Tříletý tyran
Je mi 32 let a mám tříletého syna. Otevřeně přiznávám, že si s ním chvílemi nevím rady. Nikdy jsem nebyla vyloženě mateřský typ, nenakukovala jsem do kočárků a netála blahem, když se starší sestře narodila holčička a ona mi „dovolila“ si ji pochovat. Byla jsem přesvědčená, že budu patřit spíš k bezdětné menšině. Děti mi šly dost na nervy svým neustálým ječením, pláčem, vztekáním.
Jenže člověk míní a život mění. V šestadvaceti jsem se zamilovala až po uši, po nějaké době jsme spolu začali žít, vzali se a já se najednou nepoznávala. Touha po dítěti se dostavila bez varování, takřka ze dne na den. A tak když jsem zjistila, že čekám miminko, byli jsme skutečně šťastní.
Petřík se narodil a já byla přímo v sedmém nebi. Užívala jsem si to, jak jen jsem mohla, nic mi nebylo zatěžko. Přesto jsem se snažila, aby měl od malička nějaký režim. Nemyslím, že by se ze mne stala „opičí matka“.
Jenže jak Péťa roste, poměrně úspěšně všechny mé výchovné snahy boří. Zprvu jsem si myslela, že je to tím, že je malý a spoustu věcí nechápe. Jenže dnes mu jsou tři roky, je chytrý, rozumí už všemu, co se po něm chce, a dělá vyložené naschvály. Někdy zlobí tolik, že si večer uvědomím, že jsem na něj celý den vlastně jen křičela, zvyšovala hlas, něco mu zakazovala.
Dělá přesně ty věci, které lidi na cizích dětech nesnášejí. Vzteká se v obchodě, v autobuse řve na celé kolo, obtěžuje ostatní lidi a děti, k těm menším je dokonce agresivní. Vysvětluju, uklidňuju, trestám, vyhrožuju. Nic z toho nepomáhá. Nedělá to proto, aby něčeho dosáhl, spíš mám dojem, že ho zlobení jednoduše baví. Například když začne v autobuse zpívat na celé kolo, přejde do vydávání příšerných skřeků a ječení (v tu chvíli vždycky vypadá jako mentálně postižený, ale opravdu není), vidím, jak po očku sleduje, co na to okolí.
Jsem z něj nešťastná. Nemůžu s ním nikam jít, stydím se za jeho chování i za to, že se pak nechám před lidmi rozčílit, snažím se ho zmírnit, a on mě úplně ignoruje. Lidi se na mě koukají jako na neschopnou matku a mně je do pláče. Pak mám na Péťu tím větší vztek. Máma mi radí návštěvu psychologa, ale mně se do toho zatím moc nechce. Pořád si myslím, že tříleté dítě bych měla být schopná zvládnout sama. Manželovi nic podobného nedělá, poslechne ho na slovo. Jakmile je jen se mnou, stane se z něj neřízená střela a já s ním nic nezmůžu.
Otevřeně přiznávám, že chvílemi se dokonce rouhám a napadne mě, že jsem si dítětem pěkně zkomplikovala a otrávila život. Tyhle myšlenky jsou strašné, i proto, že jsem už šestý měsíc znovu těhotná. Stydím se za ně, samozřejmě bych Péťu (ani dosud nenarozené miminko) nedala za nic na světě. Jen jsem z něj neuvěřitelně unavená a děsím se, jak to bude vypadat, až se to malé narodí.
Nevím, jestli mi někdo poradí, co dělat, či nějakou taktiku, jak toho mrňouse zpacifikovat. Aspoň jsem se ze všeho vypsala.
17.1.2008 Rubrika: | Komentářů 38 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Tříletý tyran
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..JPG){kind=avatar}
kareta: Občas jo, ale jinak je docela hodná, dokud se nerozčílí. Netloukla nás, i když to tenkrát bylo zvykem, téměř nic nám nezakazovala, vlastně nás vždycky přiměla, abychom dobrovolně udělali, co chce. Když jsme dělali něco, co nebylo správné, tak to za nás nežehlila, ale nechala nás, ať si neseme důsledky. To mi asi vadí nejvíc - dítě udělá ve škole lumpárnu a rodiče začnou obviňovat kantory nebo okolí. Prostě opičí láska. Pro život to nejhorší, co lze dítěti dát, si myslím.
