Bleblebleblebleééé, hudry, hudry, hudryyy. Dneska chodí Mikuláš.
„Bleblebleblebleééé, hudry, hudry, hudryyy. Tak kde je ta zlobivá holka, která nechce pít mlíko a kouše si nehty?“ Dva neskutečně ohavní čerti vbíhají do bytu a pětiletá Petruška s děsem v očích a s hysterickým pláčem utíká k mamince.
Je mi devatenáct a na tuto taškařici mě pozvala kamarádka. „Přijď k nám večer, budeme mít Mikuláše. Petrunka bude ráda, když tam budeš.“ Kdybych jen tušila, čeho se stanu svědkem, mileráda bych si tu „veselou“ podívanou odpustila. Hladím škytající a vzlykající holčičku a v duchu si dávám předsevzetí, že až budu jednou mít děti, nikdy nic podobného nedopustím.
A jak jsem si předsevzala, tak se i stalo. Když starší dcerka dovršila téměř tří let, rozhodli jsme se s manželem, že nastal čas dopřát jí návštěvu onoho impozantního bělovousého muže. Oba jsme se shodli na tom, že ji ušetříme případného stresu a šoku z opilých čertů, a manžel se ochotně chopil hlavní role. Ušila jsem krásný kostým a dumali jsme, kterak to celé zaonačit, aby nebyl odhalen.
Mikulášský večer nadešel a my jsme začali hrát naše představení: „Ale nééé, zapomněla jsem koupit vajíčka a máslo,“ naoko nešťastně lamentuji. „Tak já skočím do obchodu, ještě mají otevřeno,“ pokračuje v našem dialogu manžel. A vzápětí křepce vybíhá z bytu. Na chodbě u kumbálu se převléká do připraveného kostýmu a za chvíli již ťuká na dveře. Otvírám a usilovně se snažím udržet vážnou tvář.
„Bydlí tady holčička jménem Janička?“ Sakra, pomalu ani já ten hlas nepoznávám. Přivádím naši malou cácorku, která s očima na vrch hlavy a s velkým respektem pozoruje bílé vousy, ohromnou čepici a stříbrnou berlu, o které neví, že je to alobalem obalená násada od koštěte. „Prý jsi byla celý rok moc hodná, Janičko. Povíš mi nějakou básničku?“
Chudák Mikuláš. Naše extrovertní dcera s kybernetickou pamětí přikývne a poté se pustí do recitace. „Narodil se chlapeček, malý jak tvůj paleček…“ A jéje, to bude na dlouho. Když se dostala k „na dvě misky přeberu tě, už si na tě dělám chutě“, zaznamenám, že se Mikuláš stává jaksi dýchavičným. Není divu, pod tou maskou musí být asi velké vedro. Konečně. Janička s uspokojením triumfálně zakončí svůj přednes, vyslechne pochvalu, převezme balíček s dárky a září štěstím.
Za deset minut přichází tatínek s taškou, ve které jsou vajíčka a máslo. „Tatínku, byl tu Mikuláš, a tys ho neviděl.“
Tento scénář jsme pak dodržovali rok co rok. Na svět přišla druhá dcerka a k nám pokaždé chodil jeden a ten samý Mikuláš.
Když se děvčatům blížil sedmý a čtvrtý rok, dělala jsem si starosti, jak naši rodinnou tradici dodržím. Na naše manželské divadelní představení jsem totiž zůstala sama. Přesto jsem holčičky nechtěla o mikulášský zážitek připravit. Rozhodla jsem se tedy, že Mikulášem budu já.
Povolala jsem na výpomoc babičku a s ní jsme sehrály scénku s vajíčky a máslem. U kumbálu jsem na sebe navlékla kostým a myslím, že jsem předvedla velmi slušnou hereckou etudu. Vyslechla básničky, předala balíčky a důstojně odkráčela. Poté jsem vzala tašku s nákupem a vrátila se domů. Byla jsem strašně zvědavá, co mi budou dcerky vyprávět.
Sotva jsem otevřela dveře, obě dvě přiběhly. Starší holčička si mne prohlížela velmi zkoumavým pohledem a mladší švitořila: „Maminko, byl tady Mikuláš. A přinesl nám dobroty. A představ si, jak je Janička hloupá, ona si myslí, že ten Mikuláš jsi byla ty. Ale to přece není možný, to byl Mikuláš. Já jsem ho viděla.“
A safra. Co teď? Tápu, protože na takto otevřenou konfrontaci jsem nebyla připravena. Janinka mě stále pronikavě sleduje a vidím, že čeká, co řeknu. No jo, ale co mám říct? Potvrdit Ivance, že ano, že její sestra je hloupá? A tvrdit, že jsem to nebyla já? To by nebylo vůči starší dcerce fér. Nebo mám tedy uvést vše na pravou míru a přiznat, že jsem to byla já, a sebrat té mladší její dětské iluze, na které má ještě nárok?
