Letuška, servírka, sestřička...Čím jste chtěly být a čím skutečně jste?
V době, kdy se mladí lidé mají rozhodnout, jaký obor vystudují a jakému povolání se budou věnovat, to mají velmi těžké. Jsou ve věku, kdy ještě nedisponují žádnými zkušenostmi (logicky), a tak vybírají především na základě svých případných zájmů. Když ovšem mladý člověk nijak zvlášť vyhraněný není, je rozhodování o moc těžší. Nemalý podíl na možnostech samozřejmě má i konečný stav vysvědčení...
V každém případě si myslím, že v patáncti letech se málokdo dokázal rozhodnout tak, že se danému oboru věnuje třeba i v padesáti.
Volbu povolání ovlivňuje i většinou poněkud romantický pohled na věc. Já jsem třeba moc chtěla být zdravotní sestřička. Viděla jsem se, jak křepce pobíhám v naškrobené bílomodré uniformě po nemocničních chodbách, držím trpící pacienty za ruku a přikládám jim na čelo chladivé obklady. Když jsem se svěřila babičce, podívala se na mne svýma moudrýma očima a řekla: „Ano, to je opravdu důležitá a prospěšná práce. Ale uvědomuješ si, že při ní budeš muset dělat i věci, které nejsou zrovna příjemné?“ A barvitě mi vylíčila všechno, co taková sestřička dělá. Tím samozřejmě značně narušila mou romantickou představu...
Tak nic. Budu servírka. Bílou naškrobenou zástěru vyměním za miniaturní krajkovou zástěrku a budu poletovat v nějakém luxusním podniku, nalévat šampaňské a hovořit s hosty na úrovni. Byla to opět babička, kdo mne posadil zpátky na zem: „A co když se dostaneš do nějaké vesnické hospody, kam chodí chlapi rovnou z pole v montérkách, chlastají pivo, mastí karty a vedou oplzlé řeči?“ Ve svých dvanácti letech jsem jen zamžikala a rozhodla se, že výběr povolání odložím na dobu, kdy to bude nezbytně nutné.
Když ta doba nastala, dumala jsem a dumala. S výrazným matematickým handicapem jsem nemohla pomýšlet ani na gymnázium, ani na ekonomku, kde bylo účetnictví, a tudíž počítání... tam bych nepřežila ani první půlrok.
Pak to rozštípl můj brácha: „Hele, ségra, co jsi začala chodit do školy, neděláš nic jinýho, než že čteš. Tak zkus něco, kde budeš mezi knížkama, ne?“ sdělil mi z výše svých 16 let.
Bingo! Že mě to nenapadlo samotnou. A tak jsem se stala knihkupcem. A můžu říct, že jsem nikdy nelitovala. Škola mě bavila, práce také... A i když se jí teď nevěnuji, vím, že kdyby někdy bylo třeba, klidně se za knižní pult vrátím zpátky. A dokonce i ráda.
Jaká byla vaše anabáze volby povolání? Vybírali jste si na základě svých zájmů? Bavila vás škola nebo učňák, kam jste nastoupili? A věnujete se svému oboru stále, nebo vás čas už dávno zavál někam úplně jinam? Myslíte, že mají rodiče právo mluvit dětem do výběru povolání?
1.11.2013 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 38 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Letuška, servírka, sestřička...Čím jste chtěly být a čím skutečně jste?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Já jsem vždycky chtěla být paní učitelka, už jako dítě jsem si s kamarádkami nebo mladším bráchou hrála na školu, zadávala jim úkoly, známkovala je atd.
Už jsem měla i podanou přihlášku na pajdu, jenže jsem před maturitou otěhotněla a všechno bylo jinak. VŠ už jsem si pak nikdy nedodělala. Říkám si, že to taky možná bylo k něčemu dobré, kdoví, jestli bych na ty dnešní děti měla nervy
Dneska jsem na tom podobně jako Ivuška a taky mě to moc baví.
