Letuška, servírka, sestřička...Čím jste chtěly být a čím skutečně jste?
V době, kdy se mladí lidé mají rozhodnout, jaký obor vystudují a jakému povolání se budou věnovat, to mají velmi těžké. Jsou ve věku, kdy ještě nedisponují žádnými zkušenostmi (logicky), a tak vybírají především na základě svých případných zájmů. Když ovšem mladý člověk nijak zvlášť vyhraněný není, je rozhodování o moc těžší. Nemalý podíl na možnostech samozřejmě má i konečný stav vysvědčení...
V každém případě si myslím, že v patáncti letech se málokdo dokázal rozhodnout tak, že se danému oboru věnuje třeba i v padesáti.
Volbu povolání ovlivňuje i většinou poněkud romantický pohled na věc. Já jsem třeba moc chtěla být zdravotní sestřička. Viděla jsem se, jak křepce pobíhám v naškrobené bílomodré uniformě po nemocničních chodbách, držím trpící pacienty za ruku a přikládám jim na čelo chladivé obklady. Když jsem se svěřila babičce, podívala se na mne svýma moudrýma očima a řekla: „Ano, to je opravdu důležitá a prospěšná práce. Ale uvědomuješ si, že při ní budeš muset dělat i věci, které nejsou zrovna příjemné?“ A barvitě mi vylíčila všechno, co taková sestřička dělá. Tím samozřejmě značně narušila mou romantickou představu...
Tak nic. Budu servírka. Bílou naškrobenou zástěru vyměním za miniaturní krajkovou zástěrku a budu poletovat v nějakém luxusním podniku, nalévat šampaňské a hovořit s hosty na úrovni. Byla to opět babička, kdo mne posadil zpátky na zem: „A co když se dostaneš do nějaké vesnické hospody, kam chodí chlapi rovnou z pole v montérkách, chlastají pivo, mastí karty a vedou oplzlé řeči?“ Ve svých dvanácti letech jsem jen zamžikala a rozhodla se, že výběr povolání odložím na dobu, kdy to bude nezbytně nutné.
Když ta doba nastala, dumala jsem a dumala. S výrazným matematickým handicapem jsem nemohla pomýšlet ani na gymnázium, ani na ekonomku, kde bylo účetnictví, a tudíž počítání... tam bych nepřežila ani první půlrok.
Pak to rozštípl můj brácha: „Hele, ségra, co jsi začala chodit do školy, neděláš nic jinýho, než že čteš. Tak zkus něco, kde budeš mezi knížkama, ne?“ sdělil mi z výše svých 16 let.
Bingo! Že mě to nenapadlo samotnou. A tak jsem se stala knihkupcem. A můžu říct, že jsem nikdy nelitovala. Škola mě bavila, práce také... A i když se jí teď nevěnuji, vím, že kdyby někdy bylo třeba, klidně se za knižní pult vrátím zpátky. A dokonce i ráda.
Jaká byla vaše anabáze volby povolání? Vybírali jste si na základě svých zájmů? Bavila vás škola nebo učňák, kam jste nastoupili? A věnujete se svému oboru stále, nebo vás čas už dávno zavál někam úplně jinam? Myslíte, že mají rodiče právo mluvit dětem do výběru povolání?
1.11.2013 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 38 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Letuška, servírka, sestřička...Čím jste chtěly být a čím skutečně jste?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Ala - 1.11.2013 11:43
když se pani úče zaptá co by jsi chtěla dělat, má vyslecnout a neurážet.
Bellana: ale já nechtěla být dostatečně současná, radši bych se bývala dostala na tu školu a nemám ani důvod se vymlouvat, vždyť každý je svého osudu strůjce, tak jsem to dohnala dýl a měla jsem alespoň jasno, co chci.
Jako malá jsem chtěla být aranžérkou. Líbily se mně aranžérky za výlohami, jak tam chodí jen v ponožkách a dávají do výloh jen samé krásné věci.Sešlo z toho, ale aranžování různých věcí, jako sušin na podzim apod. mě drží dodnes.