Nakonec jsem se zmohla jen na „laskavé maminkovské“ pousmání a odvedla řeč jinam. „Tak se pochlubte, co vám přinesl.“
Když se pak večer přehoupl a mladší dcerka už spala, přisedla si ke mně ta starší a na rovinu se zeptala: „Mami, byla jsi to ty, že jo? Já jsem tě poznala po hlase.“ Nedá se nic dělat. Musím s pravdou ven. Vysvětlila jsem Janičce, jak to tedy všechno je, proč se tato tradice dodržuje. Zaujatě mě poslouchala, a pak se s výrazem, který zračil hluboké uspokojení, odebrala spát. Asi za půl hodiny se ale v obýváku zjevila znovu a bez skrupulí a pěkně přímo mi položila poslední, zásadní otázku: „Mami, a Ježíšek taky není, že ne?“
A tak jsem své starší dceři odhalila pravdu i o Ježíškovi. A když potom už opravdu usnula, zamáčkla jsem slzu. Protože mi bylo jasné, že ta skoro sedmiletá slečna se právě přehoupla do další životní etapy.
5.12.2013 Rubrika: | Komentářů 36 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Bleblebleblebleééé, hudry, hudry, hudryyy. Dneska chodí Mikuláš.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Vikina: jo SOUDRUŽKY byly někdy na 
.jpg)
Nezapomenu nikdy na to, jak si "soudružka učitelka" svolala děti ve školce a sdělila jim, že Ježíšek není. Obě ho oplakaly a když jsme přišly domů, tak jsem jim vysvětlila, že k těm, co na Ježíška nevěří, Ježíšek prostě nechodí. No a k nám ano a ještě ke všemu si dáváme i my dárky mezi sebou, protože se máme rádi a Ježíškovi i pomáháme, aby toho nemusel nosit tolik. Holky to přijaly a na Štědrý večer bylo ještě několik let to dětské rozechvění a zářící očička. A i když už byly docela velké, když se narodil mlaďas, tak ho s chutí v tom utvrzovaly a tak i nějak pro sebe hrály, že na to věří. Dneska je jim 31, 28 a 24 a hru na Ježíška dodržujeme pořád 
Nezapomenu nikdy na to, jak si "soudružka učitelka" svolala děti ve školce a sdělila jim, že Ježíšek není. Obě ho oplakaly a když jsme přišly domů, tak jsem jim vysvětlila, že k těm, co na Ježíška nevěří, Ježíšek prostě nechodí. No a k nám ano a ještě ke všemu si dáváme i my dárky mezi sebou, protože se máme rádi a Ježíškovi i pomáháme, aby toho nemusel nosit tolik. Holky to přijaly a na Štědrý večer bylo ještě několik let to dětské rozechvění a zářící očička. A i když už byly docela velké, když se narodil mlaďas, tak ho s chutí v tom utvrzovaly a tak i nějak pro sebe hrály, že na to věří. Dneska je jim 31, 28 a 24 a hru na Ježíška dodržujeme pořád
Křeček: pěkná čertice
To musí být dobré, když je jich takhle plná třída. U naší holky chodili na základce převlečení deváťáci, vtrhli do třídy a pomazali jim tváře uhlím
U nás na vsi dělala Mikuláše a čerty parta mladých v nádherných kostýmech, důstojný Mikuláš, překrásný anděl (sousedky dcera měla nádherné bronzové kučery do pasu, strašidelní rámusící čerti, kteří obrátili dům vzhůru nohama... Bylo to super, bavilo to děti i dospělé a půl roku se vždycky vyprávělo, co kde tenhle spolek vyvedl. Jednou u nás spolu s naší bábi, dědou a samosebou se mnou uspořádali mikulášskou bitku s uhlím ze dvou uhláků, která přestala, až když byli všichni zúčastnění napůl umrlí smíchem. S dědou jsme hned druhý den vybílili, měla jsem na sobě takovou tu večerníčkovskou čepici a ohromnou štětku s barvou a zpívali si u toho koledy... Ach ta nostalgie. Asi půjdu péct cukroví.
Meryl jsem ustála, ale Křečeka - Ježíška, že nezalévá kytky užné a 
.
Vrátily se vzpomínky na dětství a dětství mých holek. Jsem nějak vyměkla.
Jak jsem byla malá tak k nám chodil Mikuláš, čert a dva čertíci. Uprostřed kuchyně stůl, každý si stoupl z jedné strany, to abych asi neutekla. Recitace, sliby jak se napravím a pak jsem dostala koledu.
Na besidce u taťky v práci měli čerta, takového jsem nikde neviděla. Byl namazaný černočerveně, skákal jako opice, chrastil řetězem, plival oheň. často do sálu skočil oknem, když se zhaslo.
Do skolky prijde Mikulad a andel dneska. Hm. Su zvedava, co mi k tomu ten nas mudrlant rekne. Odpoledne jdeme na namesti, tam bude mikulas i s certama, ale nepredpokladam, ze by se bal. Blizkej kontakt nebude a hlavne nikdy mu nikdo nevyhrozoval, ze kdyznebude hodnej, tak...... cili hsdam, ze rekne basnicku ententyky dva spaliky a rekne ze cert je takova blba postava. To rikal dneska u snidane :-)
Spis se desim jaky svinstvo objevim v mikulasske nadilce ze skolky.