.jpg)
Nevím jestli ti má rada pomuze, protoze kazdé díte je jiné a na kazdé platí neco jiného. Syn chce upoutat tvojí pozornost za kazdou cenu a tím ze mu vysvetlujes porád dokolecka, ze to nesmí, to se nedelá, rusí ostatní atd mu vlastne dávás za pravdu, ze cím víc otravuje tím má vetsí díl pozornosti. A az se narodí druhé bude syn jeste horsí. Me se vyplatilo dceriny záchvaty ignorovala. Zpívás na hlas v autobuse, príma tak zpívej na prístí zastávce vystoupíme, protoze ostatní nemají duvod te poslouchat a zbytek dojdeme pesky a klidne si celou cestu zpívej. A hlavne MUSI to dojít sám - nenes ho. Ve trech letech kdyz chtej tak ujdou pár km. VYzkouseno. Poprvé vytrestila oci a poslední zastávku jsme dosly, podruhé jsme dosly a potretí se dcera spletla a zazpívala v horském autobuse a slapala 5km do kopce. Od té doby stacilo pri první slabice zpevu se zacít zvedat ze sedacky a zamírit ke dverím a byla zticha. Rve v obchode -nech ho rvát, kdyz zjistí ze je ti jedno ze lezí na zemi vsema ctyrma vzhuru tak ho to za chvíli prejde samo. Horsí je pokud vzteky zapomene dýchat a rve a modrá. To doporucuji mít s sebou láhev vody a polít ho - stací trosku v obliceji. Pomuze to, opet vyzkouseno a rychle ho to prejde. Spís si obrn nervy na spoluobcany nejlépe duchodce. Jejich rady typu "já bych ho zflákala ze by si týden nesedl; kdyz neprestanes tak si te odvedu od mámy; ty dnesní matky neumejí uz vubec nic" apod. jsou horsí nez detský vztek a navíc vlastne díteti ukázou, ze jeho vzdor prinesl ovoce a tou je ta pozornost kterou by jako hodný chlapecek nevzbudil. Preji pevné nervy.
sally: orinka: není co dodat
Bellana: maminka je drsoň
sally: dadka: orinka: Myslím si totéž.
Když se narodil brácha, začala jsem se prý začala dělat scény s poukazem na to, že mimino taky křičí. Moje maminka to vyřešila tak, že mi dala tři plenky s vysvětlením, že když se chovám jako mimino, tak se ke mně bude chovat jako k miminu. Prý to zabralo do půl hodiny.
sally: promiň, píšu něco podobného, nečetla jsem reakce pod sebou - vidím to stejně.
On prožívá období vzdoru, kdy si na okolí testuje, co mu projde. Křik mu nevadí, kvůli tomu to vlastně dělá, je středem pozornosti. Nářez taky nepomůže, kluk je chytrý, tak se na to musí od lesa. Musí pochopit, že takové jednání se mu prostě nevyplatí. Pokud to situace dovolí, např. v autobuse se chová nepřístojně - vystoupit s ním hned na další zastávce a jde se pěšky. V obchodě? Nechat ho ječet, hledět si svého, zaplatit a jít, jako by tam nebyl. Po očku samozřejmě sledovat, to dá rozum. Zkrátka "něobraščať vnimanije", jak radila urozená babička mého muže, který měl tu kliku, že zažil výchovu na vyšší úrovni. Nevšímat si! Ať vidí, že za hnusné chování ho nikdo mít rád nebude, bude sám a na druhou stranu ho velmi chválit za chování hezké. Aby si mohl vybrat. No, a návštěva psychologa dnes není nic zvláštního, člověk chodí k odborníkům pro placené rady, berte to jako službu veřejnosti, nic víc.
Taky si myslím to co Sally. Když poslechne na slovo manžela, není třeba psychologa, ale chyba bude někde v tobě. Zkus ho nenapomínat, nekřičet, prostě si jeho chování nevšímat a když začne "vyšilovat", tak opravdu s ním z toho místa odejdi.Takové mrně nemůže přece mávat s dospělým člověkem.
no, vzhledem k tomu, že to nedělá manželovi, tak jsi ten slabý článek asi ty... zřejmě na jeho scény reaguješ nějakým zajímavým způsobem - sama píšeš že se stydíš a pak že ti rupnou nervy a křičíš na něj.... i negativní reakce JE reakce - zvlášť když se dostavuje s železnou pravidelností.
Takže - doporučuju důslednost. Řve v tramvaji - fajn vystupujeme, protože mimino, které se neumí chovat v tramvaji jezdit nemůže.
je agresivní na děti? Okamžitě odcházíme z hřiště / MC / návštěvy, protože když se neumí chovat a hrát si slušně, tak si hrát nemůže.
Ale opravdu musíš vystoupit z té tramvaje, i když zrovna venku prší a spěcháte a opravdu musíš odejít z mateřského centra, i když máš zrovna něco rozpovídaného s další maminkou, nebo zaplacenou další hodinu.
A všechno to musíš zcela v klidu - on přeci měl na vybranou - buď se bude chovat jako velkej šikovnej kluk, nebo to mít nebude. Nauč ho nést následky za jeho činy - seřvat, seřezat, uklidňovat - nic z toho nefunguje - ber ho vážně a jednej s ním jako s velkým klukem (kterým on ve svých očích je) - a hlavně mu sama nedělej divadlo - všechno s chladnou hlavou!