Naše mladší dcera chtěla být pošťačkou, ale sešlo z toho.Skončila na střední pedagogické a potom na výšce. Starší dcera odmalička věděla, že bude učitelkou, po gymplu šla na pajdák a po mateřských nastoupila jako učitelka na základní škole, kde je doposud. Moc ji to baví, teď učí prvňáčky.Přijde ze školy domů a málem nám všem utírá nosy a umývá ruce, jak je z těch malých pipinek zblblá.
Ala: moje 14letá dcera chce být taky učitelkou v mateřské školce
. Myslím, že by se na to i hodila, protože to s malými dětmi umí, tak uvidíme, jestli jí to vydrží.
Jako dite jsem tvrdila, ze budu popelarem (to samy ted prohlasoval nas synek), nastesti to nevyslo. Tenkrat se mi nejvic libilo, ze muzou jezdit na tech schudkach venku na aute 
Pak jsem rikala, ze budu delat v zoologicke a kdyz se me ptali, co tam budu delat, tak jsem tvrdila, ze umyvat slona. Tak jsem sla na Zemedelku s tim, ze pak budu pokracovat na veterinu.
Ze Zemedelky jsem sla do prace, protoze jsem se touzila osamostatnit a navic me otravil cely system jak to v zemedelstvi chodi.
No a ted je ze me "ajťák", ale po matersky zvazuju, ze pujdu uplne jinou cestou, dodelavam si ruzne kurzy apod., veterinu uz bohuzel dostudovat nezvladnu 
V období 10-13 r. jsem chtěla být učitelkou v mateřské školce. Od sedmé třídy, ve třídě v rámci výchovných pohovorů nastával okamžik, kdy jsme se měli postavit, o oznámit, čím bychom chtěli být. nesnášela jsem to .Učitelka pronesla hlášku : „..a holky neříkejte, že chcete být učitelkou v mateřince“ Tak jsem zahlásila, že půjdu studovat. Aco? Na střední školu, Načež nastal další výsměch učitelky, že mám mít jasno atd… Nastalo období v osmé třídě, v mých 14-ti letech kdy jsem stále neměla absolutně žádnou představu. Jelikož rodiče viděli, že mám prostorovou představivost, (zdatně jsem šila, pletla v té době již nejen na panenky) tak mě šoupli na strojní průmyslovku. Celkem zdárně jsem ji před nyní již 26-ti lety absolvovala. Na výšku jsem se nehlásila, měla jsem utkvělou představu, že ženská na strojárnu nepatří. Kromě jednoho roku, mimo strojírenství, se stále zabývám výrobními výkresy.
já jsem jako malá projevila přání být hajzlbábou - že jen sedí a bere penízky... Naštěstí mi to nevyšlo
Můj nejmladší synek říkával že chce být doktorem a hledat lék na rakovinu, protože to je škaredá nemoc. Prý bude léčit i zloděje, protože to jsou taky lidi. No, nějak ho to přešlo, letos maturuje na technické škole a co z něj bude? On to neví ani teď v 18 letech, ještě stále se hledá. A ideály ho jaksi přešly.
Pentlička - to věřím, že je zábavný, jsme nepoučitelní a tak právník je často potřeba. Škoda, že tě to nebaví, ale hlavní je když pomůžeš k dobru.
.JPG){kind=avatar}
Jako venkovské dítě z padesátých let jsem chtěla být dojičkou v našem novém krásném kravíně
, pak drůbežářkou. Když jsem začala hodně číst, chtěla jsem být archeoložkou v Indii, pak magistrou farmacie. Pak jsem pochopila, že pečlivost je mi cizí a z nedostatku fantazie jsem chtěla učit matematiku na střední škole. Bohudík mě nevzali. Kdybych byla dostatečně současná, tvrdila bych, že to bylo z politických důvodů - maminka jako sedmnáctiletá po válce vstoupila do KSČ, o deset let později z ní vystoupila. Ono to totiž šlo. S důsledky, ale šlo. Přesto jsem přijímací komisi vděčná, protože jen díky tomu jsem pak celý život dělala profesi, která mě bavila a o které jsem tenkrát ani netušila, že existuje. 