Já jsem jako malá na Mikuláše věřila. Pamatuju si, jak k nám přišel, byly mně asi 4.roky, padla jsem na kolena a místo básničky jsem říkala "Mikulášku, Mikulášku, já už budu hodná!"
K našim dcerám Mikuláš ani čert nechodili, nechtěla jsem, aby se bály. Ani k vnukům nechodili. Sladkosti a ovoce, ale i malé hračky nacházeli každý rok za okny nebo na balkoně. Jeden rok jim u nadílky blikal i malý vánoční stromeček, byli nadšení. Nadílku jsme dávali za všechna okna, někam ovoce, jinam zase sladkosti a hračky. Museli hledat.
Ti dva starší dlouho věřili na Mikuláše i Ježíška.
.jpg)
Nepamatuji se ze bych nekdy coby dite resila Mikulase a spol. U nas na sidlisti chodilo vzdycky nekolik skupin a za nimi houv deti, divala jsem se na ne z oken. Nadilku jsme mivala na balkone, obvykle spoustu ovoce, buraky a obrovske pastelky. Jeziska jsem resila nekdy na 1. stupni a kdyz jsem se mamy zeptala tak mi rekla pravdu.
Moje deti neresily nikdy, tak nejak postupne to prislo samo
. Uz od skolky delaly darecky pro nas doma, jak zacalo kapesne zacaly sami kupovat a sami je davali pod stromecek kdyz byl dostrojeny. Nikdy jsem debatu na toto tema s nimi nemela. Myslim ze to braly jako neco ve smyslu ze lide davaji male darky pod stromecek tomu koho maji radi a ty velke jsou od Jeziska, a pak jak rostly tak Jezisek z davani vymizel. Nicmene "dopis Jeziskovi" si piseme dodnes a vsichni a deti to vymakaly do perfekcionizmu..... dodaji k pranim primo i internetovy link a poslou mi dopis mailem, takze ja jenom odklikavam a posuzuji do ceho jsem ochotna investovat 
.JPG)
U nás mají 5. prosince na střídačku andělskou a čertovskou školu, letos jsou všichni za čerty, takže většině dětí taky začne být jasné, jak je to s těmi tajemnými bytostmi
takhle dnes vypadala naše Michala 
Almega: Umě to bylo taky tak - dostávala jsem dárky "k Mikuláši" a " k Ježíšku", nikdy jsem na tyto pohádkové bytosti nevěřila.
U dětí jsme se sice o Ježíška a Mikuláše pokoušeli, ale ony to, potvůrky hned odhalily, viděly babičku dávat dárky pod stromeček - ve dvoupokojovém bytě to nebylo nic divného a Mikulášů chodilo po ulicích plno, mnozí byli malí, takže děti už ve třech letech věděly, že jsou to převlečení lidé.
Na Ježíška ta mladší ještě věří, starší přestávala věřit tak nějak postupně. Jak začala chodit do školy a starší děti sem tam něco řekly, tak si prostě přestávala být jistá, jak to je. Až když jí bylo asi 9, strčila takhle v prosinci dopis pro Ježíška na svoje okno mezi kytky a neřekla mi to. Po víkendu přijela od babičky, zjistila, že dopis tam stále je, tak za mnou přišla a pravila: "Ježíšku, ty nezalejváš kytky?" A měla děsnou srandu z mého přiblblého výrazu, jak mi začalo docházet, co tím chtěla říct 
K nám chodí vždycky celá trojice, ale nepouští žádnou zvláštní hrůzu. Holky z toho trauma nemají a myslím, že když jsme jeden rok vynechali (byli jsme čerstvě přestěhovaní a místní čerti nás prostě nenašli) a nadílku jsem "přinesla zvenku", jako že asi letěli kolem a něco tu ztratili, tak to Zuzaně chybělo (bylo jí necelých šest let).
Na Ježíška věřila ta nejmladší docela dlouho, do 9 let. I když pár let bylo mezidobí, kdy sice věřila, ale zároveň věděla, že si dárečky dávají i lidi mezi sebou a sama je chystala. Až když se nás jednou zeptala naplno a my jsme usoudili, že už je dost velká, řekli jsme jí, jak to je. A přesně jak se píše v článku - věděla jsem, že tím pro ní skončila jedna etapa dětství....
Hezké vyprávění
My jsme někdy Mikuláše zvali, někdy jen "zazvonil" a nechal dárky za dveřmi. Asi nejhorší bylo, když jsme kdysi čekali s dětmi na Mikuláše a čerta, a oni se v přilehlých ulicích tak zhvízdali, že už k nám nedošli. Děti pořád vyhlíželi a nakonec, když jsem usoudila, že je opravdu pozdě, jsem to musela zachraňovat dárky za dveřmi.
Teď už se i nejmladší dcera přehoupla z období, kdy chodil Mikuláš za ní, do období, kdy sama chodí převlečená za anděla.
