Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Tak prosim,“ řekla třídní, což bylo její nejčastější slovní spojení za celé čtyři roky, a podala mi sáček. „Třináctku ne, tu nechci,“ vybavila se mi scéna z filmu Vrať se do hrobu. „Jen si tu třináctku zase hezky vem...“. Jenže tu moji třináctku si vybrala spolužačka, která šla na potítko chvíli přede mnou a vybrala mi tak moji vysněnou otázku.

Na potítku jsem zjistila, že je to instituce na dvě věci. Myšlenky se mi rozbíhaly všemi směry, jen ne tím správným. A tak jsem před maturitní komisi nastupovala s papírem, kde byl nadpis vylosované otázky a náčrt domečku jedním tahem. „To už je jen formalita,“ slýchávala jsem často od těch, kteří již měli zkoušku z dospělosti za sebou. „Polovina komise svačí, polovina tam není vůbec a v podstatě tam můžeš říkat, co chceš, a máš to doma.“ Neměla jsem ten pocit. Komise přede mnou seděla celá, nesvačila, nebavila se, dávala dobrý pozor na to, co říkám, a ještě ke všemu se dotěrně ptala. Tohle nepřežiju, říkala jsem si. Ale přežila jsem a dneska se při vzpomínkách bavím.

Při češtině jsem obrečela Šrámkova koně z Raportu. Ani nevím proč, najednou mi ho přišlo hrozně líto. Zarazila jsem se v půlce věty, zrudla jsem, vyvalila oči, rozšířila nozdry, začala nasávat vzduch jak porouchaný vysavač a za vydání kvílivého zvuku jsem pokropila češtinářku proudem slz. Komise mě začala uklidňovat, a ejhle, pět minut za námi, podívejme jak ta zkouška pěkně uběhla.

Teprve těsně před nástupem na potítko při zkoušce z ruštiny jsem zjistila, že máme také další odborné otázky, o kterých jsem za celou dobu neslyšela ani jednou. Byla jsem tedy rozhodnutá vytáhnout si otázku o rodině, ale sáhla jsem těsně vedle. Praha. Celá zkouška se táhla stylem: „Što ty znáješ o Práge?“ – „Ničevó.“ A tak jsem komisi, která obracela oči v sloup, perfektní ruštinou vysvětlovala, že tady je Pražský hrad a Karlův most, ale jediné, co o nich vím, je to, že do něj přidávali vejce. Komise pochopila, že otázku začínající „Što ty znáješ o ...“ pokládat nemůžou. Komisi jsem definitivně rozdrtila prohlášením, že innostránnych turistov bych vzala do McDonalds, aby viděli, co je to západní restaurace. „Neumíš nic, ale jazyk ovládáš dobře, mazej,“ vyprovodila mě předsedkyně komise s dvojkou. Přemýšlela jsem, jestli by nestálo za to jí říct, že mi funící ruštinář celou zkoušku pod stolem osahával koleno, ale bylo to riziko posunu známky nejen horním směrem. Nechala jsem si to pro sebe.

Z odborných předmětů šla první na řadu převodovka. Pak jsem se nadechla, řekla úvodní větu a z komise se ozvalo: „Ale ty nemáš převodovku, ty máš rozvodovku!“ To sdělení mě tak šokovalo, že jsem byla schopná říct jen to, že rozvodovka se také nachází v automobilu. Nakonec jsem je přesvědčila, že převodovka je opravdu lepší téma. Z druhého odborného si už nepamatuji nic. Jen to, že už to bylo pozdě večer, komise pospávala, já mluvila velice pomalu...  „Tak prosim,“ probrala se třídní, a protože jako obvykle nevěděla, o čem byla řeč, dala mi průměrnou známku za tři.

Odmaturovala jsem a opravdu to nic tak hrozného nebylo. Ovšem jen proto, že jsem měla kliku a nevytáhla si otázky, o kterých jsem neměla ani páru. Jaká byla vaše maturita? Také jste slibovali učitelům, že nechají-li vás projít, nikdy se tomu oboru věnovat nebudete?