mnou v kanceláři. "Ne, promiň, teď tam nemůžu zaběhnout. Ne, fakt ne. Než se vrátím, tak mi ta (a hodně nahlas pronesu) NEVYCHOVANÁ ZLODĚJKA zase prohrabe všechny věci a vybere si, co by se jí hodilo. ..... A pokračovala bych v líčení všech drzostí a drobných krádeží a pomlouvání, ať si slečna poslechne.
- Požádat šéfa o výměnu kanceláře. (Případně to navrhnout kolegyni, které jí "baští" její kecy o tom, jak jsi malicherná).
to už není ani tak kolegyně, jako zlodějka. 
.jpg)
To už je moc - tento případ bych skutečně řešila radikálně - svoje věci bych měla v tašce - jakmile by mi sáhla do tašky, obvinila bych ji z pokusu o krádež a pořádně to rozmázla - oznámila nadřízenému, apod.. S takovým spratkem nelze mít slitování. Navíc jí tím děláš službu.
Čím dřív pochopí, že to, co asi fungovalo u nich doma, prostě ve společnosti nefunguje, tím dřív přestane mít problémy lidmi šude, kam vleze
S něčím takovým v takové míře jsem se nesetkala.
Jedině snad jeden nekuřák vždy s námi kouřil "davajky"... a pro něho jsme měli připravenou krabičku s 1 - 2 cigaretami.
To, co popisuješ, je mnohem rozmanitější. Pokud by se to stalo mně a já byla za lakomce u ostatních kolegů, měla bych jen jednu tužku, druhá by tekla, 1 kapesník (zkusila bych nabídnout použitý-papírový) apod., v případě potřeby bych ji posílala do jiné kanceláře. Za týden se už nad tím někdo pozastaví a brzy jí někdo něco ostrého řekne, když Tvoje slova nebrala vážně.
Nejde to mít v šuplíku zamčené. Pokud přijde a bude s ním cloumat, její věc. Pokud si řekne, prostě nedat.
Asi bych jí natvrdo řekla, že si jen bere a nic do společného nedá, jestli jí to není blbé. Nejde o pár halířů, ale o princip. A když se jí to nelíbí, ať si nosí svoje, z tvého už nic nedostane. A klidně se pohádat a zesměšňovat zase ji.
Já teda mám vždycky opačné zkušenosti, každý si spíš hlídá, aby si nevzall víc než je jeho podíl a pokud ano, tak dokoupí do společného.
