Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Potřebuju se vypsat z velké bolesti, kterou jsem si způsobila sama. Asi mne odsoudíte, i když v skrytu duše doufám, že tady najdu pochopení, povzbuzení . Vůbec mi není dobře. Nechala jsem se totiž přemluvit k potratu a jsem z toho totálně na dně.

Je mi 27 let, s přítelem jsme spolu dva roky chodili a více než rok spolu i bydleli. Brala jsem hormonální antikoncepci, kterou jsem ze zdravotních důvodů musela na čas vysadit. Příteli jsem řekla, že musí být opatrný a dávat si pozor, kondomy odmítal. Dítě jsme neplánovali, až někdy v budoucnu. Bohužel, po pěti měsících od doby, kdy jsem HA vysadila, jsem otěhotněla.

Když jsem to zjistila, byla jsem hodně zaskočená. Koukala jsem na dvě čárky na testu a nechápala. V průběhu dne, jak se mi to postupně rozkládalo v hlavě jsem se přistihla, že z toho nejsem úplně vyplašená, naopak, ten pocit, že jsem těhotná a budu mít dítě, se mi začal velmi zamlouvat.

Večer jsem o svém těhotenství řekla  příteli, byl z toho šokovaný, tvrdil, že to není možné, že si přece dával pozor. Dokonce mne i obvinil, jestli jsem si snad neužila někde bokem. Tím se mne hodně dotkl. Ale chápala jsem, že se cítí zaskočený. Dala jsem mu čas na rozdýchání a pak navedla řeč, co bude dál. Jeho reakce byla jednoznačná. Dítě v tuto chvíli rozhodně ne, byl hodně kategorický. Řekla jsem mu, že pro mne to tak jednoduché není, že i když jsme mimino ještě neplánovali, stalo se, já ho mám v sobě a nemůžu ho jen tak dát pryč.

Dohadovali jsme se několik dní, kdy já jsem doufala, že on změní názor a on zase, že ho změním já. Když jsem pochopila, že on dítě opravdu nechce a nehnu s ním, měla jsem na vybranou. Buď se s ním rozejít a dítě si nechat, nebo jít na potrat. Zvážila jsem všechna pro a proti a – dnes vidím, že zbaběle – se rozhodla pro potrat. Bála jsem se být svobodnou matkou, nevěděla jsem, kde bych s dítětem byla, jak bych ho sama uživila.

Byla jsem strašně hloupá, místo toho, abych zašla třeba za rodiči a poradila se s nimi, zjistila, zda by mi byli ochotni nějak pomoci (a oni by asi ochotni byli), jsem podlehla přítelově nátlaku a vlastním obavám a zvolila interrupci, kterou jsem v listopadu podstoupila.

Že to bylo špatné rozhodnutí, jsem zjistila hned poté. Když bylo po všem, cítila jsem se najednou strašně prázdná, jako by ze mne s tím zárodkem odešlo i kus mne samotné. Nepřidalo mi ani, když jsem viděla, jak je přítel spokojený, že má po starostech. Nepodpořil mne, nepodržel, vůbec nechápal, jak strašně se cítím. Už na Vánoce jsem s ním nebyla. Vinila jsem ho z toho, co se stalo, považovala ho za strůjce.

Doufala jsem, že čas mou bolest postupně otupí, ale není to tak. Místo, aby mi bylo lépe, je mi čím dál hůř. Počítám, v kolikátém týdnu bych byla, závistivě se dívám na těhotné ženy. Vím, že jsem udělala tu nejstrašnější a největší chybu ve svém životě. Bohužel, takovou, kterou nemůžu nijak napravit. Nelze to vrátit.

Vím, že se jedná o ožehavé a hodně citlivé téma, asi nebudete ochotné se tady svěřovat se svými pocity, pokud jste potrat někdy také podstoupily. Přesto budu ráda, pokud by některá z vás tu odvahu měla a řekla mi, jak dlouho poté se člověk dostane z toho nejhoršího a hlavně, je možné si někdy něco takového odpustit?