Tříletý tyran
Je mi 32 let a mám tříletého syna. Otevřeně přiznávám, že si s ním chvílemi nevím rady. Nikdy jsem nebyla vyloženě mateřský typ, nenakukovala jsem do kočárků a netála blahem, když se starší sestře narodila holčička a ona mi „dovolila“ si ji pochovat. Byla jsem přesvědčená, že budu patřit spíš k bezdětné menšině. Děti mi šly dost na nervy svým neustálým ječením, pláčem, vztekáním.
Jenže člověk míní a život mění. V šestadvaceti jsem se zamilovala až po uši, po nějaké době jsme spolu začali žít, vzali se a já se najednou nepoznávala. Touha po dítěti se dostavila bez varování, takřka ze dne na den. A tak když jsem zjistila, že čekám miminko, byli jsme skutečně šťastní.
Petřík se narodil a já byla přímo v sedmém nebi. Užívala jsem si to, jak jen jsem mohla, nic mi nebylo zatěžko. Přesto jsem se snažila, aby měl od malička nějaký režim. Nemyslím, že by se ze mne stala „opičí matka“.
Jenže jak Péťa roste, poměrně úspěšně všechny mé výchovné snahy boří. Zprvu jsem si myslela, že je to tím, že je malý a spoustu věcí nechápe. Jenže dnes mu jsou tři roky, je chytrý, rozumí už všemu, co se po něm chce, a dělá vyložené naschvály. Někdy zlobí tolik, že si večer uvědomím, že jsem na něj celý den vlastně jen křičela, zvyšovala hlas, něco mu zakazovala.
Dělá přesně ty věci, které lidi na cizích dětech nesnášejí. Vzteká se v obchodě, v autobuse řve na celé kolo, obtěžuje ostatní lidi a děti, k těm menším je dokonce agresivní. Vysvětluju, uklidňuju, trestám, vyhrožuju. Nic z toho nepomáhá. Nedělá to proto, aby něčeho dosáhl, spíš mám dojem, že ho zlobení jednoduše baví. Například když začne v autobuse zpívat na celé kolo, přejde do vydávání příšerných skřeků a ječení (v tu chvíli vždycky vypadá jako mentálně postižený, ale opravdu není), vidím, jak po očku sleduje, co na to okolí.
Jsem z něj nešťastná. Nemůžu s ním nikam jít, stydím se za jeho chování i za to, že se pak nechám před lidmi rozčílit, snažím se ho zmírnit, a on mě úplně ignoruje. Lidi se na mě koukají jako na neschopnou matku a mně je do pláče. Pak mám na Péťu tím větší vztek. Máma mi radí návštěvu psychologa, ale mně se do toho zatím moc nechce. Pořád si myslím, že tříleté dítě bych měla být schopná zvládnout sama. Manželovi nic podobného nedělá, poslechne ho na slovo. Jakmile je jen se mnou, stane se z něj neřízená střela a já s ním nic nezmůžu.
Otevřeně přiznávám, že chvílemi se dokonce rouhám a napadne mě, že jsem si dítětem pěkně zkomplikovala a otrávila život. Tyhle myšlenky jsou strašné, i proto, že jsem už šestý měsíc znovu těhotná. Stydím se za ně, samozřejmě bych Péťu (ani dosud nenarozené miminko) nedala za nic na světě. Jen jsem z něj neuvěřitelně unavená a děsím se, jak to bude vypadat, až se to malé narodí.
Nevím, jestli mi někdo poradí, co dělat, či nějakou taktiku, jak toho mrňouse zpacifikovat. Aspoň jsem se ze všeho vypsala.
17.1.2008 Rubrika: | Komentářů 38 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Tříletý tyran
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
MK: tak to tentokrát vyšlo, ale dost riskantně! Nechci si ani představit, kdyby se děti rozběhly do prostředka silnice a něco tam jelo.
