Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Máte právě doma dítko, které prožívá toto „katastrofální“ období svého života? Anebo se k němu mílovými kroky blížíte a už nyní se děsíte toho, co vás asi čeká? Ano, je to tak. Málokterý adolescent a potažmo rodič má to štěstí, že propluje pubertou svou anebo svých potomků zcela bez úhony.

Zatímco mládež zmítající se ve své hormonální bouři má ve všem zcela jasno, rodič chovající doma svého milovaného puberťáka mnohdy trpí jako zvíře a zpytuje svědomí, jestli někde neudělal nějakou zásadní výchovnou chybu, případně zda někdy v minulosti svého potomka nějak výrazněji citově nezanedbal.

Jak jinak si totiž vysvětlit, že se z našeho dosud milého a hodného dítka stalo jakési neodhadnutelné monstrum, které kolem sebe šíří blbou náladu, štěká a klackuje... A to vše s takovou vehemencí, jako by se snažilo získat nominaci na celosvětovou olympiádu v pubertálních disciplínách.

Mateřská srdéčka krvácejí, oči roní zoufalé a bezmocné slzy a i zarytí ateisté se vroucně upínají k nebi, aby poprosili všemohoucího o brzké ukončení tohoto těžko stravitelného řádění.

Ale ruku na srdce. Nebyli jsme jiní, že ne? Vzpomenete si občas na tu svou pubertu? Na to, jak jste se chovali, co jste říkali, čím jste žili… co pro vás bylo důležité a co naopak zcela přízemní a ubohé?

Já ano. A musím se upřímně přiznat, že na některé okamžiky vzpomínám s úsměvem a na jiné bych si radši ani vzpomenout nechtěla.

Když pominu období naprosto nekontrolovatelného hihňání a předvádění se před kluky, které bylo náplní mé puberty na druhém stupni základní školy, ladně se přehoupnu na další vzdělávací stupeň a tím i do vyšší kategorie pubertálního klání.

Hrůza! Jak já jsem byla neuvěřitelně drzá! Hlavně ve škole na učitele. Nejvíc jsem nesnášela tělocvikáře, který byl tajným idolem všech studentek. Vymakaná postava, něco přes třicet, modré oči... S touto výbavou se prsil na výsluní obdivného zájmu všech těch mladých křehotinek a patřičně dával najevo svou převahu. Ješitnost a nafoukanost z něj jen čišela. A to nebylo nic pro mne. Už tehdy jsem v sobě objevila skryté feministické sklony a vyznačovala jsem se tím, že jsem byla zarytá bojovnice za lidská, a především ženská práva.

Před vymachrovaným učitelem jsem si na zadýnku nesedala. Ano, mohla jsem ho prostě jako chlapa ignorovat. Tím by to bylo vyřešené. Jenže jsem byla v pubertě a hormony se mnou cloumaly jako o život. Považovala jsem tehdy za svou svatou povinnost a nezadatelné právo, dát mu své opovržení patřičně najevo.

A dělala jsem to opravdu důkladně. Při každé hodině, při každém jeho pohledu směrem ke mně jsem nasadila výraz s názvem „napřesdržku“. Ohrnula spodní ret a prošpikovala jeho modré oči nenávistným pohledem, který jsem si před zrcadlem poctivě trénovala.

Boj to byl samozřejmě nerovný. Zvlášť vzhledem k tomu, že jsem si jako objekt své nenávisti vybrala tělocvikáře. Vychutnával si mě přímo labužnicky. Žádnou nešťastnici nenechal nikdy tak dlouho viset na provaze ve snaze vyšplhat po něm alespoň do jedné třetiny, pokusy o výmyk jsem dělala až do bezvědomí, byla jsem při nich vystavena potupnému hodnocení svého těžkého zadku a stoj na hlavě bylo to samé v bledě modrém.

Všechny tyto sadistické metody z jeho strany samozřejmě čím dál více stupňovaly mou nenávist, která ale postupem času mizela... Nějak mi došlo, že na naší škole jiný tělocvikář není a jestli chci ve zdraví přežít následující roky, budu s ním muset uzavřít jakýsi vnitřní smír.

Tuto svou duševní potupu jsem posléze zapíjela mohutnými přívaly rumu...a revoltu vůči neoblíbenému učiteli jsem plynule zaměnila za další pubertální disciplínu......opilcem snadno, rychle a hlavně co nejčastěji....

Vzpomenete si dnes se mnou na svou pubertu? Co jste dělaly, jak jste se chovaly... Stydíte se za ni? Anebo se usmějete, když si vzpomenete na příhody z tohoto období svého života?

Zkuste se vrátit o pár let nazpátek… kdo ví? Třeba vám vlastní vzpomínky pomohou lépe pochopit to, co právě prožívá vaše potomstvo.