Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Mám stejný názor jako tvůj muž,jenže u nás je to oboustraný...ALE kecala bych,že mě občas nepřepadne lítost,že máme jen jedno,protože zrovna náš synek(9let)je hodně společenský tvor a chce být stále v kontaktu s dětma,dokonce bylo období cca před 2-3 lety,že nás přemlouval k sourozenci,bylo mi ho hrozně líto a dokonce jsem i zvažovala do toho jít,naštěstí manžel nepolevil a dnes jsem upřímě ráda...jako všechno to má svoje pro i proti když máš jedno,například se stále setkáváme s názorem,že jedináček musí být bezpodmínečně rozmazlenej fakan,děti mu závidí,že má všechno pro sebe,když jedeme kamkoliv,musíme s někým kdo má aspoň věkově podobně starý děti,aby měl parťáky,nebo si musíme brát jeho z mnoha bratránků a sestřenek sebou,teď dokonce nově mi řekla jedna naše sousedka z chalupy,že to bude,,pěknej mamánek papánek,,když je sám...a´t se všichni starají o sebe a neházejí všechny jedináčky do jednoho pytle,já zase znám spoustu sourozenců,kteří by si nejradši vyškrábali oči,nic si nepůjčujou,jsou k sobě zlý a bohužel se to s nima táhne až do dospělosti..mám sestru o 2a půl roku starší než jsem já a nedovedu si představit,že bych jí neměla,jsme nejlepší kámošky a od mala jsme se měly rády,přesto jsem netoužila po více dětech,možná pro někoho sobecký,ale tak to mám...takže milá Andreo,tohle je docela zásadní rozepře mezi manželema,vůbec neumim poradit,jak to řešit,možná bych mu ještě dala chvíli čas,přeci jenom je váš synek teprve dvouletý

Mám dva mladší bratry. Jsme si dost cizí, máme velmi odlišné povahy a nebydlíme blízko, ale jako děti jsme si spolu hodně vyhráli. Byli jsme chudí i na tehdejší poměry, přesto jsem nechtěla jsem být jedináček. Naopak, přála jsem si ještě sestru. Manžel je ze dvou dětí ten starší. Na sestru hodně žárlil a měl proč (to vidím i teď v dospělosti, kdy pořád matka dává přednost švagrové). Dohodli jsme se, že budeme mít dvě děti a máme dvě děti. Chtěli jsme mít rozestup dva roky, to se nám nepovedlo, jsou od sebe tři roky. Samozřejmě že mezi nimi byly občas třenice. Oba se přiznali, že si přáli být jedináčci tak nějak kolem osmého roku. Nejsou důvěrní přátelé, kteří by si denně volali a měli potřebu spolu probírat intimní detaily svého života, ale kdykoliv jeden druhého podpoří. V pubertě se syn vyjádřil, že žádná holka se nevyrovná jeho sestře a jedné její kamarádce a dcera totéž řekla o svém bratrovi. A překvapivě to oba mysleli jako lichotku. I teď spolu prokecaí noc, když se doma sejdou.
Nevím, jakými argumenty zapůsobit na muže, aby souhlasil s druhým dítětem. Při větším odstupu jsou to dva jedináčci, keří možná najdou společnou řeč v dospělosti. Ty tři roky jsou tak nějak maximum pro to, aby k sobě měli blíž. Peníze a všelijaké krámy jsou pro mě ten nejhloupější argument, který pro jedináčkovství je. Mám dvě kamarádky, které nemají sourozence. Jedna je sebestředná, druhá je zakřiknutá, protože na ni jako na jediné dítě byly kladeny nepřiměřené požadavky. Teď se obě musejí starat o nemocné rodiče a obě by byly rády, kdyby tu starost měly s kým sdílet. Jediný klad, který vidí, je ten, že se nebudou muset s nikým handrkovat o dědictví.

Po narození prvního dítěte jsem zjistila, že se na druhý necítím ani omylem, i když jsme si původně plánovali větší rodinu. Prostě jsem při plánování nevěděla, do čeho jdu a realita mě silně zaskočila. Taky jsem argumentovala tím, že je syn pořád ve společnosti bratránků a kamarádů, že sám není. Že takhle bude mít víc, když se nebude muset dělit. I syn na zvědavé dotazy okolí, jestli nechce sourozence, odpovídal jasné NE. Pak se prostě stalo a neplánovaně jsem otěhotněla. Mezi dětmi je rozdíl 6 let a syn si teď mimisestřičku pěkně užívá. Sice se občas ozve řev, když mu ségra něco zboří, ale jinak jsou super dvojka a navzájem se naprosto milují. Takže nakonec jsem ráda, že příroda rozhodla za mě a děti nakonec máme fakt dvě.