Hm, nedovedu si to vůbec představit. Dokonce si myslím, že bych toho hajzlíka zabila - a nedělám si srandu. 
Ještě že ten atak hormonů, kterému se eufemisticky říká touha po dítěti, mě obešel hodně velkým obloukem. 
Meryl: to jsem viděla taky něco podobného. Mamina stála nad asi 4 letým dítkem a dělala, že ho neposlouchá. jak trochu ztichnulo, tak mu povídá - a to už je konec? Určitě tě ještě neslyšeli až v pokladně. Pak už jsem řev neslyšela, tak to určitě zabralo.
nemohl by si se synem promluvit manžel "jako chlap s chlapem" a zjistit, proč se s tebou tak chová? Třeba by mu syn mohl říct něco, co by ti pomohlo. No a pokud domluva a promluva s tatínkem nezabere, tak jsem taky pro psychologa. Ten už z něho vytáhne a zjistí, proč se tak chová. Moji synové mi tohle nedělali, na ně platila domluva a při nejhorším plácanec na zadek nebo přes papulu a byl klid. A to vztekání a válení se v obchodě a podobně naštěstí vůbec neznám.
.gif)
Jedna moje kámoška měla taky takového "živějšího" hošíka. Jednou jsme šli společně do obchodu a on tam vystřihnul perektní hysterák kvůli lízátku. Ječel, válel se po zemi, kopal...a ona klidně stála, počkala si na nadechovací pauzu a klidně mu sdělila: Křičíš málo, ti lidi támhle vzadu tě vůbec neslyší. A kluk ztichnul jako pěna.
Mám kolegyni, která má již větší děti a řekla, že už nikdy s nima nepojede nakupovat do velkého nákupního centra. Že dělají jen ostudu, stalo se však, že něco potřebovali koupit a jeli všichni. Co oba kluci dělali, to se prý nedá popsat, při zpáteční cestě autem se hádali a manžel v klidu zastavil u krajnice, vysadil je a rozjel se. Po chvíli zastavil a čekal, až dojdou k autu, zeptal se, zda se tak budou chovat a od té doby jsou jak beránci. Děti ve třech letech zkouší, co mohou a co ne. Držím pěstičky a pevné nervy, na něco příjdeš - co pomáhá.MK
Michalo, já jsem taky pro návštěvu dětského psychologa. Ten s tím bude mít zkušenosti a dokáže ti poradit metody, na které bys sama nepřišla a hlavně ti pomůže objasnit, proč se tak synek chová - ať už je příčina ve výchově, tvém přístupu, nebo jeho hlavě.
Pokud jde o rozdíl mezi jeho chováním k tobě a k otci, neviděla bych to automaticky jako důkaz, že je chyba v tobě. Předpokládám, že jsi na mateřské, takže jsi s ním prakticky pořád. A on ví, že ať se na něj zlobíš jakkoli, prostě se na něj nevykašleš, neopustíš ho. Na druhou stranu ale máš i spoustu jiných povinností, které musíš plnit současně. Takže má asi někdy pocit, že si musí tvou pozornost vynutit. Kdežto otec je pro něj vzácný, není s ním neustále a když ano, tak se skutečně věnuje jen jemu, tak se syn chová slušně, protože nemá důvod přitahovat na sebe pozornost lumpárnami a taky možná proto, aby se náhodou tatínek nerozhodl, že takového spratka nechce. To mi přijde logické.
