Těhotenství mne zaskočilo. Potrat ano, nebo ne?
Pěkně jsem si zavařila. Před více než půl rokem jsem přestala brát hormonální antikoncepci, nedělala mi dobře. Z toho důvodu jsem odmítla i jiné podobné způsoby ochrany, jako např. hormonální tělísko. S manželem jsme se spoléhali na kondom a především na přerušovanou soulož. Bohužel, pěkně se nám to vymstilo. Otěhotněla jsem.
Teď se to ve mně hodně pere. Nejsme s mužem už totiž úplně nejmladší. Je nám 45 (muž) a 39 (já) let. Máme dvě děti, syna, který bude letos maturovat a šestnáctiletou dceru. O třetím dítěti jsme nikdy neuvažovali. A teď je to najednou tady a já si s tím nevím rady. Představa, že jdu na mateřskou a zažívám všechno od maminkovského věku znovu, mě docela děsí. Děti už jsou velké a samostatné, zvykli jsme si s mužem, že konečně máme víc času na sebe, hlavně já si užívám, že už jim nemusím věčně stát za zadkem. A teď bych do toho měla spadnout znovu. Zcela vážně se proto zabývám myšlenkou na potrat.
Jenže pak je tu ještě druhá stránka, nějaký vnitřní hlas, který mi říká, abych to nedělala, že když už je miminko počato, mělo by dostat šanci. A pak se přistihnu, jak si představuju ten malý uzlíček, první úsměv, první krůčky, první slovíčka. A přepadne mě neuvěřitelná něha a touha to dítě mít.
Takhle se to ve mně pere, řekla bych, že je to tak padesát na padesát. Manžel je na tom stejně, jako já. Chvíli se shodneme na tom, že mít v našem věku dítě už není dobré a za chvíli se začneme jakoby ujišťovat, že zvládnout by se to snad dalo.
Jsme jako dva blázni, ani jeden z nás není schopen zaujmout jednoznačné stanovisko. Přitom bychom se měli rozhodnout co nejdříve, jsem už v osmém týdnu.
Chtěla bych se vás zeptat, zda byste si v našem věku třetí dítě nechaly. Já totiž nevím, čeho budu litovat víc, jestli že jsem si ho nenechala, nebo že jsem si ho nechala. Zatím se cítím dobře, ale kdo ví, jak na tomu budeme s mužem po padesátce, neumím si představit, jak zvládneme přežít pubertu a vůbec všechny ty starosti spojené s dospívajícím potomkem.
Vím, že rozhodnout se musíme sami, ale budu moc ráda za vaše postřehy a i vlastní zkušenosti. Předem vám velmi děkuji.
18.2.2015 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 41 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Těhotenství mne zaskočilo. Potrat ano, nebo ne?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.já bych do toho nešla. Jsem o deset let starší než Kristýna a představa, že se starám o desetileté děcko, se mi moc nezamlouvá. Radši si počkám na vnouče, dcera už s tím vyhrožuje
devce to musis sama, tu si stejne prectes pro a proti. Svou dusicku znas jen ty sama a tak sama vis jak se budes vyrovnavat s tim, az budes myslet na to, ze jsi to dala pryc.
Ja jsem mela treti kdyz prvni za par dni oslavila 16, vsechny tri holky spolu drzi a jsou si oporou, maji letos 41-36-25.
Jedna pani si tu poridila mimi v 50, ma jiz deti dost dospele. Je stastna chtela to a velice si to prej uziva.
pokud ti nedelala dobre HA, nevim teda jak, asi bych si nechala vysetrit srazlivost krve. To je strasak v nasi rodine.
Nechala bych si ho. Proto že "A pak se přistihnu, jak si představuju ten malý uzlíček, první úsměv, první krůčky, první slovíčka. A přepadne mě neuvěřitelná něha a touha to dítě mít. " Myslím že byste litovala, že jste šla na potrat
Ale je fakt, že se staršíma dětma bych o tom mluvila
kubikm: no zůstává to někde zastrčený a občas to vystrčí růžky, i když jsem po tom měla ještě dvě děti, ale mám pocit, že hůř to nesla moje matka, která si to brala jako když mně k tomu přesvědčuje i přes svůj negativní postoj k tomu, ale prostě to tenkrát opravdu nešlo, být sama s třema dětma bylo nepředstavitelný
já osobně si myslím
pokud žena není extra otrlá, tak potrat je hluboký zásah do její duše, pokud jsou závažné důvody, dovedu pochopit, ale tu ženu to prostě poškodí
Nika1: taky jsem si si kdysi myslela, že je pro mně potrat nepřijatelný, ale jsou situace, kdy člověku opravdu nic nezbývá, ale kolikrát mně taky napadne, jaký by to dítě bylo, letos by mu už bylo 19
Je mi sice o 4 roky mene,ale prave cekam sve prvni vymodlene dite. Ja jsem pro to si ho nechat. Potrat,pokud neni ze zdrav.duvodu,je pro me neprijatelny. Lehke to asi nebude,ale zase to prinese i spoustu radosti.