.jpg)
Já jsem se chtěla starat o zvířata, léčit je, ovazovat jim tlapky a jezdit chránit slony do Afriky.
Nicméně všechno je jinak, občas mne napadne, že mezi zvířaty by bylo líp než mezi lidma. Po matuře jsem dělala leccos, něco nerada, něco ráda a něco mi bylo fuk, asi nejvíc jsem ráda dělala Lean.
Po škole jsem se zařekla, že mě do školy už nikdo nikdy nedostane, neb průmyslovka mě fakt nebavila. Ale nikdy neříkej nikdy - dnes zas chodím do školy, něco jde dobře, něco hůř, ale musím přiznat, že tam chodím ráda, což je pro mne nový pocit a mám představu co bych zase v životě chtěla dělat až školu dokončím.
Jako dítě jsem nepřemýšlela nad tím, že se někdy budu muset něčím živit, ale chtěla jsem psát knížky. V 15 jsem nevěděla, tak jsem šla na gympl, že za ty 4 roky mě něco napadne. Bavila mě historie a literatura a nejradši bych vystudovala něco, co by bylo blízké těmto oborům. Ráda bych byla někde ve výzkumném ústavu a "vrtala" se v historii nebo v knížkách. Z toho mě vyvedli naši, na filozofickou fakultu bych se ani se svými samými jedničkami od maturity nedostala, brali strašně málo lidí, některé obory ani neotvírali a my jsme neměli žádnou tlačenku. Tak jsem chtěla jít na knihovnickou nástavbu - to taky ne, prý by byla škoda s mýma známkama nejít na vysokou. Nakonec mě přemluvili, ať jdu na práva, což mě nikdy nebavilo, ani za studií, ani v práci. No, co už - do důchodu 7 let, tak to snad nějak doklepu. Teď v nové práci dělám obor, který je aspoň trochu zábavný, ale jestli to dělám dobře, to nevím.
chtela jsem byt ucitelkou cestiny a dejepisu.. babicka byla ucitelka. Po jedine trojce na vysvedceni v zivote, z informatiky, jsem rikala, ze v zivote nechci mit s informatikou nic spolecneho.. no a je ze me IT administrator.
Chtěla jsem být učitelka, ale kvůli tátovu politickému škraloupu jsem se nedostala, tak jsem chtěla jít prodávat do papírnictví - u nás bylo úžasné malé, kde to krásně vonělo papírem a školními potřebami - ani tam mě nevzali a tak mi dali na výběr knihařku nebo brusičku skla. Vybrala jsem si knihařku (tam byl ten úžasný papír a vůně nových knih) a po vyučení jsem vystudovala grafickou průmyslovku. Nikdy jsem to ale nedělala, protože jsem nastoupila na MD a pak po skončení a zároveň po revoluci dostala nabídku do marketinkové společnosti, která nešla odmítnout a tam jsem byla 14 let, teď dělám na zákaznickém servisu firmy, která poskytuje určité služby, mám ráda kontakt s lidmi, byť jen telefonický a jako koníčka dělám známým účetnictví. Přitom to jediné jsem věděla, že dělat nechci, protože máma dělala a dělá celý život účetní a já jako dítě viděla, jak toho měla při uzávěrkách dost. No člověk míní... Ale je fakt, že teď je účto o nečem jiném, už to není papír a kalkulačka 
.jpg)
Jako dítě jsem chtěla být veterinářkou, ale knihy zvítězily a já už asi od šestí třídy věděla, že chci dělat s nimi - a vyplnilo se. Jsem knihkupec s maturitou, chvíli jsem pracovala v Neoluxoru (už nikdy, radši na pracáku než tam) a teď už dělám několik let v akademické knihovně (lékařské), nejdříve pár let ve službách a teď katalogizaci a moc moc mě to baví 
