Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi třiapadesát let, jsme už s manželem sami, obě děti se už odstěhovaly a osamostatnily. Bydlíme v dvojdomku, který sdílíme společně s mými rodiči. Docela nám to klape, občas jsme sice nějaké neshody měli, ale vždycky jsme vše dokázali vyřešit.

Problém nastal až nyní. Mí rodiče už jsou v dost pokročilém věku, tatínkovi je přes osmdesát a mamince jen o pár let méně. Mají všelijaké zdravotní neduhy, spojené s věkem a je jasné, že já, jako jejich dcera, se o ně starám a pomáhám jim. Oni už nestačí na vše, tak jako dřív, nezvládají úklid domu ani péči o zahradu.

Postupně jsme tedy převzali tyto práce my dva s manželem. Nakupujeme jim, já jim chodím pravidelně uklízet, staráme se o zahradu a údržbu domu, peru jim prádlo. O víkendu u nás vždycky i jedí, přes týden maminka vaření pro ně dva ještě zvládá, připravuje většinou nějaká jednodušší jídla.

A teď v čem je problém. Oba dva s manželem máme dost náročnou práci, do které navíc dojíždíme, bydlíme od města 30 kilometrů. Domů chodíme až kolem šesté, sedmé hodiny. A mně začíná druhá směna, připravit pro nás večeři, něco rychle udělat, naplnit případně pračku a zaběhnout k našim a pofackovat to trochu i u nich. Víkendy mám jasné – většinou celou sobotu strávím jenom úklidem obou domů, praním, vařením, žehlením.

Poslední měsíce cítím, že mě to čím dál víc zmáhá, už prostě nemám tu páru, co jsem měla dřív. Promluvila jsem si s manželem a shodli jsme se, že by asi nebylo od věci najmout nějakou paní na úklid obou domků. Dost by mi to ulevilo. Začala jsem předběžně zjišťovat, zda by něco takového bylo u nás na vsi vůbec reálné a poměrně rychle jsem našla jednu maminku na mateřské, která by si touto formou ráda přivydělala, s hlídáním problém nemá.

Zaradovala jsem se a šla s tím za rodiči, abych jim oznámila změnu. Asi jsem to neudělala zrovna šikovně, protože jejich reakce, teda hlavně maminčina, byla okamžitě zcela odmítavá. Něco takového prý v žádném případě nedopustí, aby jí domů chodil někdo cizí uklízet, navíc tady z vesnice, že by z toho byly akorát klepy a že by se musela hanbou propadnout.

Nechala jsem ji nějaký čas být, říkala jsem si, že si to třeba přebere a uzná, že i já jsem jenom člověk, ale nikam to nevedlo. Ona pomocnici domů rezolutně odmítá, a to nejenom k nim, ale zapřísáhla mě, a že si nikoho nepustím ani k sobě, že to tady není zvykem.

Jsem naštvaná, nejradši bych to prostě zařídila i přes maminčin odpor, protože ona už opravdu nemůže a nezvládá, chodí o holi, brzy se unaví. Ona mi totiž řekla, že jestli je pro mě to uklízení u nich taková zátěž, tak si bude radši všechno dělat sama. Nechápe, že nejde jen o uklízení, ale když se k tomu připočtou nákupy, vaření, zahrada, opravy na domě, tak toho máme opravdu dost. Jenže já nemám nějak povahu na to říct jí, že ať si teda uklízí sama, vím, že by to pro ni bylo peklo.

 Nenapadá vás nějaký fígl, nebo taktika, jak maminku přesvědčit, aby dokázala tyhle konzervativní přežitky překonat? Má někdo z vás paní na úklid i přesto, že žije na menším městě nebo vesnici? Pokud ano, dala bych mamince tu diskusi pak přečíst, aby viděla, že na tom nic špatného není. Brzy navíc čekáme narození našeho prvního vnoučete a ráda bych měla čas i na užívání si radosti s miminkem.