39moje máma měla v 39 druhý dítě, mě jako staršího sourozence se nikdo neptal, páč jsem od sestry starší o 15 měsíců... ale je fakt, že jiné sourozence nemáme...jediné co by mi bylo líto, že si moc neužijou s vnoučata, ale jednoho ode mě se už dočkali a ještě pořád tu s námi jsou... rozhodně si nemyslím, že by nás naši jakkoli nezvládali, ale myslím, že je to spíš o povaze než o věku...
tchán měl 49 a tchýně 42, když se jim narodila vytoužená dcera...měli už 2 kluky
tchýně tím prý omládla a tchán si ji užil víc, než ty první dva kluky
pokud nejsou žádné komplikace, já bych byla pro dítě...
Každá rada drahá...
U kamarádů takový případ mají (maminka stejný věk a otec mladší) a jsou spokojení. Klučina miluje své velké sourozence, kteří ho vozí všude možně a sestru, která je o 20 let starší bere jako druhou mámu.
Znám se a vím, že bych nedokázala žít s tím pocitem, že jsem tomu mrněti nědala šanci (ale to je můj osobní problém a proto hned po druhém porodu jsem si nechala dát tělísko) a taky vím, že z podobné situace jsem i já.
Jsem ráda, že když mojí mamce nabízeli potrat (bylo jí 31 - takže kdysi stará matka) nedala se přesvědčit a jsem tady. Taky už měla dvě děti 10 a 9 let, ale jsem tady a vím, že toho rozhodnutí nelitovala - sama mi to řekla.
Brzy mi bude 60 a když si vzpomenu,že bych měla ještě teď starosti s 18 letým dítkem,tak mne jímá děs a jsem 1000 x ráda,že jsem neváhala a hned po "uklouznutí nohy" jsem běžela na miniinterrupci (také jsem měla vysoký tlak,tak to bylo zdarma a poté ještě podvázání...) !! Děti,které mám (26 a 29) ještě zdaleka nejsou za vodou a člověku ubývá sil,peněz,trpělivosti...atd.atd.Souhlasím s Pentličkou.
Kahomar: no právě, pořád se něco děje, já si zase neumím představit, že bych byla sama s dědkem přes 50, takhle máme pořád co řešit, jedno dítě dva roky do matury, druhý má před sebou přijímačky na 8 letý gympl a tím, že mi prodlužují odchod do důchodu, měla by i tu vejšku stihnout dřív než já důchod, no a jelikož jsme si nestihli zvyknout na život bez dětí, tak to s vnoučatama jde v pohodě
Nejmladší třetí dítko jsem měla ve 32 letech, manželovi bylo 35. Dnes je v deváté třídě a k tomu máme roční vnučku od nejstarší dcery. Tak trošku blázinec, člověk si opravdu minimálně psychicky neodpočine, neb "pořád se něco děje". Upřímně se čtyřicítkou na krku bych se na dítě již necítila, ono opravdu těch "potřebných" cca 20 let je znát.
Je to hodně individuální, záleží na zdravotním stavu, na práci, na financích.
V devětatřiceti bych do toho šla vždycky mě mrzelo, že mám jenom dvě děti ( i když vydaly za 4 ) se správným chlapem, bych neváhala ...
V tomhle vám nikdo neporadí. V tomhle věku mívají lidi děti běžně, zase to ale ovlivní vaše děti, kdo ví jakým směrem, to musíte posoudit a zeptat se jich vy.
Ve vyšším věku je už větší pohodlnost, ale zase dítě může mít pozitivní vliv, kvůli němu budete aktivnější , mám pocit, že s malým dítětem člověk jakoby psychicky omládne. Zase s vyšším věkem roste riziko, že vás nebude mít v době, kdy vás bude ještě potřebovat a bude to na sourozencích.