Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Stalo se mi něco, co nepovažuji za normální a zajímal by mne váš názor. Připadám si totiž jako ve středověku a hlavně, celé je to takové nějaké nespravedlivé a podle mne uměle vykonstruované.

Je mi sedmatřicet, jsem rozvedená a mám sedmiletou dceru. Už pět let s ní jsem sama. Na jaře jsem po dlouhém hledání konečně našla velmi slušnou práci. Do té doby jsem se binkala všude možně, jen abych měla nějaký příjem. Když se mi podařilo sehnat práci ve svém oboru a dobře ohodnocenou, bylo to, jako bych vyhrála milión.

Nastoupila jsem v květnu, teď v červenci mi končí tříměsíční zkušební lhůta. A zaměstnavatel mi oznámil, ať nepočítám s tím, že mi pracovní poměr prodlouží, nicméně zachoval se (dle svého mínění) jako velký formát a nevyhodí mne ze dne na den, na což by měl právo, ale nechá mne dokončit tu zkušební dobu, abych měla čas najít si něco jiného a nezůstala zbytečně bez místa.

Když mi to bylo oznámeno, krve by se ve mne nedořezal. Ptala jsem se, zda je s mou prací něco v nepořádku. Prý ne, důvod je někde úplně jinde. A to ve vznikajícím blízkém vztahu s jedním kolegou. Chápete to? Já ne.

Pravda, s jedním mužem zde jsme se společně dost sblížili, je taky rozvedený, o sedm let starší, pracuje tu už čtyři roky. Nejdřív jsme po sobě jen pokukovali, pak mne pozval na oběd, a po měsíci jsme spolu občas zašli po práci na kafe, došlo i na nějakou tu pusu. V tuto chvíli nic víc, samozřejmě bych si přála, aby náš vztah pokračoval, je to velmi příjemný a inteligentní muž, já byla od rozvodu prakticky sama.

Když jsme spolu byli na kafi, tak mi řekl, že je potřeba udržet to v tajnosti, soukromé vztahy a milostné románky na pracovišti prý vedení netoleruje. Ostatně, něco v tom smyslu je i ve smlouvě, to je pravda. Jenže by mne nenapadlo, že jsou skutečně schopni to takhle razantně řešit, když si své pracovní povinnosti plním a po této stránce vůči mně nikdy nebyly žádné výhrady. Ani nevím, jak se to dozvěděli, že jsou mezi mnou a kolegou určité vzrůstající sympatie, pravděpodobně to na nás je vidět a někdo si všiml a zatepla napráskal.

Samozřejmě, že padáka dostanu já, je to pro ně vzhledem k mé zkušební době jednodušší, „přítel“ je už ve firmě dost dlouho.

Je mi z toho na nic, nedělám nic špatného, ano, zamilovala jsem se, ale copak je to trestné? Mám kvůli tomu přijít o práci, kterou nutně potřebuji? Navíc ten vztah je sice slibný, ale v úplném počátku, nedá se dopředu říct, jak se bude vyvíjet, byť bych samozřejmě chtěla ho prohlubovat.

Vůbec nevím, jak se zachovat. To gesto, že mne nechají do konce měsíce podle mne není kvůli nějaké ohleduplnosti ke mně, ale proto, že je doba dovolených a někteří kolegové jsou v červenci mimo. Další člověk by jim citelně chyběl. Mám sto chutí se vším seknout a odejít středem a nechat je v tom, ale ta červencová výplata by mi v srpnu chyběla, a taky nevím, kdy se mi podaří něco dalšího sehnat.

A hlavně mi ten důvod připadá opravdu šílený. Nepomohl ani rozhovor mého přítele s vedením, prý se jim snažil vysvětlit, jak s věci mají, že mezi námi sympatie jsou, ale v žádném případě to nenarušuje naši pracovní morálku. Nepochodil.

Připadám si jako ve středověku, jako by mne postavili na pranýř za to, že jsem se zamilovala. Chápete to někdo? Je to normální? Máme si opravdu zvykat, že v dnešní době je člověk až na posledním místě a nějaké vztahy, city a naprosto přirozené lidské vazby jsou brány jako závadné? Kde to jsme, proboha?