Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Před měsícem jsem se po tříleté známosti rozešla s přítelem. Rok jsme spolu chodili a dva roky bydleli. Nevyšlo to, různost našich povah a názorů se projevovala čím dál víc a já se rozhodla náš vztah ukončit. Nechtěla jsem už dělat neustálé ústupky, čelit jeho proměnlivým náladám a s obavami čekat, co mu kdy přeletí přes nos.

Několik měsíců před rozchodem jsem mu zcela jasně dávala najevo, jak jsem z našeho vztahu unavená a jak mě deptá jeho chování. Přesto byl ve chvíli, kdy jsem mu sdělila definitivní konec, zcela ohromený a nevěřil, že to myslím vážně.

Věci jsem si sbalila a odstěhovala se v době, kdy byl v práci, vzala jsem si ten den dovolenou. Ohledně bytu žádné spory nejsou, je pronajatý a přistěhovala jsem se já k němu. Zatím bydlím u kamarádky, ale už za dva týdny se budu stěhovat do samostatného pronájmu.

Musím říct, že ve chvíli, kdy jsem to mezi námi rozsekla, se mi dost ulevilo. Najednou jsem si připadala volná jako pták, cítila jsem obrovskou úlevu. Tohoto klidu jsem si však dlouho neužila. Necelý týden po mém odstěhování mi bývalý přítel zavolal a ptal se, kdy se vrátím a zda už jsem se dostatečně vytrucovala. Řekla jsem mu, že se nevrátím nikdy a ať mi přestane volat, že je mezi námi konec. Nepochopil to, snažil se mi vnutit teorii, že mé odstěhování bere jen jako odpočinkový čas a že to přeci nejde zahodit všechno to hezké, co jsme spolu prožili, a že k sobě patříme atd. atd.

I přes to, že jsem mu dala najevo a výslovně řekla jasné „ne“ a konec, chová se jako umanutý a mě už to začíná dost zmáhat. Volá mi každý den, píše mejly, čeká na mě před kanceláří. Posílá mi květiny, dokonce zjistil, kde teď bydlím, a kolikrát ho vidím sedět na lavičce před domem dlouho do noci.

Deptá mě to. Nepomáhá nic. Už jsem na něj i křičela, vyhrožovala mu policií. Všechno marné. On si asi vzal do hlavy, že mne dostane zpátky a dělá doslova psí kusy. Jestli jsem ho v době rozchodu měla plné zuby, tak teď se mi úplně zhnusil. Jsem napnutá jako struna, bojím se otvírat mejly, brát telefon, protože on mi volá z různých čísel, abych nepoznala, že je to on, a zvedla to. S výměnou čísla je problém, mám na svém současném spoustu kontaktů, i pracovních, a sdělovat všem změnu a doufat, že ji všichni zaznamenají, není tak jednoduché. Ale asi se tomu nevyhnu.

Horší je to s jeho pronásledováním v práci, protože ví, kde pracuju, a místo měnit opravdu nechci. Bojím se, že až se odstěhuji, vystopuje, kde bydlím, a jeho nátlak bude pokračovat a já už budu v bytě sama. Teď je tam kamarádka, tak si nic netroufne.

Uvažuji, že ho snad udám na polici. Tohle přece není normální. Mám ale obavu, že ani policie by v tomto případě nic neudělala.