Jen jestli za tím není něco jiného, jestli třeba nebydlenkovatíš:-)) Anebo jestli se manžel nechystá zdrhnout a jedny alimenty jsou mu až až...

Asi budeš muset druhé dítě oželet. Já jsem jedináček a snad se to na mně nepodepsalo, vyrůstala jsem v hodně skromných poměrech a bez rozmazlování. Ale kolikrát jsem si říkala, jak by mi bylo líp, kdybych se mohla o starosti a trápení podělit s někým hodně blízkým. Na druhou stranu - co kdyby mezi námi byly špatné vztahy? To je prostě na každém z nás, jak si rodinu vybuduje, naši chtěli jedno dítě a tehdy jsem do toho mluvit nemohla. A až už jsem byla v rozumnějším věku, mít sourozence mě nelákalo, jezdit s kočárkem není ono, když potřebujete parťáka na hry a šuškandu.

asi bych začala tím, že jste se na začátku domluvili na dvou dětech.... a dále - on měl špatný vztah se sourozenci, protože tam za prvé byl veliký věkový rozdíl a navíc sourozenci byli dva, vždycky "hráli přesilovku". Podle mě je ideální rozdíl kolem dvou let, to starší si nestihne zvyknout na to, že by bylo jedináček a děti jsou plus mínus ve stejné vývojové fázi. Já jsem se ségrou o víc než pět let a až do dospělosti jsme byly vlastně vždycky mimo - když se ona začala batolit, já nastoupila do školy, když ona nastoupila do školy, mě zajímali kluci, když jí začali zajímat kluci, já nastupovala do práce....
Nicméně - na chlapa musíš racionálně - takže mu vysvětli, že určitě "ušetříte" víc tím, když děti budou blízko po sobě, je velká pravděpodobnost, že budou plynule dědit oblečení a sportovní vybavení... a než půjde starší do školy a nastanou tábory a školy v přírodě a lyžařské kurzy, tak budeš zpět v práci a bude to zase jednodušší.

Mám 2 syny a dceru ... ač nejstarší trpěl žárlivostí a zřejmě i závistí na malého brášku (především v době jeho "bezmocnosti" a mojí maximální péči), postupem času si spolu vyhráli. S narozením dcery už nebyly žádné návaly zloby, dnes, v jejich dospělosti, jsou nejlepšími kamarády.
V průběhu dětství se ještě objevily otázky - koho máš, maminko, nejraději, na mě jsi nejpřísnější apod. A právě mladší syn ho vždy radikálně uměl uzemnit.
Je jasné, že můj život se vyvíjel jinak, než jsem plánovala a na jedno dítě je menší spotřeba, ale myslím si, že uskromnění se není na škodu, také je tu soutěživost mezi sourozenci apod. V dospělosti lze zase koordinovat podnikání...
Opravdu záleží na každém. Já dávám přednost rodině. Konec konců známe se celý život a víme, co od sebe můžeme čekat.
A jak vidět, tvůj manžel si svoji žárlivost a závist uchoval dodnes. Proto se rozhodl, že bude mít jedináčka. Už dopředu mu podsouvá svoje slabosti. Nemůže však vyloučit, že ho časem syn neodsouzedí za to, že nemá sourozence.
Mimochodem ... naše finanční situace po narození prvního syna nebyla dobrá. Neplánovala jsem další děti. Můj muž tenkrát řekl "nechci, aby náš syn byl na světě sám, kdyby se s námi něco stalo...". A to rozhodlo.

Byla jsem jedinacek a vzdycky jsem zavidela ostatnim, ze nejsou doma sami Ted mame 2 dcerky- necele 3 roky od sebe a je to perfektni. Samozrejme, ze se i hadaji a vsecko platime 2x, takze obcas musim i dost pocitat, aby nam vyslo na vsechny jejich konicky a pod., ale rozhodne nelituju a dcerky taky ne. Treba ted pres prazdniny si spolu krasne vyhraji a zabavi se. S kamaradama se pres leto vidi minimalne- bud jsou pryc a nebo hraji hry na pocitaci a cumi na telku, takze nemaji cas Holky ted maji 9 a 12 let.
Navic podle toho, co jsi napsala, tak mi prijde, ze vam zustane vic penez, nez co v jine rodine vydelaji oba rodice dohromady, takze financne zadny problem.
Moje matka, nechtela dalsi dite, prave kvuli tomu, abych se o nic nemusela delit a vsechno bylo jenom moje Muj manzel ma celkem fajn vztah s brachou - dobre si popovidaji a ja mu jen tise zavidim. Samozrejme mam kamaradky, ale nekdo blizsi mi hodne chybi

U nás to vždycky přišlo jako blesk z čistého nebe . Kde se uživí jedno, uživí se i dvě. Ale co s manželem, to těžko říct. Jen asi moc netlač na pilu... Hodně