Ad psycholog: a hlavně ten váš synek není jediné kvítko, co tak kdy přišlo. Pro ně je to denní chleba
a ja si myslela jaci spratci byly moje dcery. Ja mela vlastne andilky, tohle mi delat, tak je utlucu lopatou
Michalo,je vidět,že nemáš ale žádnou autoritu u syna,nerespektuje tresty,křičení je zbytečné ztoho si nic nedělají,taky bych ti radila dětského psychologa,není to žádná ostuda,od toho oni jsou,pomohlo by to tobě,druhému ještě nenarozenému děcku a především klukovi.Zkoušela jsi mluvit o všem s manželem otevřeně,je tady něco,v čem jste rozdílní ve výchově s manželem protože z něj má respekt,z tebe vůbec ne.Uvědom si,že pokud neuděláš nic a necháš to tak být odnse to pochopielně i tvé druhé dítě,které se má narodit,již ted mu nepřospívá i když je bříšku tvé křičení a vše se na něj odráží,co potom když budeš neustále ukřičená,chudák mimčo,věř,že ted nezvládáš jednoho a dvě děti za sebou to už je mnohem víc práce ,staarostí ale i nervozity,sama jsem měla syny po dvou letech první byl úžasně hodný,druhý byl uplakaný den i noc dva roky,a to byl zápřah.
Pro Michalu: když syn zkusil nějakou scénu, přidala jsem se- v obchodě jsem povzbuzovala- PŘIDEJ, A ZAČNI KOPAT NOHAMA!!!, taky jsem dupala, házela věcmi- sice jsem byla za idiota, ale robátko nadále neriskovalo, že bude za syna té šílené ženy a choval se na veřejnosti slušně. Ovšem- neměla jsem moc prostoru, měla jsem ještě jedno dítě v kočáře. Prvních 5 let bylo strašných
Michalo, byť už mám dceru velikou, užili jsme si s ní své. Jak říkala moje zlatá hospodyně: Malé děti, malé starosti-velké děti, velké starosti. To je svatá pravda. Viz názor Orinky.
Když synáček vyvádí ve 3 letech, co bude dělat v pubertě. Je třeba to okamžitě řešit a zastavit.
Už tu padla zmínka o odborníkovi. Věř, že jsou to lidé, kteří ví, co dělají. Pár debat u dětského psychologa Ti jistě otevřou oči, vysvětlí co se děje a hlavně, co s tím. Ale Ty sama musíš být důsledná ve všem, co Ti odborník poradí.
Pomohou Tobě i děcku. V budoucnu budeš na toto období jen vzpomínat.
Křeček: Ota: taky se přikláním k návštěvě odborníka. Není to žádná ostuda a než na klukovi dělat pedagogické pokusy, je lepší, když to poradí odpovědná osoba za to placená. Ve třech letech není ještě ztraceno nic, ve třinácti už by to mohlo končit všelijak
.JPG)
tyy brďo Spíš bych si přiznala, že tříleté dítě nezvládám a šla bych k tomu psychologovi. Nemyslím si, že není v pořádku, spíš by Ti poradili, jak na něj.
.jpg)
sally: dadka:
Nemyslím, že to musí být zásadně chyba matky
Naši známí mají dnes již 8letého klučinu, nesmírně živého a šikovného ale někdy před 4 lety mu diagnostikovali nějaké ty dysfunkce ( nejsem doktor a oni o tom moc nemluví tak to nepopíšu ale snad následek porodu ) a byl podle popisu taky 24 hodin v akci, pořád nekam šplhal, neposeděl a zlobil, provokoval atd
ALE CO JE HLAVNÍ PRÝ TAKY POSLOUCHAL JEN TATÍNKA ...
No a prodělal nějakou léčbu, myslím že i nějaký prášky, speciální poradna, odklad do školy ale dnes už je celkem v poho... jo a ohromě prý pomohlo narození sourozence a klučinovo zapojení do péče .... to je ostatně vidět jsou to bráchové jak se patří
Osobně bych nějakou návštevu psychologa doporučil, dítěti to rozhodně neublíží a Michala může dostat dvě zásadní informace :
1. kluk je v pořádku ale výchova opravdu stojí za prd
2. kluk je bohužel v nepořádku
Čím dřív se obě možnosti prověří a na něco se to přijde tím je to lepší a dá se s tím něco dělat !!!!!
