Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Velikonoce mají pro většinu z nás podobu pomlázek, vajíček a roztomilého beránka. Pro mě to byly v dětství hory. Když jsem byla malá, trávili jsme téměř každé Velikonoce v Krkonoších, v Malé Úpě. Takže místo prvních nesmělých poupátek, líhnoucích se kuřátek a dalších známek jara jsem spíš viděla lyže, sáňky a řádění na posledních zbytcích sněhu.

Jezdili jsme na tatínkovu podnikovou chatu, která byla opravdu vybavena velice spartánsky. Pro lepší představu: chata byla celá dřevěná, v každém pokoji byla kamínka, v nichž si hosté topili sami, když si tedy v dřevárně naštípali dříví, a vodovod suplovala trubka, trčící uprostřed ze stěny vedle dřevárny s volně tekoucí vodou. No a koupelna? Plechové koryto, které tuto vodu zachycovalo.

Ovšem my děti jsme tuhle chatu milovaly, už jen pro ten dětský kolotoč, co si zaměstnanci továrny, které chata patřila, postavili sami pro své potomstvo, a němu patřící houpací lavičky se stříškou.

Kromě pokojíčků v patře pro čtyři až šest lidí měla chata i takzvanou „ratejnu“ v přízemí. Tam byla vždycky ubytována parta svobodné mládeže z podniku. Jejda, jak jsme jim obvzláště v době puberty záviděli tu svobodu. My pod dohledem rodičů a oni, jak by řekl filmový klasik, Sodoma Gomora velebnosti.

V pokoji vládl veselý chaos a volnost. Bujaře obráželi místní restaurace, prováděli sobě i ostatním hostům všelijaké ptákoviny a všechno pod taktovkou svého uznávaného vůdce s přezdívkou „Čouda“. Jen on sám nikdy na nic nenaletěl a spokojeně se vyškleboval postiženým.

Jedním z jeho posledních nápadů byla velikonoční přepadovka servírek restaurace Zátiší. Místo očekávaného vodopádu panáků zdarma ovšem pány čekala jiná místní tradice. Servírky hochy pokropily všemi voňavkami, které tehdy poskytovala místní Jednota i tajné šuplíky. Od Živých květů, Šeříkového parfému po výdobytek sovětské parfumérie, zvané „Moskovskyje důchy“. Vše dohromady byla vražedná kombinace.

Koledníci při návratu byli cítit daleko dříve, než se objevili za přilehlým kopcem. Ve středověké umývárně se „vůně“ spláchnout ani nedala, obyvatelé chaty je obcházeli obloukem a vyhrožovali, že pokud se odéru nezbaví do druhého dne, poběží domů za autobusem, aby neudusili zbytek výpravy. A milý Čouda se tiše vychechtával, protože jako správný vůdce vyvázl bez úhony, ačkoliv to všechno vymyslel.

Pánové skřípali zuby, protože je odmítaly i jejich jinak přítulné družky, průběžně se drhli v ledové vodě, blýskalo se jim v očích a tiše kuli pomstu. Večer všichni vyrazili na poslední noční lyžovačku a kolem půlnoci už celá chata spala spánkem spravedlivých. Ve dvě ráno se ozval mohutný řev: „Hořííííííí!!!“

Vyděšení návštěvníci se v pyžamech vyřítili před chatu, ale žádný požár se nekonal. Z ratejny se ozýval chechot i klení. V navoněném pokoji se ze země těžce zvedal Čouda, z nosu mu tekla krev a obličej mu začínal hrát všemi barvami. Při zběsilém úprku před fiktivním požárem totiž skočil do bot a chystal se zachránit si holý život. Ovšem každá bota byla k dřevěné podlaze přibitá solidním hřebíkem. Pomsta kamarádů byla sladká.

Druhý den ráno se autobusem vznášel jen slabý odér pojízdné parfumerie, zato Čoudův obličej hrál všemi barvami a vypadal jako reklama na převelice barevné kraslice. Už nikdy jsem o Velikonocích neviděla tak pěkně „rozbitou držku“. Jó, Velikonoce našeho dětství měly něco do sebe.