.jpg)
Nekdy ve skolce jsem chtela byt zdravotni sestrou, preslo me to kdyz jsem nekdy zacatkem skoly byla pritomna dopravni nehode a zdravotnik tomu spinavymu zranenymu chudakovi daval umele dychani z ust do ust.....bylo mi spatne jeste mesic po tom . Pak me chytnul zemepis a chtela jsem byt pruvodkyni zajezdu, ovsem sama jsem zjistila ze jsem taaaaak silene tupa na jazyky, ze bych ztratila celou vypravu jeste pred odjezdem. Ani tu pitomou rustinu jsme nebyla shopna se naucit. A kdyz jsme v 8. tride vybirali doma skolu tak nakonec pomohl bracha, ze na jeho prumce to nebylo spatny, ma vice oboru takze se muzu vzdycky dodatecne rozhodnou co chci, matika a fyzika mi jde a ty jazyky se tam daji okecat.... a tak jsem skoncila na strojni prumce obor technicke zabezpeceni budov (slovy me matky projektovala jsem hajzliky ). Po skole se ze me stala urednice na CSSZ a po 10 letech jsem se vratila k oboru, chvili ve stavebni firme a ted uz 6.rokem menim skupenstvi ropy a bavi me to (teda o chemii vim velke kulove ale ja mam na starost roury ve kterych se ropa nachazi )
Já chtěla být tou sestřičkou, ale na školu jsem z politických důvodů nemohla, takže jsem "vystudovala" rodinnou školu, chvíly jsem do mateřské dělala v domově důchodců pečovatelku, potom pár roků ve fabrice také z politických důvodů. Po pár letech jsem si dálkově dodělala ekonomku a teď už přes dvacet let dělám personalistiku a mzdy a moc mě to baví i když jsem říkala, že účetní nikdy v životě. Potřebuji dělat práci s lidma, to mě uspokojuje.
Chtěla jsem studovat knihovnickou školu, jenže učitel mi to vymluvil, prý tam dávali přednost postiženým a lidem se změněnou pracovní schopností. Šla jsem na gympl, četla hromady knih a milovala historii a archeologii. Tam mi zase studium nedoporučili rodiče - musela bych do Prahy a rodina by to neutáhla finančně. No a vlastně by hodně chyběly moje ruce - maminka byla hodně nemocná a doma byly ještě další děti.... Po maturitě jsem si našla práci, dělala jsem THP i dělnici. Láska ke knihám a historii zůstala, přenáším ji na své děti - a zatím docela úspěšně. Ale stejně si někdy říkám - co by bylo kdyby.......
.JPG)
asi od nějakých 12 let sem věděla, že chci jít v "tatínkových šlépějích", ale tehdy to byl soubor blíže neurčených oborů v technickém směru... později se vyloučilo elektro, stavařina a zbyla strojařina..takže je ze mě automechanik s maturitou, po výšce projektant...ještě sem si dodělávala jiný technický obor na učňáku při výšce a musím říct, že praxe na učilišti mi dala stokrát víc než celé studium na vysoké škole...
v dětství sem snad žádné takové představy o budoucím povolání nevedla... 
ale jo vlastně, kecám...napodobovala sem maminku učitelku, zadávala fiktivním žákům číst odstavce a pak je četla za ně... 
Chcela som byť hlavný technológ...nevedela som, čo to znamená, ale bolo to povolanie mojej mamy a mňa fascinovalo, ako dôležito to znie :))))
Vlivem četby jsem chtěla být archeoložkou a objevovat poklady....Později by se mi líbila umělecká škola,např. tehdy Hollarka,ale to jsem prošvihla talentovky,neb ve škole nám říkali jen o školách v našem městě a o těch v Praze nám jen zmínili,že tam by se stejně nikdo z nás nedostal, a že existují nějaké talentovky,taky nic neřekli.No a pak jsem chtěla být zlatnicí,ale myslím,že taky tam byl nějaký háček - změněná pracovní schopnost nebo tak něco.Takže jsem šla na gympl a po něm né na VŠ,na to nebyly doma peníze,ale aspoň na nástavbu,což jsem si vybrala geodézii,o níž jsem nevěděla vůbec nic,a tohle mě už 37 let živí.A dokonce v 98 % i baví.
.gif)
Chtěla jsem být Makepeaceová - prostě krominalistka :-D. Na konci základky a na gymplu sem chtěla stavět na řekách přehrady a jezy , abych zabránila povodním. Nakonec sem vystudovala Přírodovědu a dneska povodně předpovídám.
A celý roky se to v mně mlátilo s tím, že bych chtěla být profesionální sportovec - no, nejsem, ale láska ke sportu mi zůstalal.
Já jsem chtěla být profesionální parašutista, to se mi bohužel nesplnilo.
.jpg)
chtela jsem byt letuskou, ale film Afera Concord a fakt,ze jsem se bala delat prijimacky na hotelovku do Marianskych lazni zpusobil, ze jsem sla na stavebni prumyslovku, protoze rysovani me bavilo a bylo to "doma"...a kde jsem dnes?? stavarinu jsem nedelala ani chvili, za to jsem rok po ukoceni stredni nastoupila na nastavbu odevni design a to uz mi pak zustalo...je ze me svadlenka a jsem moc rada..uz to delam temer 20 let a porad me to bavi 
